01.09.2022, Catholic Exchange
Tato pravda má závažné důsledky pro náš pozemský život. Vyplývá z ní, že vše, co budeme dělat a z čeho se budeme těšit v nebi, začíná zde na zemi. Žádná skutečně dobrá, pravdivá a krásná věc nezačíná v nebi. Všechny skutečně dobré věci začínají zde na zemi a naplňují se a zdokonalují v nebi. Chvála, uctívání, rozjímání, služba Bohu a radost z něj musí začít zde na zemi, pokud chceme doufat, že někdy zažijeme slávu a radost v nebi tváří v tvář.
Svatý Petr nás učí, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých, aby nás přivedl k účasti na svém věčném uctívání Otce v nebi: „Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu“ (1Pt 3,18).
Náš vzkříšený Pán nás však nemůže dovést do nebe, pokud se v tomto životě rozhodneme žít jen pro sebe: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21) Chceme-li, aby nás zahrnul do své nebeské liturgie, musíme se vědomě rozhodnout, že se nyní zaměříme na Něho a budeme žít jen pro Něj.
Zmrtvýchvstalý Kristus se opakovaně a mnoha způsoby zjevoval svým učedníkům, aby je přivedl k životu pouze pro Něj a připravil je tak na nebeskou slávu. Zjevení vzkříšeného Krista a reakce učedníků nám ukazují pět konkrétních způsobů, jak máme dnes žít pro Něho v přípravě na slavné shledání s Ním v nebi.
Za prvé, naše srdce musí být naplněno láskou ke vzkříšenému Pánu Ježíši. Je tolik otázek, které mohl vzkříšený Pán položit Petrovi u Tiberiadského jezera. Mohl se ho zeptat: „Proč jsi mě poté, co jsi mi vyznával neochvějnou věrnost, opustil v Getsemanské zahradě a později jsi mě ještě třikrát zapřel?“ „Proč pro všechno na světě zase lovíš ryby? Copak jsem tě už nepovolal od rybaření, aby ses stal rybářem lidí?“
Nekladl Petrovi otázky, které by v něm měly vyvolat lítost nebo strach. Jeho první a jediná otázka položená Petrovi zněla: „Miluješ mě?“ Petr nemohl žít pro Ježíše, dokud na tuto otázku neodpověděl upřímně ze svého srdce. Ani my pro něj nemůžeme žít, pokud je naše srdce naplněno a ovládáno jinými láskami. Jen naše láska k Ježíši nás činí stálými a velkorysými v konání a snášení všeho pro Něj.
Za druhé, svou lásku k Němu musíme projevovat skutky – tím, že budeme sloužit druhým. Ježíš se nespokojí se sentimentální láskou vyjádřenou pouze slovy, ale s láskou, která slouží druhým z lásky k Němu. Tehdy řekl Petrovi: „Pas mé ovečky... Starej se o mé ovce... Pas mé ovce.“ Pokud skutečně žijeme pro Něho, budeme se navzájem považovat za příslušníky Kristova stáda, osoby, „které si Bůh získal krví vlastního Syna“ (Sk 20,28) Jak můžeme doufat v dokonalé společenství se svatými v nebi, když jsme zcela odtažití a necitliví k fyzickým, duchovním a citovým potřebám našich bratří zde na zemi?
Zatřetí prokazujeme, že žijeme pro Něho, tím, že Ho vždy posloucháme. Duše, které žijí pouze pro Krista, se nenechají odradit cenou ani důsledky své poslušnosti vůči Němu. Navzdory mnoha hrozbám a varováním ze strany Velerady, aby nehlásali vzkříšeného Krista, učedníci odvážně prohlásili: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi“ (Sk 5,29).
Bez ohledu na to, jak moc tvrdíme, že žijeme pro Něho, ve skutečnosti žijeme pro sebe, když si vybíráme, která přikázání budeme dodržovat a kdy je budeme dodržovat. Žijeme pro sebe, když se bojácně řídíme světskými normami lidského chování a nedbáme na Boží přikázání. Vzpomeňte si na Ježíšova bezpodmínečná slova: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání“ (J 14,15). Jak můžeme doufat, že se připojíme k nebeské bohoslužbě, když děláme kompromisy, nerespektujeme, neposloucháme, a dokonce se snažíme měnit Boží slova zde na zemi?
Za čtvrté, musíme být připraveni na utrpení a oběti, které nás v životě potkají, protože On se svobodně rozhodl trpět a obětovat se za nás. Ježíš nejen vyzývá Petra, aby sloužil z lásky, ale aby také přijal utrpení a smrt kvůli němu: „To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha“ (J 21,19). Petr a apoštolové svou reakcí na pronásledování ze strany velerady ukázali, že nyní žijí pro Krista: „A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno.“ (Sk 5,41). Víme, že se připravujeme na nebeskou radost, když dokážeme najít radost v tom, že něco vytrpíme pro Krista zde na zemi.
A konečně musíme začít Boha uctívat s pokorou, protože on je zdrojem všeho, čím jsme a co máme. Boha neuctíváme jen proto, abychom od něj něco dostali, nebo z pouhého zvyku. Uctívání musí být projevem naší hluboké vděčnosti a naprosté závislosti na Něm v tomto životě i ve smrti. Toto je uctívání, které bude uvedeno do dokonalosti v nebi.
Svatý Jan popsal nebeskou liturgii takto: „A ty čtyři bytosti řekly: ,Amen;‘ starci padli na kolena a klaněli se“ (Zj 5,14). Svatí a andělé uctívají Boha v nebi neustále. A co my zde na zemi? Uctíváme ho v dobrých i zlých časech? Pokud Mu nyní na zemi neprojevujeme neustálou a nezištnou úctu, jak můžeme doufat, že se připojíme k andělům a svatým v dokonalém uctívání v nebi?
Moji drazí bratři a sestry v Kristu, pro nás křesťany je v tomto životě nejdůležitější vstoupit do nebe a pomáhat do něj i ostatním. Tento pozemský život je generální zkouškou na dokonalou bohoslužbu v nebi. Nebe pro nás zkrátka začíná už zde na zemi, když skutečně začneme žít jen pro Krista. Peklo pro nás začíná také nyní na zemi, když žijeme pouze pro sebe.
Eucharistie zůstává arénou naší pozemské účasti na nebeské liturgii. Je to místo, kde se s námi vzkříšený Kristus setkává a vede nás k tomu, abychom žili pro Něj a pro druhé stejně jako On. Naše pravé společenství s Bohem začíná zde a na zemi a prohlubuje se při každé eucharistii. Ježíš upevňuje naše společenství s ním, protože nás touží dovést k dokonalé bohoslužbě v našem nebeském domově.
Máme-li se s Ním někdy radovat, uctívat Ho, sloužit Mu a chválit Ho navždy v nebi, pak se již dnes začněme soustředit na Něho a žít jen pro Něj, a ne pro sebe.
Sláva Ježíši!!! Čest Marii!!!
P. Nnamdi Moneme OMV
Přeložil Pavel Štička
06.12.2024, RC Monitor 22/2024
Okřídlené úsloví: „To musíte odříkat, i když vás vzbudí o půlnoci,“ jsem poprvé asi slyšel ve škole, když jsme se učili malou násobilku. Za našich školních let se na tom dost bazírovalo, myslím znát věci zpaměti, a naši učitelé nás nikterak nešetřili a bylo jim jedno, zda nám tím způsobí nějakou újmu na psychickém zdraví. A u malé násobilky nezůstalo, nároky se stupňovaly a vědomostí, které jsme ukládali postupně do paměti, bylo stále více.
24.10.2024, Slovo Boží
Každý hluchoněmý je člověkem, kterého musíme politovat. Neslyší, co se kolem něho děje, nevnímá sebekrásnější hudbu, a když vám chce něco povědět, namáhá se marně. Proto prokázal Spasitel veliké dobrodiní ubožákovi, o kterém vypravuje dnešní evangelium. Tato událost připomíná mi ještě větší ubožáky. Jsou také hluší a němí, ale svoji chorobu zavinili si sami, a prchají před lékařem, který by je mohl uzdravit. Snad již tušíte, koho míním. Jsou to lidé, kteří zamlčují ve zpovědi své hříchy. Nemluví, kde by mluvit měli, neslyší, kde by slyšet měli. Svatá zpověď, která mohla uzdravit rány, které jim zasadil hřích, stala se jim jedem, který otrávil jejich duši. Abych vás uchránil tohoto neštěstí, promluvím dnes o zamlčování hříchů. Ukáži vám, kdo se ho dopouští, zmíním se o důvodech, proč k němu dochází, a vyložím jeho smutné následky.
29.10.2024, RC Monitor 20/2024
Opět zvolený (mnohým progrestivistickým aktivistům nepohodlný) senátor Zdeněk Hraba je otcem dvou dětí a žije v Říčanech u Prahy. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2004 pracuje jako advokát. Je také předsedou senátní Komise pro Ústavu a zastupitel města Říčany. V lednu 2024 byl jedním ze senátorů, kteří iniciovali odmítnutí ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy a aktivně proti ní vystupoval. Hlásí se k římskokatolické církvi. V době, kdy vzniká náš rozhovoru s panem senátorem, publikuje příspěvek na síti X v tomto znění: „Často progresivisté křičí, že tu konzervativci ‚prosazují středověk‘. Je to naopak. Pro ‚návrat do středověku‘ nejvíc dělají ti, kteří sem do Evropy neustále chtějí pouštět lidi z kultur právě ve středověku uvízlých...“
20.12.2024, RC Monitor 23/2024
Je jasné, že fyzický svět (ale zřejmě ani duchovní) není dvourozměrný, ale třírozměrný, a takové má být i naše myšlení, resp. chápání celé Boží duchovní skutečnosti, které se zakládá na pozorování světa jako takového, byť ho ve svém „dvourozměrném“ myšlení nedokážeme nikdy plně pochopit a plně vyjádřit. Bůh (Trojice) evidentně není „dvourozměrný“ (Bůh a ďábel, jak si to většinou představujeme), ale trojiční (Otec, Syn a Duch svatý). Ďábel je jen padlý anděl... stvoření, ale často ho svět považuje za rovnocenný protiklad trojičního Boha.
22.11.2024, RC Monitor 21/2024
Obrazem církve je město, nebeský Jeruzalém.
02.09.2024, RC Monitor 16/2024
Ježíš Kristus jako dobrý Pastýř pracuje s dalšími zvěstovateli radostné zprávy, tedy s apoštoly. V evangeliu i jinde v Písmu je docela často použito obrazu dobrého pastýře. Jistý vliv na to asi má kulturní kontext. Asi se mnozí z nás kdysi ve školních škamnách v hodinách (zvláště řecké) literatury učili cosi o bukolické poezii. Tedy o textech, které idealizují život pastýřů v přírodě uprostřed zvířat a o pastýřském každodenním živobytí. Také v Novém zákoně, ale i v pozdějších vyobrazeních Krista (které můžeme spatřit v prvních kostelech), se tento příměr používá. My běžní lidé máme být ovcemi, které jsou chápany jako spíše hloupá a stádní zvířata.