01.09.2022, Catholic Exchange
Tato pravda má závažné důsledky pro náš pozemský život. Vyplývá z ní, že vše, co budeme dělat a z čeho se budeme těšit v nebi, začíná zde na zemi. Žádná skutečně dobrá, pravdivá a krásná věc nezačíná v nebi. Všechny skutečně dobré věci začínají zde na zemi a naplňují se a zdokonalují v nebi. Chvála, uctívání, rozjímání, služba Bohu a radost z něj musí začít zde na zemi, pokud chceme doufat, že někdy zažijeme slávu a radost v nebi tváří v tvář.
Svatý Petr nás učí, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých, aby nás přivedl k účasti na svém věčném uctívání Otce v nebi: „Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu“ (1Pt 3,18).
Náš vzkříšený Pán nás však nemůže dovést do nebe, pokud se v tomto životě rozhodneme žít jen pro sebe: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21) Chceme-li, aby nás zahrnul do své nebeské liturgie, musíme se vědomě rozhodnout, že se nyní zaměříme na Něho a budeme žít jen pro Něj.
Zmrtvýchvstalý Kristus se opakovaně a mnoha způsoby zjevoval svým učedníkům, aby je přivedl k životu pouze pro Něj a připravil je tak na nebeskou slávu. Zjevení vzkříšeného Krista a reakce učedníků nám ukazují pět konkrétních způsobů, jak máme dnes žít pro Něho v přípravě na slavné shledání s Ním v nebi.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Nekladl Petrovi otázky, které by v něm měly vyvolat lítost nebo strach. Jeho první a jediná otázka položená Petrovi zněla: „Miluješ mě?“ Petr nemohl žít pro Ježíše, dokud na tuto otázku neodpověděl upřímně ze svého srdce. Ani my pro něj nemůžeme žít, pokud je naše srdce naplněno a ovládáno jinými láskami. Jen naše láska k Ježíši nás činí stálými a velkorysými v konání a snášení všeho pro Něj.
Za druhé, svou lásku k Němu musíme projevovat skutky – tím, že budeme sloužit druhým. Ježíš se nespokojí se sentimentální láskou vyjádřenou pouze slovy, ale s láskou, která slouží druhým z lásky k Němu. Tehdy řekl Petrovi: „Pas mé ovečky... Starej se o mé ovce... Pas mé ovce.“ Pokud skutečně žijeme pro Něho, budeme se navzájem považovat za příslušníky Kristova stáda, osoby, „které si Bůh získal krví vlastního Syna“ (Sk 20,28) Jak můžeme doufat v dokonalé společenství se svatými v nebi, když jsme zcela odtažití a necitliví k fyzickým, duchovním a citovým potřebám našich bratří zde na zemi?
Zatřetí prokazujeme, že žijeme pro Něho, tím, že Ho vždy posloucháme. Duše, které žijí pouze pro Krista, se nenechají odradit cenou ani důsledky své poslušnosti vůči Němu. Navzdory mnoha hrozbám a varováním ze strany Velerady, aby nehlásali vzkříšeného Krista, učedníci odvážně prohlásili: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi“ (Sk 5,29).
Bez ohledu na to, jak moc tvrdíme, že žijeme pro Něho, ve skutečnosti žijeme pro sebe, když si vybíráme, která přikázání budeme dodržovat a kdy je budeme dodržovat. Žijeme pro sebe, když se bojácně řídíme světskými normami lidského chování a nedbáme na Boží přikázání. Vzpomeňte si na Ježíšova bezpodmínečná slova: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání“ (J 14,15). Jak můžeme doufat, že se připojíme k nebeské bohoslužbě, když děláme kompromisy, nerespektujeme, neposloucháme, a dokonce se snažíme měnit Boží slova zde na zemi?
Za čtvrté, musíme být připraveni na utrpení a oběti, které nás v životě potkají, protože On se svobodně rozhodl trpět a obětovat se za nás. Ježíš nejen vyzývá Petra, aby sloužil z lásky, ale aby také přijal utrpení a smrt kvůli němu: „To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha“ (J 21,19). Petr a apoštolové svou reakcí na pronásledování ze strany velerady ukázali, že nyní žijí pro Krista: „A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno.“ (Sk 5,41). Víme, že se připravujeme na nebeskou radost, když dokážeme najít radost v tom, že něco vytrpíme pro Krista zde na zemi.
A konečně musíme začít Boha uctívat s pokorou, protože on je zdrojem všeho, čím jsme a co máme. Boha neuctíváme jen proto, abychom od něj něco dostali, nebo z pouhého zvyku. Uctívání musí být projevem naší hluboké vděčnosti a naprosté závislosti na Něm v tomto životě i ve smrti. Toto je uctívání, které bude uvedeno do dokonalosti v nebi.
Svatý Jan popsal nebeskou liturgii takto: „A ty čtyři bytosti řekly: ,Amen;‘ starci padli na kolena a klaněli se“ (Zj 5,14). Svatí a andělé uctívají Boha v nebi neustále. A co my zde na zemi? Uctíváme ho v dobrých i zlých časech? Pokud Mu nyní na zemi neprojevujeme neustálou a nezištnou úctu, jak můžeme doufat, že se připojíme k andělům a svatým v dokonalém uctívání v nebi?
Moji drazí bratři a sestry v Kristu, pro nás křesťany je v tomto životě nejdůležitější vstoupit do nebe a pomáhat do něj i ostatním. Tento pozemský život je generální zkouškou na dokonalou bohoslužbu v nebi. Nebe pro nás zkrátka začíná už zde na zemi, když skutečně začneme žít jen pro Krista. Peklo pro nás začíná také nyní na zemi, když žijeme pouze pro sebe.
Eucharistie zůstává arénou naší pozemské účasti na nebeské liturgii. Je to místo, kde se s námi vzkříšený Kristus setkává a vede nás k tomu, abychom žili pro Něj a pro druhé stejně jako On. Naše pravé společenství s Bohem začíná zde a na zemi a prohlubuje se při každé eucharistii. Ježíš upevňuje naše společenství s ním, protože nás touží dovést k dokonalé bohoslužbě v našem nebeském domově.
Máme-li se s Ním někdy radovat, uctívat Ho, sloužit Mu a chválit Ho navždy v nebi, pak se již dnes začněme soustředit na Něho a žít jen pro Něj, a ne pro sebe.
Sláva Ježíši!!! Čest Marii!!!
P. Nnamdi Moneme OMV
Přeložil Pavel Štička
07.07.2025, RC Monitor 12/2025
Dostal jsem se tuhle na internetu do sporu se známým, který je členem Mensy, tedy má vysoké IQ. A ten mi tvrdil, že Boha nelze poznat, protože věda. Co totiž nejde změřit a zvážit, tak neexistuje. Proto jsem mu položil následující otázky: „Můžete změřit délku elektřiny? Můžete zvážit hmotnost televizního signálu? Můžete dokázat svou vlastní existenci a předat někomu komplexní poznání vlastní osoby se všemi myšlenkami, touhami, vzpomínkami, láskami, nenávistmi, ambicemi, výhrami, zklamáními...?“ Neodpověděl mi.
28.11.2025, RC Monitor 22/2025
Dost těžko se lze s osobností formátu kardinála Dominika Duky vypořádat v pár větách. Následující krátké reflexe od těch, kdo jej znali a měli ho skutečně rádi, nechtějí přinést nějakou senzaci, nečekaný objev ani provokativní názor, ale dát prostor pro osobní ohlédnutí za zesnulým člověkem. Člověk Dominik Duka je už v rukou Božích a vzpomínka na něj v rukou historiků. Nechť se každé vzpomínání na něj nese v duchu Pravdy, která byla jeho životním ideálem, a v duchu Lásky, která je závazkem všech křesťanů.
08.10.2025, National Catholic Register
„Můj Otče, odevzdávám se ti... Jsem připraven na všechno, všechno přijímám.“ V marockém Rabatu jsem klečel při adoraci, obklopen 800 univerzitními studenty z desítek afrických národů, a zpíval Modlitbu odevzdání, kterou před 130 lety napsal nedávno kanonizovaný svatý Charles de Foucauld.
18.11.2025, First Things
Papež Lev XIV. nedávno pronesl osobní poselství určené vedoucím pracovníkům Silicon Valley, akademikům a vatikánským úředníkům, kteří se sešli v Římě na konferenci o umělé inteligenci. Vyzval je, aby při vývoji umělé inteligence dodržovali „etická kritéria“, která jsou zaměřená na člověka a berou v úvahu „blaho člověka nejen po materiální, ale i po intelektuální a duchovní stránce“.
01.09.2025, RC Monitor 14/2025
Podle historických svědectví to byl už Sokrates, který se společně se sofisty jako první systematicky zamýšlel nad povahou lidské společnosti a došel přitom k závěru, že na ní lze uplatnit dva základní pohledy. V prvním přístupu se na ní díváme z čistě utilitaristického hlediska. V tom případě se ukazuje, že lidé se sdružují do společnosti a vzájemně se respektují, protože se vzájemně potřebují. Sokratovi a na něj navazující tradici se však tento přístup jeví jako nedostatečný. Neboť pokud by důvod, proč lidé vytvářejí společnost, a tedy primárně zakládají rodiny, spočíval na utilitaristických základech, znamenalo by to snížení druhého na pouhý prostředek k uspokojování mých potřeb. Člověk by se tím pro druhého člověka proměnil v pouhý prostředek a nástroj sloužící k realizaci jeho „osobních“ cílů.
30.09.2025, RC Monitor 18/2025
Moravský kněz Jan Topenčík ve svém pořadu Z deníku venkovského faráře kdysi vzpomínal, jak se jako malí kluci za první republiky smáli starobylé střelné modlitbě: „Aby Pán Bůh potentátům rozum zachovati ráčil.“ Když se dnes, pár týdnů před volbami do poslanecké sněmovny, podíváme na českou politickou scénu, zdá se, že jsme na tuto modlitbu zapomněli až příliš snadno.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.