Tančící oblaka prachu. Životní rozhodnutí ve věcech zřejmých až samozřejmých

10.03.2025, RC Monitor 4/2025

Náš život je tak trochu prašný, nemyslíte? Představuji si to takto: pokud moje matka někdy v létě 1968, v době Pelíšků a Vln, snědla třeba mrkev, některé atomy z pole, na kterém ta mrkev vyrostla, se prostřednictvím její dělohy a placenty, popř. později jejím mateřským mlékem, možná dostaly do mého těla. Takže se možná staly součástí mé malé dětské ručičky. Celý život však dýcháme, jíme, pijeme, vydechujeme a vyměšujeme atd., takže když se na svou ruku podívám dnes, tvoří ji jiné atomy, než byly v ručičce mého předškolního věku.


Biolog a kněz Marek Orko Vácha je autorem zajímavé knihy s názvem Tančící skály, ve které pěkně líčí ten závratný skok mezi neživou přírodou a naším životem. Skálu vnímáme jako něco pevného, neměnného, zatímco naše těla se ve skutečnosti neustále mění. Za našeho života připomínají „průchoďák“, stále provádějí „směnný obchod“ hmoty včetně mikroorganismů se svým okolím, ale také s našimi symbionty žijícími přímo v nás. Díky lidské duši, která naše tělo formuje a na němž „běží“, jsme to celý život stále pořád my, kteří o sobě víme a vnímáme i svůj čas, ve kterém to vše probíhá. A myslíme v tom oblaku prachu s inteligencí nikoliv umělou. Připomínáme tak trochu ty bájné vojáky z filmu Mumie (USA, 1999), kteří najednou povstanou z pouštního prachu, aby se potom zase postupně rozpadli a zmizeli, rozevlátí větrem času.

Proto když na začátku každé postní doby my křesťané na Popeleční středu dostáváme na čelo znamení kříže popelem, se slovy „Pamatuj, že prach jsi a v prach se navrátíš“, není to žádný básnický obrat. Je to fyzikální, biologická, časová a především informační realita procesu, který nazýváme lidským životem. Jsme tančící oblaka prachu povolaná z úplně nevědomé hmoty.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

My křesťané a my kybernetici navíc víme, že žádným neřízeným procesem složité věci samovolně nevznikají, natož pak my a z prachu. Občas fascinovaně pozoruji zralé ženy, když se vítají či loučí s muži, jak dokáží mistrnou hrou úsměvů, jemných dotyků a polibků tváří, intonací hlasu a třeba jen letmým pohledem suverénně ovládat své okolí, často přímo virtuózním až mysteriózním způsobem. S jakou noblesou a kulturou dokáží roztančit ta svá i cizí oblaka prachu! S jakým přesvědčením některé ženy vědí, že srdečný pozdrav samozřejmě znamená polibek na jednu tvář, a když se neznalý muž snaží políbit tvář druhou, vyhodnotí to samozřejmě jako neomalený pokus o polibek zcela jiného druhu. Jiné ženy však zase odkoukaly od Francouzek a Španělek srdečnost spojenou s polibkem samozřejmě na obě tváře, takže když tu druhou tvář muž políbit opomene, mají ho za nezdvořáka. Často v tom rychlém pochopení té správné varianty samozřejmosti až pohoršlivě selhávám...

Když jsem se však tehdy v srpnu 1968 rodil, na porodním sále měli lékaři puštěno rádio a zněla Osudová. Znám to ovšem jen z ústního podání své matky, která atmosféru vnímala v porodních bolestech a s obavami o budoucnost v zemi, kterou právě obsazovala sovětská invazní vojska. Za 21 let však byla ta invazní armáda na odchodu. Nicméně tu skutečnou smrtonosnou past nevytvářejí pozemské armády, ale přímo sám náš pozemský život. Odpočítávání času nám spustili Adam s Evou a rozdali tak samozřejmě karty jednou pro všechny. Pro mne potom právě od mého narození v srpnu 1968.

Jediným východem z naší beznaděje, bezúčelnosti a skepse je Bůh. „Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný!“ (Dt 6:4). Nejsou jiní bohové kromě něho; jen naši vlastní bůžci uplácaní z prachu našich těl, úspěchů, zážitků, moci, nemovitostí a firem, ba i bůžci našich lásek a dětí a vnuků. Jsou to všechno dobré věci, ale všechny jsou také „mumiální“ a podléhají zubu času úplně stejně jako my sami. A není to Bůh.

„Obraťte se a věřte evangeliu“ je druhou, alternativní větou, kterou můžeme uslyšet od kněze, který na našem čele vyznačuje na Popeleční středu znamení kříže. Kdo poslechne, uznává: „V podzimním semestru 1929 jsem to vzdal, a přiznal jsem si, že Bůh je Bůh, a kleknul a modlil se: té noci jsem byl asi tím nejsklíčenějším a nejneochotnějším konvertitou v celé Anglii...,“ píše Clive Staples Lewis, autor Letopisů Narnie.

Takže, můj milý čtenáři, neskákej z pátého patra, nepadej napitý z Karlova mostu, nestřílej se do hlavy toho svého oblaku prachu ani to v plné rychlosti neotoč autem do vzrostlého dubu u cesty s rozepnutým pásem. Ani žádným jiným způsobem se nesnaž strčit hlavu do písku a utéct ode všeho života bez rozhodnutí. Vzdej tu nerozhodnost včas, dokud máš čím myslet a dokud můžeš jednat tím svým prachem.

Nic rozumnějšího stejně nevymyslíme. Takže třeba taky naprosto neochotně, ale už si to konečně přiznej, že Bůh je jediným Bohem. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“ (Jan 3:16). Řekové této zprávě říkají εὐαγγέλιον – euangelion. Tedy: „Obraťme se a věřme evangeliu,“ když dostaneme znamení popelem na čelo. Je to samozřejmě velmi dobrá zpráva.

Martin Kvapilík


Další články



Obětování katolíků kvůli ekumenismu

10.10.2025, Crisis Magazine

Katolíci, zejména ti mladší, jsou ve jménu křesťanské lásky nabádáni k větší otevřenosti vůči protestantům, což je obtížné, ne-li nemožné, odlišit od výzvy k tomu, aby byli méně katoličtí. Není žádné tajemství, že katolické církvi ubývá členů. Podle výzkumu z Pew Research Center je těch, kdo katolictví opustili, zhruba čtyřikrát víc než těch, kdo se ke katolické církvi připojili. Vzhledem k tomu, že se tato statistika neustále zhoršuje, narůstá důraz na evangelizaci. Málokdo však dokáže formulovat, jak by měla vypadat. Značná pozornost se tedy věnuje snaze oslovit ty „z druhého tábora“ a splynout s protestanty.

Nepřejít na druhý chodník

21.05.2025, RC Monitor 9/2025

Kázání Mons. Stanislava Přibyla CSsR v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v sobotu 26. dubna 2025: Milí přátelé, je krásné, že se můžeme sejít na mši svatou v tento den, kdy se koná Pochod pro život. Současně prožíváme velikonoční oktáv, tedy vlastně takové prodloužené intenzivní slavení Velikonoc a ještě je dnes den, kdy se svět loučí s papežem Františkem.

Mlčet nestačí: hřešíme i vědomým mlčením

11.09.2025, RC Monitor 16/2025

V naší době se slova mění rychleji než činy a význam pojmů bývá často obrácen naruby. To, co bylo po staletí považováno za samozřejmost, je dnes zpochybňováno a přepisováno. Jedním z nejvýraznějších příkladů je tzv. genderová ideologie – myšlenkový směr, který se snaží redefinovat samotný základ lidské identity. A už se nevede jen akademická debata. V roce 2024 se tato ideologie stala součástí vzdělávacích programů našich škol. Profesor Petr Piťha ji výstižně nazval „biologickou diktaturou“ a dodal, že jde o nejnebezpečnější formu diktatury, předčící dokonce i diktaturu třídní či rasovou.

Dušičky, odpustky a očistec – proč na tom vlastně záleží?

02.11.2025, RC Monitor 21/2025

Stojíš před branou hřbitova a na chvíli zaváháš. Nadechneš se chladného podzimního vzduchu a sevřeš kliku. Z korun stromů se spouští sprška barevného listí – tolik krásy, a přitom tolik ticha. Tolik života, a přitom tolik připomínek smrti. Možná právě proto člověk cítí zvláštní směs smutku a klidu. Jako by se nebe na chvíli sklonilo k zemi.

Technologie nejsou neutrální

09.07.2025, Crisis Magazine

Bůh viděl, že všechno, co stvořil, je dobré. Jako křesťané se z tohoto dobra radujeme. Těšíme se z krásy Slunce a Měsíce, z vůně rozkvetlého olivovníku, z chuti masa, ptactva a obilí, z nápojů, které povznášejí našeho ducha, z manželského svazku, který plodí nový život. Všeho s mírou, říkáme, střídmost nevyjímaje. A i když se ke střídmosti stavíme poněkud moralisticky, máme pravdu, když říkáme, že Bůh nám dal dobrotu svého stvoření jako cestu milosti, díky níž se my sami stáváme dobrými.

Srdce našeho Pána Ježíše Krista

27.06.2025, RC Monitor 12/2025

Svatý Jan Maria Vianney v jednom ze svých kázání řekl: „Jestliže, drazí bratři, nemilujeme dobrého Boha, jsme velmi nešťastní.“ Možná právě proto žijeme v době, kterou bychom mohli označit jako dobu horečné honby za štěstím. Kdekdo se za ním honí, kdekdo o něj usiluje, kdekdo ho hledá, kdekdo o něm mluví. Ale jsou ti, kteří podlehli této honbě, opravdu šťastní? Spíše to vypadá, jako by se zástupy těch, kteří usilují o štěstí, stále zahušťovaly, místo aby řídly.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2025 Res Claritatis, z.s.