Tančící oblaka prachu. Životní rozhodnutí ve věcech zřejmých až samozřejmých

Biolog a kněz Marek Orko Vácha je autorem zajímavé knihy s názvem Tančící skály, ve které pěkně líčí ten závratný skok mezi neživou přírodou a naším životem. Skálu vnímáme jako něco pevného, neměnného, zatímco naše těla se ve skutečnosti neustále mění. Za našeho života připomínají „průchoďák“, stále provádějí „směnný obchod“ hmoty včetně mikroorganismů se svým okolím, ale také s našimi symbionty žijícími přímo v nás. Díky lidské duši, která naše tělo formuje a na němž „běží“, jsme to celý život stále pořád my, kteří o sobě víme a vnímáme i svůj čas, ve kterém to vše probíhá. A myslíme v tom oblaku prachu s inteligencí nikoliv umělou. Připomínáme tak trochu ty bájné vojáky z filmu Mumie (USA, 1999), kteří najednou povstanou z pouštního prachu, aby se potom zase postupně rozpadli a zmizeli, rozevlátí větrem času.

Proto když na začátku každé postní doby my křesťané na Popeleční středu dostáváme na čelo znamení kříže popelem, se slovy „Pamatuj, že prach jsi a v prach se navrátíš“, není to žádný básnický obrat. Je to fyzikální, biologická, časová a především informační realita procesu, který nazýváme lidským životem. Jsme tančící oblaka prachu povolaná z úplně nevědomé hmoty.

My křesťané a my kybernetici navíc víme, že žádným neřízeným procesem složité věci samovolně nevznikají, natož pak my a z prachu. Občas fascinovaně pozoruji zralé ženy, když se vítají či loučí s muži, jak dokáží mistrnou hrou úsměvů, jemných dotyků a polibků tváří, intonací hlasu a třeba jen letmým pohledem suverénně ovládat své okolí, často přímo virtuózním až mysteriózním způsobem. S jakou noblesou a kulturou dokáží roztančit ta svá i cizí oblaka prachu! S jakým přesvědčením některé ženy vědí, že srdečný pozdrav samozřejmě znamená polibek na jednu tvář, a když se neznalý muž snaží políbit tvář druhou, vyhodnotí to samozřejmě jako neomalený pokus o polibek zcela jiného druhu. Jiné ženy však zase odkoukaly od Francouzek a Španělek srdečnost spojenou s polibkem samozřejmě na obě tváře, takže když tu druhou tvář muž políbit opomene, mají ho za nezdvořáka. Často v tom rychlém pochopení té správné varianty samozřejmosti až pohoršlivě selhávám...

Když jsem se však tehdy v srpnu 1968 rodil, na porodním sále měli lékaři puštěno rádio a zněla Osudová. Znám to ovšem jen z ústního podání své matky, která atmosféru vnímala v porodních bolestech a s obavami o budoucnost v zemi, kterou právě obsazovala sovětská invazní vojska. Za 21 let však byla ta invazní armáda na odchodu. Nicméně tu skutečnou smrtonosnou past nevytvářejí pozemské armády, ale přímo sám náš pozemský život. Odpočítávání času nám spustili Adam s Evou a rozdali tak samozřejmě karty jednou pro všechny. Pro mne potom právě od mého narození v srpnu 1968.

Jediným východem z naší beznaděje, bezúčelnosti a skepse je Bůh. „Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný!“ (Dt 6:4). Nejsou jiní bohové kromě něho; jen naši vlastní bůžci uplácaní z prachu našich těl, úspěchů, zážitků, moci, nemovitostí a firem, ba i bůžci našich lásek a dětí a vnuků. Jsou to všechno dobré věci, ale všechny jsou také „mumiální“ a podléhají zubu času úplně stejně jako my sami. A není to Bůh.

„Obraťte se a věřte evangeliu“ je druhou, alternativní větou, kterou můžeme uslyšet od kněze, který na našem čele vyznačuje na Popeleční středu znamení kříže. Kdo poslechne, uznává: „V podzimním semestru 1929 jsem to vzdal, a přiznal jsem si, že Bůh je Bůh, a kleknul a modlil se: té noci jsem byl asi tím nejsklíčenějším a nejneochotnějším konvertitou v celé Anglii...,“ píše Clive Staples Lewis, autor Letopisů Narnie.

Takže, můj milý čtenáři, neskákej z pátého patra, nepadej napitý z Karlova mostu, nestřílej se do hlavy toho svého oblaku prachu ani to v plné rychlosti neotoč autem do vzrostlého dubu u cesty s rozepnutým pásem. Ani žádným jiným způsobem se nesnaž strčit hlavu do písku a utéct ode všeho života bez rozhodnutí. Vzdej tu nerozhodnost včas, dokud máš čím myslet a dokud můžeš jednat tím svým prachem.

Nic rozumnějšího stejně nevymyslíme. Takže třeba taky naprosto neochotně, ale už si to konečně přiznej, že Bůh je jediným Bohem. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“ (Jan 3:16). Řekové této zprávě říkají εὐαγγέλιον – euangelion. Tedy: „Obraťme se a věřme evangeliu,“ když dostaneme znamení popelem na čelo. Je to samozřejmě velmi dobrá zpráva.

Martin Kvapilík