Tančící oblaka prachu. Životní rozhodnutí ve věcech zřejmých až samozřejmých

10.03.2025, RC Monitor 4/2025

Náš život je tak trochu prašný, nemyslíte? Představuji si to takto: pokud moje matka někdy v létě 1968, v době Pelíšků a Vln, snědla třeba mrkev, některé atomy z pole, na kterém ta mrkev vyrostla, se prostřednictvím její dělohy a placenty, popř. později jejím mateřským mlékem, možná dostaly do mého těla. Takže se možná staly součástí mé malé dětské ručičky. Celý život však dýcháme, jíme, pijeme, vydechujeme a vyměšujeme atd., takže když se na svou ruku podívám dnes, tvoří ji jiné atomy, než byly v ručičce mého předškolního věku.

Biolog a kněz Marek Orko Vácha je autorem zajímavé knihy s názvem Tančící skály, ve které pěkně líčí ten závratný skok mezi neživou přírodou a naším životem. Skálu vnímáme jako něco pevného, neměnného, zatímco naše těla se ve skutečnosti neustále mění. Za našeho života připomínají „průchoďák“, stále provádějí „směnný obchod“ hmoty včetně mikroorganismů se svým okolím, ale také s našimi symbionty žijícími přímo v nás. Díky lidské duši, která naše tělo formuje a na němž „běží“, jsme to celý život stále pořád my, kteří o sobě víme a vnímáme i svůj čas, ve kterém to vše probíhá. A myslíme v tom oblaku prachu s inteligencí nikoliv umělou. Připomínáme tak trochu ty bájné vojáky z filmu Mumie (USA, 1999), kteří najednou povstanou z pouštního prachu, aby se potom zase postupně rozpadli a zmizeli, rozevlátí větrem času.

Proto když na začátku každé postní doby my křesťané na Popeleční středu dostáváme na čelo znamení kříže popelem, se slovy „Pamatuj, že prach jsi a v prach se navrátíš“, není to žádný básnický obrat. Je to fyzikální, biologická, časová a především informační realita procesu, který nazýváme lidským životem. Jsme tančící oblaka prachu povolaná z úplně nevědomé hmoty.

My křesťané a my kybernetici navíc víme, že žádným neřízeným procesem složité věci samovolně nevznikají, natož pak my a z prachu. Občas fascinovaně pozoruji zralé ženy, když se vítají či loučí s muži, jak dokáží mistrnou hrou úsměvů, jemných dotyků a polibků tváří, intonací hlasu a třeba jen letmým pohledem suverénně ovládat své okolí, často přímo virtuózním až mysteriózním způsobem. S jakou noblesou a kulturou dokáží roztančit ta svá i cizí oblaka prachu! S jakým přesvědčením některé ženy vědí, že srdečný pozdrav samozřejmě znamená polibek na jednu tvář, a když se neznalý muž snaží políbit tvář druhou, vyhodnotí to samozřejmě jako neomalený pokus o polibek zcela jiného druhu. Jiné ženy však zase odkoukaly od Francouzek a Španělek srdečnost spojenou s polibkem samozřejmě na obě tváře, takže když tu druhou tvář muž políbit opomene, mají ho za nezdvořáka. Často v tom rychlém pochopení té správné varianty samozřejmosti až pohoršlivě selhávám...

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Když jsem se však tehdy v srpnu 1968 rodil, na porodním sále měli lékaři puštěno rádio a zněla Osudová. Znám to ovšem jen z ústního podání své matky, která atmosféru vnímala v porodních bolestech a s obavami o budoucnost v zemi, kterou právě obsazovala sovětská invazní vojska. Za 21 let však byla ta invazní armáda na odchodu. Nicméně tu skutečnou smrtonosnou past nevytvářejí pozemské armády, ale přímo sám náš pozemský život. Odpočítávání času nám spustili Adam s Evou a rozdali tak samozřejmě karty jednou pro všechny. Pro mne potom právě od mého narození v srpnu 1968.

Jediným východem z naší beznaděje, bezúčelnosti a skepse je Bůh. „Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný!“ (Dt 6:4). Nejsou jiní bohové kromě něho; jen naši vlastní bůžci uplácaní z prachu našich těl, úspěchů, zážitků, moci, nemovitostí a firem, ba i bůžci našich lásek a dětí a vnuků. Jsou to všechno dobré věci, ale všechny jsou také „mumiální“ a podléhají zubu času úplně stejně jako my sami. A není to Bůh.

„Obraťte se a věřte evangeliu“ je druhou, alternativní větou, kterou můžeme uslyšet od kněze, který na našem čele vyznačuje na Popeleční středu znamení kříže. Kdo poslechne, uznává: „V podzimním semestru 1929 jsem to vzdal, a přiznal jsem si, že Bůh je Bůh, a kleknul a modlil se: té noci jsem byl asi tím nejsklíčenějším a nejneochotnějším konvertitou v celé Anglii...,“ píše Clive Staples Lewis, autor Letopisů Narnie.

Takže, můj milý čtenáři, neskákej z pátého patra, nepadej napitý z Karlova mostu, nestřílej se do hlavy toho svého oblaku prachu ani to v plné rychlosti neotoč autem do vzrostlého dubu u cesty s rozepnutým pásem. Ani žádným jiným způsobem se nesnaž strčit hlavu do písku a utéct ode všeho života bez rozhodnutí. Vzdej tu nerozhodnost včas, dokud máš čím myslet a dokud můžeš jednat tím svým prachem.

Nic rozumnějšího stejně nevymyslíme. Takže třeba taky naprosto neochotně, ale už si to konečně přiznej, že Bůh je jediným Bohem. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“ (Jan 3:16). Řekové této zprávě říkají εὐαγγέλιον – euangelion. Tedy: „Obraťme se a věřme evangeliu,“ když dostaneme znamení popelem na čelo. Je to samozřejmě velmi dobrá zpráva.

Martin Kvapilík

Další články

Konkretizace abstraktní manželky

22.10.2025, RC Monitor 19/2025

Setkávám se s mladými lidmi, kteří přemýšlejí o své životní cestě. Často hledají opěrné body, a tak jim říkám, co o tom vím. Když jsem před asi 35 lety přemýšlel já, zda mě Bůh volá k manželství nebo kněžství, ptal jsem se různých lidí na jejich zkušenosti. Každý odpovídal trochu jinak. Jedním z lidí, na které jsem se tehdy obrátil, byl Mons. Josef Socha, v té době sekretář biskupa Karla Otčenáška. Byl spolužákem mé matky na kroměřížské konzervatoři a oba rodiče si ho velmi vážili.

Na pohodu

25.08.2025, RC Monitor 15/2025

Mám kolegyni. Je mladá, hezká, erudovaná a k pacientům je vlídná. Pracuje s nasazením, tak se stává, že občas přijde domů značně unavená. Její manžel, který nepůsobí ve zdravotnictví, jí doporučuje, ať si práci zařídí jinak – aby byla na pohodu.

Ministryně z Gabonu

04.08.2025, RC Monitor 14/2025

V neděli 22. června 2025 navštívila mši svatou v kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého v Praze na Karlově ministryně obrany Gabonské republiky paní Brigitte Onganoa. Ministryně byla v naší republice na služební cestě a výslovně si přála účastnit se v neděli tradiční latinské „tridentské“ mše svaté. Bylo zřejmé, že jde o její osobní preferenci, neboť katolická církev právě v její zemi přitahuje věřící velmi rozšířeným slavením tradičních mší. Ukazuje se totiž, že Afričané nutně nepotřebují k osvědčení své kulturní identity liturgické tance, které jsou jim Evropany takřka vnucovány jako něco údajně autentického, co by nám měli předvádět.

Za Dominikem kardinálem Dukou

28.11.2025, RC Monitor 22/2025

Dost těžko se lze s osobností formátu kardinála Dominika Duky vypořádat v pár větách. Následující krátké reflexe od těch, kdo jej znali a měli ho skutečně rádi, nechtějí přinést nějakou senzaci, nečekaný objev ani provokativní názor, ale dát prostor pro osobní ohlédnutí za zesnulým člověkem. Člověk Dominik Duka je už v rukou Božích a vzpomínka na něj v rukou historiků. Nechť se každé vzpomínání na něj nese v duchu Pravdy, která byla jeho životním ideálem, a v duchu Lásky, která je závazkem všech křesťanů.

Úsilí o získání ostatků sv. Dobroslavy/Orosie pro naši zem

22.08.2025, RC Monitor 15/2025

V době tolika špatných zpráv je příjemné informovat o zprávě dobré a navíc zjevně iniciované a vedené vůlí Boží. Jistě se nestalo jen tak náhodou, že se ke mně na Velký pátek dostal malý letáček s obrázkem, hlavními životními daty, patronací a modlitbou věnovaný životu této naší první světice (byla pro věrnost ke křesťanství brutálně zabita roku 882, tedy 29 let před sv. Ludmilou), který připravili její velcí ctitelé, manželé Michalčákovi. Zjištění, že tato opomíjená Moravanka existuje, byl pro mne nejen velký impuls, ale také nemalý šok, protože jsem se dozvěděl, poprvé!, že vůbec žila, i když jsem autorem hagiografické knihy Čechy a jejich svatí. Upozorňuji, že v této zprávě nebudu mluvit o životě světice, jejíž legendu se chystám napsat k datu přenesení ostatků.

Svatí Šimone a Judo, orodujte za nás

28.10.2025, RC Monitor 20/2025

Den, kdy si náš stát připomíná výročí svého vzniku (mimochodem nedávno jsme si také připomínali výročí jeho zániku) a který trval 20 let, se kryje se svátkem svatých apoštolů Šimona a Judy. Svátek těchto apoštolů je, alespoň v našich luzích a hájích, často právě výročím vzniku Československa poněkud zastíněn, i proto že máme volno.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.