20.09.2022, RC Monitor 17/2022
Jedna z našich diecézí zveřejnila výsledky svého synodálního procesu, obsahující také požadavky týkající se budoucnosti světové církve. Při aplikaci kritérií uvedené kodexové normy by však nemohl obstát prakticky žádný z předestřených požadavků. Zcela proti církevní nauce směřuje především požadavek na svěcení žen. Je pravdou, že Druhý vatikánský koncil v dekretu o apoštolátu laiků (Apostolicam actuositatem č. 9) jednoznačně požaduje, „aby se zvýšila účast žen v různých oborech církevního apoštolátu“, avšak jakýkoli náznak ohledně participace žen v hierarchických stupních kněžského svěcení je koncilu zcela cizí. Pokud se takové otázky nastolují, jedná se o naprosté vychýlení z litery i „ducha“ koncilu. Navíc je soustavné šíření nauky o svěcení žen trestným činem. Církev nemá oprávnění k takovým svěcením, což stvrdil Jan Pavel II. roku 1994 svým listem Ordinatio sacerdotalis jako nauku církve, která sice není dogmatem, avšak zůstává definitivní a neměnná. Norma kodexu (kán. 750 § 2) vysvětluje: „Pevně je také třeba přijímat a uznávat vše, co učitelský úřad církve o víře a mravech vyhlašuje za definitivní [...]; proto se neshoduje s naukou katolické církve ten, kdo odmítá definitivní vyhlášení tohoto charakteru.“ Zjevně bez problémů se tak do synodálního procesu vloudila nauka, která podle kodexu (kán. 1371) podléhá „spravedlivému trestu“, je tedy doslova předmětem kriminální činnosti. Tento politováníhodný lapsus je logickým důsledkem nerespektování kritérií kán. 212, stanovících možnosti i meze vyjadřování veřejného mínění v církvi.
V příkrém rozporu s dokumenty Druhého vatikánského koncilu (Presbyterorum ordinis č. 16, Optatam totius č. 10) pak účastníci synodálního procesu nastolují požadavek na zrušení kněžského celibátu. Respekt nejen vůči liteře, nýbrž opět vůči tolik vzývanému „duchu“ koncilu by však měl vést ke zcela opačnému postoji, totiž k přijetí hlubokých vyjádření dokumentů koncilu o praktickém i duchovním smyslu celibátu, což by také upevnilo důvěru věřících ve skutečnou nauku koncilu. Nikoli náhodou tato naše diecéze, požadující zrušení celibátu, dnes nedisponuje ani jediným seminaristou na cestě ke kněžství. Po vzoru diecézí, nacházejících se přes hranice naší republiky na západ, se tato diecéze ústy synodálně angažovaných laiků, odmítajících závaznou disciplínu církve, domáhá zrušení celibátu v nereálném domnění, že teprve tento krok vyřeší palčivý problém nedostatku kléru.
Tyto diecéze na západ od nás jsou oné naší diecézi blízké také v protikladnosti kladených požadavků. Na jedné straně nás mezi nimi ohromí odmítání dne Páně v podobě, která ze mše svaté činí obdobu návštěv kin, divadel a jiných zábav: „zrevidovat povinnost nedělní návštěvy bohoslužby“. Na druhé straně se pak má pěstitelům předmanželských, mimomanželských a nejrozmanitějších LGBTQ+ sexuálních styků umožnit „plnohodnotný svátostný život“. Kdy ale jindy by měli tito lidé (jistěže nelegálně) přistupovat ke svátostem, než právě v onu odmítanou neděli, zatěžující svobodu svědomí? A co o těchto věcech hovoří koncil? Pasáže o manželské lásce a jejím intimním vyjádření nikoho nenechávají na pochybách, že sexuální život mimo manželství byl pro koncilní otce v souladu s dvoutisíciletou praxí církve naprosto nepředstavitelný (srov. Gaudium et spes č. 49–50). Ohledně nedělní povinnosti pak čteme (Sacrosanctum concilium č. 106): „Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle. V ten den jsou věřící povinni (!) shromáždit se, aby slyšeli Boží slovo a měli účast na eucharistii.“ Je úsměvné, že titíž synodálové výslovně postulují „požadavek na přijetí závěrů Druhého vatikánského koncilu“. Přitom se sami těmito „závěry“ zcela míjí.
Z oněch diecézí na západ od nás si synodální diskutéři také vypůjčili požadavek „zrevidovat požadavek na zpověď“, neboli faktické zrušení normy kán. 989: „Každý věřící, jakmile dospěl do věku užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok vyznat své těžké hříchy.“ Zatímco požadavek faktické likvidace svátosti smíření je odůvodněn tvrzením, že zpověď se vyžaduje „v mnoha rigidních prostředích v podstatě bez návaznosti na obsah“, západnější diecéze rovnou požadují, aby se „církev omluvila za hluboké duševní rány, které svojí zpovědní praxí věřícím způsobila“. Duševního klidu bez škodlivé zpovědní praxe si tam užívá již třetí generace katolíků.
Někteří zodpovědní mužové v církvi se na diecézi, která takto otevřeně publikovala své synodální závěry, zlobí. Vše mělo zůstat v tajnosti, zvláště když se ukázaly tak neradostné výsledky. Nelze však nadále žít v iluzi, že k takovým požadavkům u nás nebudeme dospívat, že právě my, na rozdíl od církví na západ od nás, budeme „sněmovat jen tak, jak si to přeje svatý otec“. Je naopak dobře, že k publikování těchto požadavků došlo, a jejich prostudování by konečně mělo otevřít oči všem, kdo dosud nechtěli vnímat realitu. „Překvapivé“ požadavky synodálů totiž již po drahnou dobu čile pochodují našimi církevními institucemi. Přemnozí mediálně populární klerikové, prominentní žurnalisté, pedagogové v církevním školství, zaměstnanci církevního aparátu, zkrátka právě ti, kteří své živobytí či kariéry budují díky církvi, požadují její radikální změnu k obrazu svému, ale ve svých chybných postojích se cítí zcela bezpeční a beztrestní – jakkoli si někdy rádi zahrají na rebely. Nad tím nelze mávnout rukou, neboť „trocha kvasu prokvasí celé těsto“ (Ga 5,9).
Dále pak je na čase opustit představu, že v církvi existuje nějaký pomyslný „střed“ a pak jsou zde dvě krajnosti, jedna liberální zleva a druhá tradicionalistická zprava, přičemž my budeme v naší rozumné vyváženosti bránit oběma těmto extrémům. Pojďme se pod zorným úhlem tohoto umělého schématu podívat na předložené požadavky. Liberální extrém zastává svěcení žen, avšak tradicionalisté nikoli. Kde je střed? Liberální extrém chce zrušit celibát, zatímco tradicionalisté nikoli. Kde je střed? Liberální extrém chce zrušit svátost smíření, avšak tradicionalisté nikoli. Kde je střed? Liberální extrém požaduje liberalizaci sexuální morálky, tradicionalisté nikoli. Kde je střed? Liberální extrém výslovně nestojí ani o nedělní mši, tradicionalisté touží i po každodenní mši a přitom se mnohdy dočkávají obstrukcí a pohrdání. Kde je tedy ten vyvážený střed? Kdy už konečně pochopíme, kdo je přirozeným spojencem a kdo chce naopak vytvářet „novou církev“? A ano: v požadavcích naší nejmenované diecéze, určených světové církvi, se nenachází jediné slovo o Bohu, Kristu, evangeliu...
P. Doc. P. Stanislav Přibyl
30.03.2023, RC Monitor 6/2023
A ke kříži se zase belháme. Jsme alespoň o krok blíže oné vyvýšené lásce? Nebo jen rok co rok jak kolem horké kaše obcházíme a ani prstem se nedotkneme ran Spasitele?
15.03.2023, RC Monitor 5/2023
Biskupská synoda se odlišuje od všeho, co Druhý vatikánský koncil stanovil tím, že než byla zařazena jako novinka do koncilního dokumentu, již byla předem papežem uzákoněna.
27.03.2023, RC Monitor 6/2023
Bůh touží, abychom mu věnovali alespoň desetinu našeho času – a to je právě 36 dní postní doby (velkého půstu) z 364 dní roku. Během této doby nás Duch svatý vyprovází na poušť, aby mohl mluvit do našeho srdce. A to způsobem, který nám není příjemný, i když zvlášť naše pokolení je zvyklé na to, že se musí pořád cítit příjemně.
10.03.2023, RC Monitor 5/2023
Není to tak dlouho, co skončil měsíc únor, který pro nás, absolventy socialistického školství, má neodmyslitelný přívlastek „vítězný“. Možná bychom po třiatřiceti letech šťastného budování demokracie mohli na tento přívlastek zapomenout. Vždyť od chvíle, kdy se soudruh Klement Gottwald vrátil z hradu a oznámil lidu shromážděnému na Staroměstském náměstí, že prezident demisi ministrů přijal sice uplynulo již pětasedmdesát let, ale vždy se najde někdo nebo něco, co má zvláštní moc nás vrátit v čase.