11.10.2022, The Catholic Thing
Křesťanští filozofové a teologové viděli, že rozumová duše nalezne štěstí pouze v kontemplaci věčného Boha, jako když oko s nekonečnou radostí pije krásu světla. Ale teprve Dante na počátku čtrnáctého století dal této teologické estetice světla působivý výraz.
Ve třiatřiceti zpěvech Ráje popisuje Dante rozličnou a stále se zvětšující krásu říše světla. Například ve třetím nebi líčí, jak k němu promlouvá jedna blažená duše, poté odchází, aby se vrátila k tanci slávy, a je nahrazena jinou duší, která se má rovněž o co podělit. Dante píše:
„Z těch zrcadel – z andělských kůrů – blýská,
čím ozářil je Bůh a jeho soud,i z našich slov ten odlesk dobra tryská.“
Tu umlkne. A snaží se zas vplout
do víru tance v onom tratolišti
světla, z něhož mne přešla vyslechnout.
A jiná radost jako klenot blyští
mi v ústrety, oslňující lesk,
jak čirý rubín, když jím slunce prýští.
Tam každá velká radost je sám blesk,
jak u nás úsměv...
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Máloco v moderní literatuře se vyrovná takové vizi světla a chvály. Částečně proto, že literatura, včetně poezie, je především dramatická – a drama vyžaduje konflikt, konflikt vyžaduje důsledky a důsledky musí zahrnovat utrpení. Dantův Ráj obsahuje naprosté minimum konfliktů; většina jiných literárních příběhů na konfliktech závisí.
Mnoha básníkům se daří v krátkých básních vytvářet poezii chvály, ale jen málokterý z nich dává výraz takovému trvalému tónu chvály, jaký nacházíme u Danta. A ještě méně jich zachycuje kosmickou vizi světla. V tomto smyslu vynikal francouzský katolický básník Paul Claudel v minulém století podobně jako Dante v tom svém.
Claudel konvertoval k církvi o Vánocích roku 1886, kdy krása pařížské katedrály Notre Dame způsobila zásadní změnu v jeho srdci. Od té chvíle se stal jedním z nejlepších moderních věřících básníků, a jak popsal v přednášce z roku 1927, věřící básník jako nikdo jiný dokáže vyjádřit smysl stvoření, drama duše, která přichází k Bohu, a „tvůrčí téma par excellence“, chválu skrze víru.
To jsem si připomněl při četbě nového překladu Claudelova nejvýznamnějšího básnického díla, Pěti velkých ód, od Jonathana Geltnera. Básně od začátku do konce zobrazují Claudela jako příjemce inspirace a milosti; jeho snahou je učinit zadost vizi, kterou Bůh dává svému lidu.
Nenalezneme tu poezii pochybností, stesku a zoufalství, všude je přítomna poezie kosmické vize, světla a chvály. Vezměme si tyto verše z druhé Ódy:
Tak ať žije svět nový mým očím, svět teď úplný!
Celé vyznání věcí viditelných i neviditelných,
Přijímám tě katolickým srdcem.
Kamkoli obrátím hlavu
představuji si nezměrnou oktávu stvoření.
Neboť nyní se mi svět znovu otevírá a nezáleží na tom,
jak rozsáhlý je, můj pohled ho obepíná.
od jednoho konce k druhému.
. . .
Tak od největšího anděla, který se na tebe dívá,
až po štěrk opuštěných cest, mezi nimiž
každou hranicí stvoření,
nikde není porušena jednota, všechny věci spojeny dohromady
bezešvé jako duše s tělem;
nepopsatelný pohyb Serafínů.
se dělí mezi devíti řády duchů, Dantovými nebesy,
a nakonec zde na zemi jako vítr, který se zvedá,
Rozsévač a žnec!
Claudelovy ódy jsou básněmi chvály, které nejen že připomínají Dantovu středověkou vizi Stvořitele a stvoření, ale zdůrazňují, že tato vize je dostupná i nyní, dnes, v moderním světě, každému z nás. Mohlo by se zdát, že dějiny již dávno všechno odnesly pryč; kulturní úpadek možná způsobil, že se vize víry a chvála zdají nemožné; ale milost dějiny překračuje a proniká jimi, pozvedá je a umožňuje Claudelovi – a nám všem – chválit tak, jak, řečeno Claudelovými slovy, věřili naši otcové před námi.
Dante a Claudel žili za velmi odlišných historických okolností, ale oba inspiroval tentýž Duch svatý a zrodil v nich stejný brilantní jazyk chvály.
James Matthew Wilson
Přeložil Pavel Štička
10.11.2025, RC
Prof. Petr Piťha věnoval zesnulému kardinálu Dominiku Dukovi homilii, která zazní v nejbližších dnech při rekviem v kapitulním kostele Všech svatých na Pražském hradě. Slova rozloučení, která vycházejí z hlubokého přátelství i víry, exkluzivně a s vděčností za oba vzácné muže české církve přinášíme již nyní. "Když jsme se spolu, Dominiku, naposledy loučili, popřáli jsme si dobrou noc. Přeji Ti ji i teď – služebníku věrný, který jsi věděl, co znamená nést tíhu i krásu pravdy. Odpočívej v pokoji, a prosím Tě, vyprošuj nám občasná odpočinutí časná, která tolik potřebujeme. Protože unaveni jsme my, kteří zůstáváme."
05.04.2026, RC Monitor 6/2026
Tváří v tvář tomu, co se kolem nás děje, může tvrzení, že Bůh je láska, znít pro mnohé téměř jako provokace.Vzpomínám si na svůj rozhovor s jedním hospodářem, který o sobě prohlašoval, že je nevěřící, a přesto občas navečer přicházel na kus řeči. Jednou mi řekl: „Míro, podívej se na to, co se děje, kdyby Pán Bůh byl, nemohl by se na to dívat.“ Chápal jsem ho a mnozí tuto námitku asi známe. Je pochopitelná. Jak ji ale uvést do souladu s inspirovanou větou sv. Jana Evangelisty, miláčka Páně, který ve svém prvním listě píše: „Bůh je láska“? Zkusme se na celou záležitost podívat skrze tajemství velikonočních svátků.
16.02.2026, RC Monitor 3/2026
Pustíte-li v tyto dny televizi, či rozhlas, případně najdete-li si libovolný zpravodajský server, jistě zaregistrujete něco o morálce a jejich nosičích, tedy morálních majácích. Není to vpravdě žádné novum. Každá doba má svou morálku, často velice proměnlivou, a ke každé takové době lze přiřaditi někoho, kdo se cítí být tím nejlepším majákem s dalekonosným světelným dělem.
02.11.2025, RC Monitor 21/2025
Stojíš před branou hřbitova a na chvíli zaváháš. Nadechneš se chladného podzimního vzduchu a sevřeš kliku. Z korun stromů se spouští sprška barevného listí – tolik krásy, a přitom tolik ticha. Tolik života, a přitom tolik připomínek smrti. Možná právě proto člověk cítí zvláštní směs smutku a klidu. Jako by se nebe na chvíli sklonilo k zemi.
16.02.2026, RC
Mons. Antonín Basler se narodil 16. února 1956 v Šumperku jako čtvrté dítě Antonína a Anny Baslerových. Má tři starší sestry – Marii, Annu a Jiřinu. Patří k osobnostem české církve, jejichž služba je dlouhodobě spojena s pastorační blízkostí lidem a s důrazem na srozumitelně žitou víru. Po kněžském svěcení v roce 1984 působil v řadě farností, později převzal významné úkoly v rámci olomoucké arcidiecéze. Dne 5. července 2017 jej papež František jmenoval titulárním biskupem diecéze Vaga v dnešním Tunisku a pomocným biskupem olomouckým. Ke dni 1. října 2017 ho arcibiskup Jan Graubner ustanovil druhým generálním vikářem olomoucké arcidiecéze. Biskupské svěcení přijal z rukou arcibiskupa Jana Graubnera 14. října 2017.
09.03.2026, The Imaginative Conservative
Kdopak by si pomyslel, že se v tak krátkých verších skrývá tolik filozofie? Kdopak by si pomyslel, že tak málo slovy lze vyjádřit takové množství významu? Až příště budete číst Shakespeara, čtěte pozorně a možná v jeho dílech najdete více filozofie, než by se na první pohled zdálo.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.