11.10.2022, The Catholic Thing
Křesťanští filozofové a teologové viděli, že rozumová duše nalezne štěstí pouze v kontemplaci věčného Boha, jako když oko s nekonečnou radostí pije krásu světla. Ale teprve Dante na počátku čtrnáctého století dal této teologické estetice světla působivý výraz.
Ve třiatřiceti zpěvech Ráje popisuje Dante rozličnou a stále se zvětšující krásu říše světla. Například ve třetím nebi líčí, jak k němu promlouvá jedna blažená duše, poté odchází, aby se vrátila k tanci slávy, a je nahrazena jinou duší, která se má rovněž o co podělit. Dante píše:
„Z těch zrcadel – z andělských kůrů – blýská,
čím ozářil je Bůh a jeho soud,i z našich slov ten odlesk dobra tryská.“
Tu umlkne. A snaží se zas vplout
do víru tance v onom tratolišti
světla, z něhož mne přešla vyslechnout.
A jiná radost jako klenot blyští
mi v ústrety, oslňující lesk,
jak čirý rubín, když jím slunce prýští.
Tam každá velká radost je sám blesk,
jak u nás úsměv...
Některé čtenáře unavuje takový jednolitý lesk, který jistě není tak zajímavý jako trýznivá, podivná invence, kterou nalezneme v Dantově Pekle. T. S. Eliot kdysi ve výkladu o Dantovi napsal, že „máme (ať už si to uvědomujeme, nebo ne) předsudky vůči blaženosti jako tématu pro poezii“. Když se však k Božské komedii vracím, je to téměř výhradně kvůli působivé vizi slávy, kterou nabízí. Ta mi více než cokoli jiného u Danta připadá starobylá, a přesto stále nová.
Máloco v moderní literatuře se vyrovná takové vizi světla a chvály. Částečně proto, že literatura, včetně poezie, je především dramatická – a drama vyžaduje konflikt, konflikt vyžaduje důsledky a důsledky musí zahrnovat utrpení. Dantův Ráj obsahuje naprosté minimum konfliktů; většina jiných literárních příběhů na konfliktech závisí.
Mnoha básníkům se daří v krátkých básních vytvářet poezii chvály, ale jen málokterý z nich dává výraz takovému trvalému tónu chvály, jaký nacházíme u Danta. A ještě méně jich zachycuje kosmickou vizi světla. V tomto smyslu vynikal francouzský katolický básník Paul Claudel v minulém století podobně jako Dante v tom svém.
Claudel konvertoval k církvi o Vánocích roku 1886, kdy krása pařížské katedrály Notre Dame způsobila zásadní změnu v jeho srdci. Od té chvíle se stal jedním z nejlepších moderních věřících básníků, a jak popsal v přednášce z roku 1927, věřící básník jako nikdo jiný dokáže vyjádřit smysl stvoření, drama duše, která přichází k Bohu, a „tvůrčí téma par excellence“, chválu skrze víru.
To jsem si připomněl při četbě nového překladu Claudelova nejvýznamnějšího básnického díla, Pěti velkých ód, od Jonathana Geltnera. Básně od začátku do konce zobrazují Claudela jako příjemce inspirace a milosti; jeho snahou je učinit zadost vizi, kterou Bůh dává svému lidu.
Nenalezneme tu poezii pochybností, stesku a zoufalství, všude je přítomna poezie kosmické vize, světla a chvály. Vezměme si tyto verše z druhé Ódy:
Tak ať žije svět nový mým očím, svět teď úplný!
Celé vyznání věcí viditelných i neviditelných,
Přijímám tě katolickým srdcem.
Kamkoli obrátím hlavu
představuji si nezměrnou oktávu stvoření.
Neboť nyní se mi svět znovu otevírá a nezáleží na tom,
jak rozsáhlý je, můj pohled ho obepíná.
od jednoho konce k druhému.
. . .
Tak od největšího anděla, který se na tebe dívá,
až po štěrk opuštěných cest, mezi nimiž
každou hranicí stvoření,
nikde není porušena jednota, všechny věci spojeny dohromady
bezešvé jako duše s tělem;
nepopsatelný pohyb Serafínů.
se dělí mezi devíti řády duchů, Dantovými nebesy,
a nakonec zde na zemi jako vítr, který se zvedá,
Rozsévač a žnec!
Claudelovy ódy jsou básněmi chvály, které nejen že připomínají Dantovu středověkou vizi Stvořitele a stvoření, ale zdůrazňují, že tato vize je dostupná i nyní, dnes, v moderním světě, každému z nás. Mohlo by se zdát, že dějiny již dávno všechno odnesly pryč; kulturní úpadek možná způsobil, že se vize víry a chvála zdají nemožné; ale milost dějiny překračuje a proniká jimi, pozvedá je a umožňuje Claudelovi – a nám všem – chválit tak, jak, řečeno Claudelovými slovy, věřili naši otcové před námi.
Dante a Claudel žili za velmi odlišných historických okolností, ale oba inspiroval tentýž Duch svatý a zrodil v nich stejný brilantní jazyk chvály.
James Matthew Wilson
Přeložil Pavel Štička
26.02.2025, The Catholic Thing
V poslední době trávím celkem dost času s pohany. Ne s moderními požitkářskými, falešně idealistickými, nezajímavými pohany všude kolem nás, zvlášť na našich univerzitách, nýbrž s dávnými – skoro až příliš zajímavými – houževnatými hledači pravdy a dobra.
14.04.2025, RC Monitor 6/2025
Volné pokračování článku Pívečko a Eucharistie: Praha je zdá se pro našeho Pána Ježíše Krista poněkud ošidnou půdou. V početných kostelích stověžaté matičky hlavy účastnící se bohoslužeb šednou a ubývají. Dostat mladší ročníky na mši svatou to chce „velikej hever“, jak zpívá Vladimír Mišík (ten ovšem hned dodává, že ho slušně řečeno nemá). Jeden z panáčků si proto řekl, že když nejdou lidi za Pánem, že musí Pán za lidmi (asi poučen horou a Mohamedem), a tak zkusil hrát (rozuměj celebrovat) v hospodě, jenže arcibiskup mu pískl ofsajd. Pozorný rozhodčí. Vždyť Ježíš přece řekl: „Následuj mě.“ A ne: „Následuji tě.“ A až ten, kdo následoval, došel do večeřadla a teprve tam přijal Eucharistii. Už ten Břevnov ale nechme...
28.02.2025, National Catholic Register
Téměř všichni protestantští konvertité v příběhu o svém obrácení dosvědčují moc Eucharistie. Při svém pokusu prokázat nesprávnost katolicismu jsem si jen ověřil jeho správnost. S manželkou jsme byli členy jedné evangelikální „nedenominační“ církve a pracoval jsem na protestantské střední škole. Věděl jsem, že kdybych se připojil ke katolické církvi, nemohl bych na té škole dál působit. Vzpomínám si, jak jsem jeden týden seděl na bohoslužbě a říkal si: „Ve své teologii můžu být katolíkem a přitom dál chodit sem do protestantského sboru.“
11.02.2025, RC Monitor 2/2025
Notre Dame byla vzkříšena v celé své nádheře a slávě. Díky Bohu, protože původně byly plány zcela jiné. Dobře, nějaké lapsy se najdou – podivně řešený bronzový minimalistický oltář, který neladí s majestátností katedrály, kovová sedadla, křtitelnice, která nevypadá jako křtitelnice, chórová čepička, která jako by byla vypůjčená od klauna, a podivné kalichy – ale celek se vyznačuje velkou krásou. Důstojné byly i liturgické obřady provázející znovuotevření Notre Dame. Díky nim se věřící povznášejí nad všednost až k nadpřirozenu. Právě to druhé je tolik zapotřebí v naší době, v době, kdy všechno musí být srozumitelné. Latina byla nesrozumitelná a nudná. Posvátné ustoupilo mezilidskému.
25.04.2025, KSA
Klub sv. Athanasia obnovuje pouť ke cti sv. Athanasia. Letošní pouť se koná 3. května a povede patnáctikilometrovou trasou z Českých Budějovic do Římova.
11.04.2025, RC Monitor 6/2025
Nelze zamlčet, že jedním z nově nastražených lákadel se po roce 1989 stala i pro katolické kněze možnost osobního sebezviditelňování v médiích. To však s sebou nese nemalé riziko ohrožení vlastní kněžské svátostné identity.