Pokora je lék proti zlu

Ach, duše má, Bůh, který sám touží po tvé věčné spáse, touží také po tom, abys ji získala pokorou. A „slávu předchází pokora“ (Př 15,33). Proto se skloň a uctívej jeho svrchovanou vůli. Když říkáme: „Otče náš,“ přemýšlejme o této prosbě, v níž žádáme, aby se děla Boží vůle, a vztáhněme tuto modlitbu na své vlastní potřeby: Ach, můj Bože, protože toužíš po tom, abych byl pokorný, „buď vůle tvá“. V nebi tvou vůli vykonávají všichni ti požehnaní, kteří tě s hlubokou pokorou uctívají; kéž tvou vůli konám i já! „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“

Stejně tak na sebe vztáhněme i poslední prosbu, kde říkáme: „Ale zbav nás od Zlého,“ a modleme se, aby nás Bůh vysvobodil a zachoval od pýchy, která je nejhorší ze všeho zla, nemáme-li ji nazvat i největším ze všech hříchů. Neboť když se sv. Augustin ptá, z jakého hříchu král David nejvíc toužil být očištěn, když říkal: „Pak budu ryzí a prost velikého přestoupení“ (Ž 19,14 ČSP), odpovídá, že tím hříchem byla pýcha, neboť pýcha je největší hřích ze všech a příčina a počátek každého hříchu: „Myslím, že šlo o pýchu, která je hlavním hříchem a příčinou všech ostatních.“

V jak bídném stavu se to nacházíme! Vždy si uchováváme v živé paměti, jak nám ublížili druzí, čímž si v sobě pěstujeme zášť, ale to, čím jsme urazili Boha, si nepamatujeme, aby nás to pokořilo a dovedlo k pokání. Pokud nedbáme na tyto naléhavé pohnutky k pokoře, není divu, že se nestáváme pokornými.

Pamatujme si své hříchy. Ne proto, aby nás to vedlo k přílišné úzkostlivosti, ale proto, abychom žili v patřičné pokoře. Z téhož důvodu prorok Jeremjáš řekl, že ten, kdo nečiní pokání, neprojevuje pokoru, neboť „nikdo nelituje zla, jež spáchal, neřekne: ’Čeho jsem se to dopustil!‘“ (Jr 8,6). Kdybychom se nad tím zamysleli – Čeho jsem se to dopustil? Čím jsem zhřešil? Čím jsem se provinil proti Bohu? –, jistě bychom měli mnohem kajícnější a pokornější srdce. Na to ale myslí jen málokdo.

Vybízíme nebesa, aby se nad námi zhrozila: „Děste se nad tím, nebesa“ (Jr 2,12). Pokud obyčejný sluha někde na veřejnosti urazí šlechtice, je to pokládáno za veliké provinění a za takový zločin se požaduje náležitý trest; a přece tu pouze člověk urazil člověka, červ se provinil proti jinému červu, nicota se dotkla nicoty. Když ale tento červ, tato nicota, urazí Boží Majestát, zjevně to žádné zděšení nevyvolává. „Děste se nad tím, nebesa,“ ale my se aspoň styďme a pokořme pro bezcitnou tvrdost svého srdce.

Boží Syn nám chtěl vštípit a doporučoval nám ke svědomitému procvičování dvě zvláštní ctnosti: pokoru a bratrskou lásku. A právě proti těmto dvěma ctnostem bojuje ďábel nejvíc. Stačí však, když se mu podaří porazit pokoru, a přemůže zároveň i lásku, protože jak říká sv. Augustin, „křesťanské lásky lze dosáhnout jedině skrze pokoru“.

Pýcha se vždy snadno urazí a jak může člověk s takovým sklonem k zášti kvůli urážkám a zraněním žít v křesťanské lásce? Když najdeme dva lidi, kteří mají sklon k neshodám a pro něž je těžké se smířit, nemůžeme být daleko od pravdy, když usoudíme, že jsou oba plni pýchy. Je tedy zřejmé, že bez pokory křesťanská láska existovat nemůže.

Proto také sv. Pavel křesťanům poté, co je vyzval k bratrské lásce, radí, aby zároveň byli pokorní: „... nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe“ (Fp 2,3). Dobře totiž věděl, že bez pokory bratrská láska nevydrží. Vždyť kde je pýcha, tam také vyvstanou neshody, hádky a potyčky: „Ze zpupnosti vzniká jen hádka“ (Př 13,10).

Přijměme apoštolské napomenutí a neobviňujme druhé z pýchy, když nám působí nepříjemnosti, ale raději obviňujme sami sebe, že tyto nepříjemnosti neumíme snášet s pokorou. Začněme tím, že si sami osvojíme tu trpělivou pokoru, kterou bychom tak rádi viděli u druhých, a pamatujme na to, že spaseni nebudeme skrze trpělivost a pokoru druhých, nýbrž skrze svou vlastní.

P. Cajetano Maria da Bergamo
Přeložila Alena Švecová