Pokora je lék proti zlu

17.10.2022, TAN Direction

Dá se říct, že pokora je nejúčinnějším lékem proti všemu zlu a nejsilnějším prostředkem na ochranu duše před smrtí a vinou vedoucí k věčnému zatracení. Přesto právě tuto ctnost zanedbáváme nejvíc ze všech.

Ach, duše má, Bůh, který sám touží po tvé věčné spáse, touží také po tom, abys ji získala pokorou. A „slávu předchází pokora“ (Př 15,33). Proto se skloň a uctívej jeho svrchovanou vůli. Když říkáme: „Otče náš,“ přemýšlejme o této prosbě, v níž žádáme, aby se děla Boží vůle, a vztáhněme tuto modlitbu na své vlastní potřeby: Ach, můj Bože, protože toužíš po tom, abych byl pokorný, „buď vůle tvá“. V nebi tvou vůli vykonávají všichni ti požehnaní, kteří tě s hlubokou pokorou uctívají; kéž tvou vůli konám i já! „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“

Stejně tak na sebe vztáhněme i poslední prosbu, kde říkáme: „Ale zbav nás od Zlého,“ a modleme se, aby nás Bůh vysvobodil a zachoval od pýchy, která je nejhorší ze všeho zla, nemáme-li ji nazvat i největším ze všech hříchů. Neboť když se sv. Augustin ptá, z jakého hříchu král David nejvíc toužil být očištěn, když říkal: „Pak budu ryzí a prost velikého přestoupení“ (Ž 19,14 ČSP), odpovídá, že tím hříchem byla pýcha, neboť pýcha je největší hřích ze všech a příčina a počátek každého hříchu: „Myslím, že šlo o pýchu, která je hlavním hříchem a příčinou všech ostatních.“

V jak bídném stavu se to nacházíme! Vždy si uchováváme v živé paměti, jak nám ublížili druzí, čímž si v sobě pěstujeme zášť, ale to, čím jsme urazili Boha, si nepamatujeme, aby nás to pokořilo a dovedlo k pokání. Pokud nedbáme na tyto naléhavé pohnutky k pokoře, není divu, že se nestáváme pokornými.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Pamatujme si své hříchy. Ne proto, aby nás to vedlo k přílišné úzkostlivosti, ale proto, abychom žili v patřičné pokoře. Z téhož důvodu prorok Jeremjáš řekl, že ten, kdo nečiní pokání, neprojevuje pokoru, neboť „nikdo nelituje zla, jež spáchal, neřekne: ’Čeho jsem se to dopustil!‘“ (Jr 8,6). Kdybychom se nad tím zamysleli – Čeho jsem se to dopustil? Čím jsem zhřešil? Čím jsem se provinil proti Bohu? –, jistě bychom měli mnohem kajícnější a pokornější srdce. Na to ale myslí jen málokdo.

Vybízíme nebesa, aby se nad námi zhrozila: „Děste se nad tím, nebesa“ (Jr 2,12). Pokud obyčejný sluha někde na veřejnosti urazí šlechtice, je to pokládáno za veliké provinění a za takový zločin se požaduje náležitý trest; a přece tu pouze člověk urazil člověka, červ se provinil proti jinému červu, nicota se dotkla nicoty. Když ale tento červ, tato nicota, urazí Boží Majestát, zjevně to žádné zděšení nevyvolává. „Děste se nad tím, nebesa,“ ale my se aspoň styďme a pokořme pro bezcitnou tvrdost svého srdce.

Boží Syn nám chtěl vštípit a doporučoval nám ke svědomitému procvičování dvě zvláštní ctnosti: pokoru a bratrskou lásku. A právě proti těmto dvěma ctnostem bojuje ďábel nejvíc. Stačí však, když se mu podaří porazit pokoru, a přemůže zároveň i lásku, protože jak říká sv. Augustin, „křesťanské lásky lze dosáhnout jedině skrze pokoru“.

Pýcha se vždy snadno urazí a jak může člověk s takovým sklonem k zášti kvůli urážkám a zraněním žít v křesťanské lásce? Když najdeme dva lidi, kteří mají sklon k neshodám a pro něž je těžké se smířit, nemůžeme být daleko od pravdy, když usoudíme, že jsou oba plni pýchy. Je tedy zřejmé, že bez pokory křesťanská láska existovat nemůže.

Proto také sv. Pavel křesťanům poté, co je vyzval k bratrské lásce, radí, aby zároveň byli pokorní: „... nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe“ (Fp 2,3). Dobře totiž věděl, že bez pokory bratrská láska nevydrží. Vždyť kde je pýcha, tam také vyvstanou neshody, hádky a potyčky: „Ze zpupnosti vzniká jen hádka“ (Př 13,10).

Přijměme apoštolské napomenutí a neobviňujme druhé z pýchy, když nám působí nepříjemnosti, ale raději obviňujme sami sebe, že tyto nepříjemnosti neumíme snášet s pokorou. Začněme tím, že si sami osvojíme tu trpělivou pokoru, kterou bychom tak rádi viděli u druhých, a pamatujme na to, že spaseni nebudeme skrze trpělivost a pokoru druhých, nýbrž skrze svou vlastní.

P. Cajetano Maria da Bergamo
Přeložila Alena Švecová

Další články

Papež Lev poklekl na prahu Svaté brány a ukončil jubileum

19.01.2026, Aleteia

Do Říma přišlo pro milosti Jubilea přibližně 32 000 000 lidí. Jsme zváni, abychom pokračovali v naději. Papež Lev XIV. zavřel Svaté dveře baziliky svatého Petra 6. ledna 2026 v 9:41, čímž uzavřel 28. jubileum v dějinách katolické církve.

Spoluzakladatel Wikipedie: Ze skeptického filozofa křesťanem

17.10.2025, Aleteia

Larry Sanger, jeden ze spoluzakladatelů Wikipedie, se narodil do křesťanské rodiny, ale během dospívání víru ztratil. Znovu ji našel takto… Cesty lidí k víře bývají značně odlišné. Někdo ji má hladkou a bez větších otřesů, jiní to mají složitější. Do té druhé skupiny patří i obrácení Larryho Sangera, který to podrobně popsal na svém blogu.

Dušičky, odpustky a očistec – proč na tom vlastně záleží?

02.11.2025, RC Monitor 21/2025

Stojíš před branou hřbitova a na chvíli zaváháš. Nadechneš se chladného podzimního vzduchu a sevřeš kliku. Z korun stromů se spouští sprška barevného listí – tolik krásy, a přitom tolik ticha. Tolik života, a přitom tolik připomínek smrti. Možná právě proto člověk cítí zvláštní směs smutku a klidu. Jako by se nebe na chvíli sklonilo k zemi.

Jednota křesťanů: Proč je modlitba důležitá

20.01.2026, RC

Katolická církev se modlí za jednotu ne proto, že by pravdu hledala, ale proto, že věří, že ji nemá vlastnit sama. Myšlenka vyhradit zvláštní čas modlitbě za jednotu křesťanů není žádným postmoderním výstřelkem. Už papež Lev XIII. (1878–1903) v roce 1894 vyzval katolické věřící k intenzivní modlitbě za jednotu církve, a to v těsné souvislosti se slavností Seslání Ducha svatého. Právě Duch svatý je totiž tím, kdo spojuje rozdílné, překládá „mezi jazyky“ a dává vzniknout společenství tam, kde by si člověk spíš tipoval nedorozumění. Podoba Týdne modliteb za jednotu křesťanů se postupně proměňovala a svou dnešní tvář získala až po Druhém vatikánském koncilu. Poprvé se v této podobě slavil v roce 1968. A slaví se dodnes – letos až do neděle 25. ledna 2026.

Snímek Sacré Coeur filmovým hitem ve Francii

07.01.2026, Radio Vaticana

Více než 400 tisíc diváků za několik prvních týdnů a rekordní fronty před kiny – a zároveň rušení projekcí a zákaz plakátů v metru. Film Sacré Coeur o zjeveních Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se stal ve Francii kulturním fenoménem a výrazným hlasem ve sporu o sekularismus státu, informuje Catholic Weekly. Film uváděný od 1. října pod podtitulem „Jeho panování nebude mít konce“ vypráví o zjeveních Ježíše sv. Markétě Marii Alacoque v Paray-le-Monial v letech 1673–1675. Snímek – spojující historické rekonstrukce, svědectví a komentáře odborníků – vznikl u příležitosti 350. výročí těchto zjevení.

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 5. část

08.09.2025, RC Monitor 16/2025

Realistická filosofie ukazuje, jak se v objektivně dané realitě jedno uskutečňuje v mnohém a mnohé se na různých úrovních sjednocuje. V sub–humánní sféře se jedná o prostou danost, jež nachází svůj výraz ve specifické, generické a analogické podobnosti mezi skutečnostmi světa. Specifikum člověka spočívá mimo jiné v tom, že si tyto souvislosti uvědomuje, že je poznává. Poznání je činností, jíž poznávající subjekt komunikuje s poznaným předmětem.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.