Dům ze skla: Druhý vatikánský koncil a média

17.04.2023, RC Monitor 7/2023

Ještě jako kardinál Ratzinger si budoucí papež Benedikt XVI. při svých vzpomínkách na průběh Druhého vatikánského koncilu postěžoval na zásadní rozdíl mezi skutečným koncilem samotných koncilních otců a novináři zprostředkovaným „koncilem médií“.


Je to logické. V rozjitřené atmosféře šedesátých let se v souvislosti se slavením koncilu očekávalo, že z tuhého středověkého monstra, za které byla církev dosud považována, se stane atraktivní společnice moderního člověka, která přispěje k očekávanému světovému pokroku. Nebude již hlásat žádnou rigidní svazující morálku a bude doprovázet lidstvo na této zemi k dosažení světlých zítřků „lepšího světa“ (mondo migliore), jak se tehdy s oblibou říkalo. Samozřejmě, že očekávání budoucí spásy a věčného života v Boží přítomnosti před touto atraktivní světskou vizí bledne a do starého železa se pak definitivně odkládají přemnohá biblická varování, jako například Pavlovo napomenutí Římanům: „Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud“ (Ř 2,5). V atmosféře rozbředlosti, která ignoruje skutečnou vážnost Kristovy zvěsti, žijeme dodnes. Vždyť evangelium je „jen taková nabídka“, nesmíme proto lidi strašit, abychom je neodradili.

Pokud se podíváme na témata, která média v souvislosti s církví dodnes nastolují a rozebírají, nachází se snad mezi nimi věčná spása jako definitivní cíl člověka? Píše či hovoří se v nich o věčném životě, nebo například o Trojici, o vtělení, o spásném významu Kristovy oběti, o Kristově vzkříšení? Ve světských médiích rozhodně ne, ale co je horší: ani v médiích, která provozuje či podporuje církev nemají tyto základní pravdy křesťanské víry žádné trvalé a výhradní místo. Vezměme třeba slova „vtělení, spása, vykoupení, věčný život“ a porovnejme frekvenci jejich užívání například se slovy „dialog, rozlišování, milosrdenství, synodální cesta“. Co se donekonečna omílá a co naopak zůstává zatajeno i věřícím konzumentům těchto médií? Druhý vatikánský koncil však ve svém dekretu Inter mirifica o hromadných sdělovacích prostředcích jednoznačně žádal, aby katolická média sloužila především církevní nauce: „Katolickému vysílání, které zapojuje posluchače i diváky do života církve a seznamuje je s náboženskými pravdami, se má dostávat důrazné podpory“ (č. 14).

Co se pak týče morálního učení církve, tam je atmosféra ještě žalostnější. Světská i církevní média stačila ruku v ruce vytvořit postavu mediálně oblíbeného „populárního“ duchovního, který musí svoji popularitu udržet také zamlčováním nauky církve. Nikdy ji nebude veřejně hájit, a to nejen proto, že pro něj samotného a jeho kariéru není důležitá, ale proto, že by mu její hájení ve snaze o maximální osobní oblíbenost škodila. Proto v otázkách předávání života, ochrany nenarozeného života, monogamního manželství muže a ženy a dalších morálních aspektů, ve kterých se katolická církev s většinovým míněním neshodne, nebude nikdy zastávat a důsledně prosazovat jednoznačné církevní stanovisko. Buď tato témata umně vynechá nebo si po Pilátově vzoru umyje ruce s tím, že „nebude vstupovat do kulturních válek“. To je snad rozpoutala církev, když brání monogamní manželství, otce, matku a děti? Nezahájili snad tyto „války“ ti, kteří ve jménu dekonstrukce „utlačovatelských společenských struktur“ rodinu napadli a zpochybnili?

Mediálně populární duchovní mají oproti naprosté většině mediálně opomíjených kněží výhodu praktického vynětí z běžné církevní disciplíny. Přitom popularita, které se jim dostává, čpí prázdnotou, před níž kněze varuje Kodex kanonického práva: „Duchovní vedou prostý život a varují se všeho, co zavání marnivostí (vanitas)“ (kánon 282 § 1). Mediální oblíbenci z řad kněží jsou prakticky beztrestní, neboť jejich představení mají obavy z očekávaných útoků médií na církev, pokud by snad proti troufalosti oblíbenců a majitelů fanklubů důsledně zasáhli. Sami představení bohužel nebývají v soustavném styku se skutečným životem ve farnostech, spíše se již pohybují v bublině, kde se jim dostává mediálních zpráv od novinářů a reportérů, a to často i takových, kteří by církev raději ani neviděli.

Přitom je zřejmé, že vlivem mediální popularity, která se podle okolností může kdykoli zvrhnout v mediální nenávist, nemůže dojít k jedinému autentickému obrácení ke Kristu. Naslouchat lidem, kteří o církvi píší a přitom se s ní vnitřně neztotožňují, je navíc pošetilé. Mediální přízeň je přízní tohoto světa, před níž varuje Janova epištola: „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není“ (1J 2,15). Představa, že budeme-li mít populární kněze, biskupy či papeže, vrátí se rozptýlené Boží děti zpět mezi Kristovo stádce, naráží na jasné Ježíšovo slovo: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům“ (L 6,26).

V dekretu o hromadných sdělovacích prostředcích koncil nehovoří o přenosech katolických bohoslužeb, zato se jimi zabývá konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium: „Rozhlasový a televizní přenos posvátných úkonů, zvláště pokud jde o eucharistickou oběť, ať se děje taktně a důstojně, pod vedením a odpovědností odborníka, kterého tím úkolem pověří biskupové“ (č. 20). V době vydání dekretu Inter mirifica však nebyla mše tak „atraktivní“, že by se celebrující kněz díval na lid, tedy směrem do obrazovky. Byl totiž ještě nasměrován k Východu, směrem k Bohu, a tiše pronášel v jeho bezprostřední blízkosti proměňovací slova. Nebyla to zkrátka taková hezká vzájemná podívaná. Koncilní otcové by se asi velice divili, že přenosy mší svatých se jednou budou těšit takové oblibě, a to jak díky změněné podobě mše svaté, tak i kvůli pohodlnosti diváků, kteří často dávají přednost přenosům před skutečnou účastí na mši svaté a domnívají se, že koukání z kanape lze považovat za plnohodnotnou náhradu účasti na živé liturgii.

Avšak nejen diváci, nýbrž také celebranti rádi chybují. Přenosy bohoslužeb bývají často přehlídkou liturgických abúzů, které nám dávají názorně nahlédnout, jak nevyslyšeno zůstává také u nás v církvi jasné a jednoznačné varování koncilu: „Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat, ani měnit“ (č. 22 § 3). Vynalézavost v přidávání, ubírání a měnění je skrze televizní kameru někdy ještě zesílena, vždyť posluchači se dívají v komfortní zóně národního jazyka na tvář hodného kněze na obrazovce, který jim například před požehnáním mnohonásobně popřeje příjemné zážitky a svoje expozé zakončí třebas upřímným přáním: „Mějte se fajn!“ Srovnává se ale taková žoviálnost s láskyplnou, přesto však tísnivou atmosférou skutečné poslední večeře, o které sám Pán s povzdechem praví: „S toužebností jsem si přál jíst tohoto beránka dříve než budu trpět“ (L 22,15)?

P. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JCD., Th.D.


Další články



Ex orbe et Urbe: Nová deklarace Dikasteria pro nauku víry Dignitas infinita

02.05.2024, RC

Katoličtí komentátoři se vyjadřují k nové deklaraci Dikasteria pro nauku víry, Dignitas infinita.

Ex orbe et Urbe: Papež prohlásil, že nejošklivějším nebezpečím dneška je genderová ideologie

11.03.2024, RC

Anonymní dokument nadepsaný „Vatikán zítra“ a podepsaný pseudonymem „Démos II“ se objevil v magazínu Daily Compass. Autor – anonymní kardinál – navazuje na podobné memorandum nazvané „Vatikán dnes“ podepsané rovněž pseudonymem „Démos“, které v březnu 2022 publikoval vatikanista Sandro Magister a jehož autorem se ukázal být kardinál George Pell (jak Magister sdělil po kardinálově smrti v lednu 2023).

Ex orbe et Urbe - 12. 1. 2024

12.01.2024, RC

H. W. Crocker popisuje svůj tajný recept na evangelizaci mladých bezvěrců. „Až příliš často slyším: ‚Děkuju, ale dávám přednost satanským silám temnot, vůbec nejsou tak špatný‘. Na to odpovídám: ‚Pak Pán Bůh s tebou, idiote‘. To poslední slovo je klíčové. Myslím, že je to jeden z nejužitečnějších, byť opomíjených, obratů efektivní evangelizační strategie.“

Duchovní hudba: od staročeských rorátů k pokoncilní tvorbě

10.01.2024, RC Monitor 24/2023

Prožili jsme adventní dobu a byli jsme opět omámeni krásou našich starobylých rorátních zpěvů. Vůbec nelitujeme brzkého vstávání „na roráty“, abychom je při liturgii sami zpívali nebo jim soustředěně naslouchali. Tyto zpěvy, které se u nás již od středověku prováděly při adventních mariánských mších, získaly svůj souhrnný název podle Izaiášova verše „Rorate coeli desuper“ (Rosu dejte nebesa shůry, Iz 45,8). Jsou dokladem toho, že naší předkové dovedli svůj živý vztah k Pánu a Panně, ze které se Pán počal, vyjadřovat teologicky hlubokou poezií v národním jazyce a mimořádně cennou hudbou.

K deklaraci Fiducia Supplicans

22.01.2024, RC Monitor 1/2024

Ke konci roku 2023 vyvolal nejen v církevním prostředí rozruch dokument Dikasteria pro nauku víry Fiducia Supplicans zabývající se otázkou možnosti žehnat neregulérním párům, především párům stejnopohlavním. Jak autoři dokumentu odůvodňují jeho vznik? Jak autoři odůvodňují obsah dokumentu? Jaký postoj mají k dokumentu zaujmout věřící?

Ex orbe et Urbe - 15. 1. 2024

15.01.2024, RC

Přestože odstavec 41 deklarace Fiducia supplicans uvádí, že „to, co bylo řečeno v této deklaraci o žehnání stejnopohlavních párů, je pro vysvěcené služebníky dostatečným vodítkem k uvážlivému a otcovskému rozlišování“, a proto „mimo výše uvedené pokyny nelze očekávat další odpovědi specifikující podrobnosti a praktické záležitosti ohledně žehnání tohoto typu, Dikasterium pro nauku víry vydalo 4. ledna „Tiskovou zprávu ohledně přijetí Fiducia supplicans“, v níž se obsah deklarace dále vysvětluje.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.