Nedělej ze sebe brouka Pytlíka

Líbí se mi obraz putování k Němu jako stoupání po dlouhém, neznámém schodišti. Osaháme si jeden schod, popojdeme výš, pak o dva schody spadneme dolů. Protože však už máme tyto schody osahané, můžeme je při dalším pokusu zdolat snáz. Byzantský mystik Ióannés Klimakos tuto cestu zase přirovnává k žebříku do nebe.

Jsem konvertita. Jako dítě mne prababička před spaním učila modlitbu Andělíčku, můj strážníčku. Ale rodiče věřící nebyli a žel nejsou. V době dospívání se mi líbila na škole spolužačka Alice. Jehovistka. Odstěhovala se do Ostravy a psali jsme si dlouhé dopisy, kde mi ona vysvětlovala postoj jehovistů, který jsem se já pokoušel hned bryskně vyvracet. Se vzrůstajícím počtem korespondence (a počtu stránek ze strany Alice) jsem zjistil, že o katolické víře vím velmi málo.

Měl jsem štěstí, že moje tehdejší mentorka, která vedla v naší vesnici scholu, mi mohla doporučit jednoho tajně vysvěceného kněze. A ten mne začal učit. Inu, o spoustě věcí jsem slyšel poprvé v životě. Což mi však nebránilo je hned využít v korespondenčním věroučném souboji se spolužačkou Alicí. A připadal jsem si hodně, ale hodně chytrý.

Časem dospěla tato moje namyšlenost, již jsem si tenkrát neuvědomoval, až do takového stadia, kdy jsem si myslel, že musím na vše znát odpověď. Vše jsem viděl, vše jsem četl, všechno znal, rozdával jsem rady jako na běžícím pásu.

Zeptali se mne na nějaký film, který se sotva dostal kin – věděl jsem, o čem je, co si o něm myslet i nemyslet. Měl jsem názor vyčtený z knih, zahraničních časopisů a posléze z tehdy teprve začínajícího internetu. Podobně s divadlem, koncerty, hudbou...

Až jsem samozřejmě narazil. Když jsem potkal člověka, který film skutečně (na rozdíl ode mne) viděl. Měl vlastní názor. Narazil jsem jednou, padesátkrát. Až mi to díky Bohu konečně došlo.

Samozřejmě jsem zkusil změnit své chování zpočátku zpolehoučka. Když se mne teď někdo zeptal, jestli jsem viděl nějakou konkrétní novinku, jež se právě promítala v kinech, odpověděl jsem popravdě, že ne. A nahrbil jsem se, očekávaje výsměch. Jak mne překvapilo, že se nic nestalo! „Inu, co se dá dělat. Tak co na to zajít do kina společně?“

Zjistil jsem, že se mi nikdo nevysmívá za to, že nevím všechno a na vše nemám odpověď. A že je to naše pýcha, která nás nutí předstírat, jako že všechno víme, všechno známe, všude jsme byli, ale v očích druhých vypadáme spíše jako ten brouk Pytlík – a podobně směšně.

Vím sám, co stojí úsilí si přiznat, že nemusím znát vše. Že nemusím mít na úplně všechno názor. A jaké je dokonce osvobozující si umět přiznat, že jsem se v něčem zmýlil. Ale to už je trochu jiné téma.

Jan Lipšanský