04.10.2024, RC Monitor 18/2024
Jsem konvertita. Jako dítě mne prababička před spaním učila modlitbu Andělíčku, můj strážníčku. Ale rodiče věřící nebyli a žel nejsou. V době dospívání se mi líbila na škole spolužačka Alice. Jehovistka. Odstěhovala se do Ostravy a psali jsme si dlouhé dopisy, kde mi ona vysvětlovala postoj jehovistů, který jsem se já pokoušel hned bryskně vyvracet. Se vzrůstajícím počtem korespondence (a počtu stránek ze strany Alice) jsem zjistil, že o katolické víře vím velmi málo.
Měl jsem štěstí, že moje tehdejší mentorka, která vedla v naší vesnici scholu, mi mohla doporučit jednoho tajně vysvěceného kněze. A ten mne začal učit. Inu, o spoustě věcí jsem slyšel poprvé v životě. Což mi však nebránilo je hned využít v korespondenčním věroučném souboji se spolužačkou Alicí. A připadal jsem si hodně, ale hodně chytrý.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Zeptali se mne na nějaký film, který se sotva dostal kin – věděl jsem, o čem je, co si o něm myslet i nemyslet. Měl jsem názor vyčtený z knih, zahraničních časopisů a posléze z tehdy teprve začínajícího internetu. Podobně s divadlem, koncerty, hudbou...
Až jsem samozřejmě narazil. Když jsem potkal člověka, který film skutečně (na rozdíl ode mne) viděl. Měl vlastní názor. Narazil jsem jednou, padesátkrát. Až mi to díky Bohu konečně došlo.
Samozřejmě jsem zkusil změnit své chování zpočátku zpolehoučka. Když se mne teď někdo zeptal, jestli jsem viděl nějakou konkrétní novinku, jež se právě promítala v kinech, odpověděl jsem popravdě, že ne. A nahrbil jsem se, očekávaje výsměch. Jak mne překvapilo, že se nic nestalo! „Inu, co se dá dělat. Tak co na to zajít do kina společně?“
Zjistil jsem, že se mi nikdo nevysmívá za to, že nevím všechno a na vše nemám odpověď. A že je to naše pýcha, která nás nutí předstírat, jako že všechno víme, všechno známe, všude jsme byli, ale v očích druhých vypadáme spíše jako ten brouk Pytlík – a podobně směšně.
Vím sám, co stojí úsilí si přiznat, že nemusím znát vše. Že nemusím mít na úplně všechno názor. A jaké je dokonce osvobozující si umět přiznat, že jsem se v něčem zmýlil. Ale to už je trochu jiné téma.
Jan Lipšanský
04.03.2026, Aleteia
S příchodem zpráv o strašlivém pumovém útoku během eucharistické bohoslužby v kostele koptské pravoslavné církve v Káhiře 11. prosince 2016 se pozornost tehdy opět zaměřila na utrpení křesťanských bratří a sester na Blízkém východě. Kdo jsou koptští křesťané? Co nás s nimi spojuje?
02.03.2026, Open Doors International
Dne 14. ledna 2026 zveřejnila nevládní organizace Open Doors svůj seznam pronásledování křesťanů po celém světě. Zjištění mluví jasně: s 388 miliony postižených lidí náboženská svoboda křesťanů eroduje pod kombinovaným tlakem džihádistického násilí a státního autoritářství.
08.12.2025, RC Monitor 23/2025
Možná i někteří z vás už zaslechli písničku o svátcích vánočních, která je již více než deset let stará, ale přesto aktuální. Sice zní vtipně, ale je vlastně smutná, neboť líčí svátky tak, jak si je mnozí sami znepříjemňují. Líčí totiž předvánoční shon tolik typický pro mnoho dnešních domácností. Kapr, cukroví, stromek, úklid, i na kostičky lega dojde. Je tedy celkem logické, že konečné hodnocení Vánoc je v této novodobé „vánoční hymně“ silně nelichotivé a zde i nevhodné citovat.
25.03.2026, RC Monitor 5/2026
Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.
12.03.2026, RC 4/2026
Když v roce 2006 vyšla Benatarova kniha Nebýt či být. O utrpení, které přináší příchod na tento svět, vyvolala v akademických kruzích i mimo ně nebývalý ohlas. Do té doby snad žádný myslitel nevěnoval tak velké systematické úsilí tomu, aby prokázal nesmyslnost lidské existence. David Benatar vychází ze základního faktu nahodilosti lidského života, tedy z vědomí, že sice existujeme, ale nikoliv nutně. Mohli jsme totiž také nebýt a z této neexistence, která byla ostatně mnohonásobně pravděpodobnější než naše existence, jsme byli vrženi do nehostinného světa, v němž jdeme vstříc nepředvídatelnému a mnohdy naprosto brutálnímu osudu.
22.10.2025, RC Monitor 19/2025
Setkávám se s mladými lidmi, kteří přemýšlejí o své životní cestě. Často hledají opěrné body, a tak jim říkám, co o tom vím. Když jsem před asi 35 lety přemýšlel já, zda mě Bůh volá k manželství nebo kněžství, ptal jsem se různých lidí na jejich zkušenosti. Každý odpovídal trochu jinak. Jedním z lidí, na které jsem se tehdy obrátil, byl Mons. Josef Socha, v té době sekretář biskupa Karla Otčenáška. Byl spolužákem mé matky na kroměřížské konzervatoři a oba rodiče si ho velmi vážili.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.