Zamlčování hříchů

I. Kdo zamlčuje hříchy ve zpovědi?
Odpověď zdá se na první pohled úplně snadná, a přece dosti katolíků mívá v té věci pojmy velice zmatené; proto jim bývá svatá zpověď tak trapná a těžká, proto se jí tolik vyhýbají. Co jsme vlastně povinni ve zpovědi na sebe žalovat? Otevřeme katolický katechismus – tam čteme: „Jsme povinni povědět předně všecky těžké hříchy; za druhé: okolnosti, které dělají z malého hříchu hřích těžký; za třetí: okolnosti, které přidávají k jednomu hříchu hřích nový.“ Tak katechismus.

Zastavme se na chvíli u toho, co jsem právě řekl. Předně jsme povinni udat ve zpovědi všecky těžké hříchy; tedy i jejich počet, aspoň tak, jak si jej pamatujeme. Víme-li určitě, kolikrát jsme se hříchu dopustili, povíme to určitě; nemůžeme-li se již upamatovat, řekneme aspoň, kolikrát to bylo za týden, za měsíc nebo rok. Za druhé jsme povinni říci okolnosti, které dělají z malého hříchu hřích těžký a veliký. Abych vám to pověděl příkladem: dáš-li druhému políček, bývá to obyčejně jen všedním hříchem; udeříš-li však otce nebo matku, je to hřích těžký. Tuto okolnost — že jsi udeřil otce — musíš tedy ve zpovědi na sebe povědět. Za třetí musíme říci okolnosti, které přidávají k jednomu hříchu hřích nový. Vezme-li někdo něco druhému, dopouští se krádeže; vzal-li však věc posvěcenou, dopustil se svatokrádeže, a tuto okolnost musí ve zpovědi vyznat. Hřešil-li kdo se svobodnou dívkou, dopustil se smilstva; provinil-li se s cizí manželkou, dopustil se cizoložství, o této okolnosti musí se tedy ve zpovědi zmínit.

Z toho vidíte, že nemusíme ve zpovědi povědět všecko, a přece jsme se nedopustili zamlčování. Nejsem povinen vypočítávat např. všecky maličkosti, které jsem spáchal, i když jsem si na ně vzpomněl. Nemusím popisovat způsob, jakým jsem těžký hřích učinil, jen když udám jméno hříchu. Právě tato okolnost činívá mnohému kajícníkovi zpověď tak nemilou a tolik trapnou. Nejsem povinen vypisovat okolnosti, které nedělají z malého hříchu těžký ani nepřidávají k jednomu hříchu nový hřích. Proto nemusíš například připomínat, že to byla právě farní zahrada nebo farní pole, na kterém jsi se dopustil krádeže. Konečně nikdo nemusí jmenovat osobu, se kterou hřešil, a kněz se vás na to nikdy nebude tázat.

Kdo se tedy proviňuje zamlčováním hříchů? Dejte na to dobře pozor, je to velice důležité. Kdo vědomě a dobrovolně vynechá ve zpovědi nějaký těžký hřích; kdo na knězovu otázku dá zápornou odpověď, ačkoli svědomí mu praví, že to učinil; kdo odpoví knězi tak nejasně a vyhýbavě nebo mluví úmyslně tak tiše, že mu kněz rozumět nemůže. Kdo vědomě zmenší počet těžkých hříchů, kterých se dopustil, nebo zamlčí okolnosti, které byl povinen povědět.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

II. Jaké bývají důvody, proč někteří své hříchy zamlčují?
Je to vlastně jediný důvod: falešná bázeň a falešný stud. Ty zavírají kajícníkovi ústa, aby nepověděl, co mu káže Bůh. Někdy se bojí kajícník, co si o něm pomyslí kněz, bude-li upřímný. Ke sv. Františku Saleskému přišel kdysi vysoký pán; nešel ke zpovědi, chtěl se jen otázat na některé pochybnosti, které ho mučily. Mezi jiným pravil: „Co si budete o mně myslit, vyznám-li se vám ze všech svých těžkých hříchů?“ Světec se usmál na neznámého člověka a pravil: „Budu vás pokládat za světce, neboť jenom veliké duše umějí se přiznat pokorně ke svým pádům.“ To dojalo pána tolik, že se opravdu vyzpovídal.

Jsem již dlouhá léta knězem, vyzpovídal jsem tisíce lidí, ale ještě nikdy jsem nepohrdal duší, která mi otevřela celé své srdce. Zato jsem se již velmi často vzdělal hlubokou pokorou lidí, kteří mi své chyby vyznávali. Jsem také člověk, proto dovedu ocenit oběť, kterou je stálo takové vyznání.

Jiného leká bázeň před velikým pokáním, které by dostal. Ke zbožnému arcibiskupu v Sieně, Petru z Corbeil přišel kdysi muž, který se dopustil mnoha těžkých hříchů. V slzách vyznal svoje veliké pády a prosil arcibiskupa o přísné pokání. Ten odpověděl: „Milý synu, tvoje hříchy jsou opravdu veliké; proto ti ukládám pokání sedm let.“ Kajícník pravil: „Rád je budu konat třeba až do smrti.“ Tato ochota dojala arcibiskupa; proto pravil: „Protože ukazuješ tak dobrou vůli, zkrátím ti pokání na tři léta.“ Ale hříšník nebyl ještě spokojený a řekl: „To je příliš málo pro moje hříchy; kdybych mohl, obětoval bych Bohu i svůj život.“ Tu pravil arcibiskup: „Jdi tedy a pomodli se jeden Otčenáš, a buď jist, že ti Pán všecko odpustil.“ Je pravda, že kněz má určit pokání podle velikosti spáchané viny, ale může je z důležité příčiny i umenšit. Započte např. do pokání obtíže, které vám způsobilo kající vyznání hříchů. Ještě více je může zmenšit, vidí-li kající slzy, které proléváte. Kněz může vzít pokání sám na sebe a vykonat sám, co se vám bojí uložit. A určí-li přece někdy těžší pokání, jistě se vás otáže, můžete-li je opravdu vykonat.

Ještě jiného odstrašuje, protože neví, jak by svůj hřích na sebe pověděl. V takovém případě je nejlépe upozornit kněze, že byste ještě něco rádi pověděli, ale nevíte jak. Kněz se vás již otáže sám a možná, že budete překvapeni, jak malicherná byla obava, která vás zdržovala.

III. Chcete-li se uchránit tohoto neštěstí, všimněte si též následků, jaké mívá zamlčování hříchů
Jsou tři, jeden bolestnější než druhý. Především: celá zpověď, ve které jsi něco zamlčel, byla neplatná. Katolický kněz setkal se v lázních s pacientem, který tam léčil své srdce, ale dosud nadarmo. Dali se spolu do řeči. Spíše jen žertem poradil pánovi svatou zpověď, když ostatní léky nic nepomáhají. Za několik měsíců dostal od pána dopis: „Vy jste chtěl snad udělat jen nevinný žert, ale já to vzal doopravdy. Připravil jsem se dobře na sv. zpověď a upřímně jsem se vyzpovídal. Potom jsem odejel z lázní a přestal užívat prostředků, které mi lékaři předepsali. Dnes jsem zdráv; svatá zpověď mne vyhojila.“

O tento blahý klid připravuje se každý, kdo ve zpovědi něco zamlčel. Odešel nespokojený, rozervaný, protože zneužil svátosti Božího milosrdenství. A co bývá nejsmutnější? Kdo se odvážil jedenkrát něco zamlčet, nemá obyčejně již odvahy, aby to pověděl. Kolik duší přišlo již do pekla proto, že ve zpovědi hřích zamlčeli. Ďábel se již postaral, aby jim zavřel ústa, kdykoli chtěli svůj poklesek povědět. Odkládali, až bylo pozdě.

Ještě bolestnější bývá druhý následek: svou zpovědí dopustili se nového hříchu, říkáme mu svatokrádež. Odešli od zpovědnice horší, než přiklekli. Všecky hříchy jim zůstaly, ani jediný nebyl odpuštěn — ale přibyl k nim nový hřích, přibyla k nim svatokrádež. Přistupuje-li v ruské církvi kajícník ke zpovědi, klade mu kněz na hlavu štolu a praví: „Jestli mi něco zamlčíš, tvoje hříchy se ti zdvojnásobí.“ U nás to neříkáme, ale věříme stejně. O člověku, který zamlčel hříchy, můžeme právem užít slov, která řekl sv. Petr k Ananiášovi: „Nelhal jsi lidem, nýbrž Bohu“ (Skutky 5, 4).

A ještě o jednom následku musím se zmínit. Kdo chce napravit zamlčování hříchů, musí opakovat všecky zpovědi, ve kterých hřích nepověděl. Je to podobně, jako když zapínáte knoflíky. Jakmile jste zapjali špatně jeden knoflík, jsou špatně i všecky následující. Chcete-li chybu napravit, musíte všecky knoflíky znova rozepnout a zapnout. Stejně je tomu i ve svaté zpovědi. Nestačí jen udat hřích, který jsme kdysi zamlčeli; musí se opakovat všecky zpovědi, protože žádná neplatila.

Drazí křesťané! Pověděl jsem vám, kdo se dopouští zamlčování hříchů, a udal četné způsoby, jak se ho možno dopustit. Vyjmenoval jsem vám i důvody, pro které lidé hříchy zamlčují, a vypočetl smutné následky pro duši. Vím, jak těžko se napravuje právě tento hřích. Jak jsem již pravil, mnoho duší je v pekle proto, že něco zamlčely a potom již neměly odvahy, aby zlo napravily. Proto mi jistě prominete, přivedu-li i tyto ubožáky k božskému Spasiteli a poprosím za jejich uzdravení. Kdysi ti přivedli, Pane Ježíši, hluchoněmého, tys ho uzdravil. Otevřel jsi jeho uši a rozvázal jsi jeho jazyk, že opět slyšel a mluvil. Také já ti dnes přivádím hluchoněmé, smiluj se nad nimi! Svou božskou mocí přetrhej pouta, která je tíží, promluv k jejich duši svou spasitelnou bázní, aby též oni promluvili ve zpovědnici! Uzdrav je, milosrdný Ježíši! Budou ti za to děkovat po celou věčnost, jako ti kdysi děkovaly zástupy, když spatřily zázrak, o kterém vypravuje evangelium. Amen.

P. Josef Miklík CSsR