Proč papež František odsoudil náhradní mateřství

Proto je početí dítěte – nebo neschopnost dítě počít – tak zneklidňující jev, přičemž kulturní a politické klima to, podobně jako mnoho dalších věcí, ještě zhoršuje. Zatímco celebrity a političtí komentátoři přijímají náhradní mateřství jako přirozený, logický a bezproblémový vývoj v plození dětí, globální vůdci – zejména v nedávné době papež František – zasahují, aby světu, který je tak zvyklý na okamžité uspokojování potřeb a přání, připomněli, že nové vědecké metody sice přinášejí osobní naplnění, ale mohou mít dlouhodobé etické, morální a kulturní následky.

„Zavrženíhodná praktika“
Papež František ve svém novoročním proslovu ke členům vatikánského diplomatického sboru zaútočil na náhradní mateřství přímo, když ho nazval „vykořisťovatelskou“ a „zavrženíhodnou praktikou“, která „představuje vážné narušování důstojnosti ženy a dítěte“. Dodal: „Cesta k pokoji vyžaduje úctu k životu, ke každému lidskému životu, počínaje životem nenarozeného dítěte v matčině lůně, který nelze potlačovat ani měnit v předmět obchodování.“ Jeden z hlavních hnacích prvků náhradního mateřství, neplodnost, je bolestná cesta, která rodiny, manželské páry a lidi zkouší často víc než mnohé vrtochy manželského a rodinného života.

Osm let čekání na dítě
V roce 2012 jsem zjistila, že nemohu mít děti. I když se všechno zdálo být v pořádku a funkční, měsíc po měsíci se na těhotenských testech, které jsem kupovala ve velkém, ne a ne objevit růžové čárky. Trvalo šest dlouhých let, během nichž jsem dvakrát potratila, než se zjistilo, že mám tak těžkou endometriózu, že moje vaječníky splynuly dohromady; místo aby vznikala vajíčka pro miminka, nahodile jsem zárodečné buňky darovala svým břišním orgánům.

Za další rok jsem otěhotněla s dvojčaty. Než se narodila moje dcera, snažili jsme se o děti osm let – déle, než většina lidí zůstává ve svém prvním zaměstnání.

Prožívala jsem to emocionálně a veřejně. Touha po společenství v tak osamělé situaci, jako je neplodnost, mě vedla k tomu, abych na toto téma téměř bez ustání psala, mluvila a vystavovala příspěvky na internetu; snad právě proto byl můj odpor k náhradnímu mateřství – nepochybně postoj v rozporu s okolní kulturou – pro mnohé, včetně mého vlastního okruhu přátel, šokující.

Je tu ale jedna věc: jsem katolička. Ne pouze vlažná, nýbrž přesvědčená katolička. A moje oddanost víře má přednost před jakýmkoli ideologickým směřováním či kulturními vlivy, dokonce i když tyto vlivy mým přátelům a ostatním neplodným v podstatě pomáhají získat radost, které se mi dostalo v dětech.

Důstojnost lidského života
V době, kdy jsem byla neplodná, žádné umělé metody léčby neplodnosti nepřipadaly v úvahu. Žádné IVF ani IUI. V některých případech se vyšetřování muselo provádět značně specifickým způsobem, aby vyhovělo z náboženského hlediska. Když moje kamarádky, s nimiž jsem svou cestu neplodnosti začínala, postupně otěhotněly, obvykle tak, že se navzdory své katolické víře uchýlily k IUI a IVF, deprimovalo mě to a kladla jsem si spoustu otázek nade vším, čemu jsem věřila o Bohu a o „požehnání“ potomstva. Chápala jsem, že katolíci nejsou odpůrci vědy; jak to, že tolik odporujeme této vědě?

Odpověď je prostá: Metody umělého oplodnění stejně jako umělá antikoncepce podrývají důstojnost lidského života a odporují přirozenému řádu. Obojí má výrazné dopady na to, jak nahlížíme na lidský život. Na IVF ani na náhradním mateřství není nic zvlášť přirozeného a konzistentní etika důstojnosti lidského života vyžaduje odpor vůči těmto umělým metodám reprodukce (nebo jejího zamezování).

Pro katolíky – a mnohé další křesťany – znamená sex víc než požitek. Je to projev důvěrného vztahu, který sjednocuje, přináší nový život a navíc je mystický. Možná budu znít příliš jako sv. Jan Pavel II., ale sexualita není jen fyzický konstrukt, je také duchovní. Akt plození dětí představuje jedinou příležitost, kdy se lidé mohou spolu s Bohem podílet na božském tvoření – přivádět na svět život, transformovaný za určitým účelem do lidské podoby, jehož projektantem je Bůh, takže ho také zná.

Tělo ženy jako zboží
Zdráhám se použít výklad z dílny britské skupiny komiků Monty Python, že „každá spermie je posvátná“, ale budiž, je to blízko – byť se tu nemluví o dětech. Jde tu o proces. Každý čin, který odděluje plození od toho, co je sjednocující a konané ve spolupráci, se stává problematickým.

Katolická církev důrazně mluví o zlech spojených s IVF a náhradním mateřstvím, zejména v pojednáních tehdejšího kardinála Josepha Ratzingera (pozdějšího papeže Benedikta XVI.) na toto téma, Donum Vitae a Dignitas Personae, která život popisují jako přirozený i nadpřirozený, jako výsledek manželské lásky, nejen vědecky podloženého procesu. Lidem náleží úcta od samého okamžiku, kdy začnou existovat – hned od okamžiku početí, odkdy jim patří neporušitelné právo na život. V případě IVF a náhradního mateřství je však život tvořen často jen proto, aby byl zničen. Vajíčka a spermie se odebírají, embrya se tvoří, analyzují a pak třídí tak, aby budoucí miminko mělo žádané rysy, včetně pohlaví.

V podstatě to lze považovat za eugeniku. V případě náhradního mateřství jsou tato embrya vložena do cizí dělohy. Ta nepoužitá jsou na neurčitou dobu zmrazena a hrozí jim, že po rozmrazení zemřou. Ještě horší je, že řada, ne-li většina takto vytvořených embryí je ničena, což je etický ekvivalent umělého potratu. Život se vyrábí – a odhazuje – po libosti. Výsledkem je, že se z procesu rozmnožování stává komodita a v chirurgii se tělo ženy stává zbožím. Její děloha, určená k tomu, aby v ní rostly její vlastní děti, je pronajímána druhým.

Katolický institut klinické bioetiky při Univerzitě sv. Josefa zcela výstižně uvádí, že náhradní mateřství „představuje objektivní porušování závazků mateřské lásky, manželské věrnosti a zodpovědného mateřství“. Navíc využívání jiného než matčina lůna „uráží důstojnost a právo dítěte být počato, nošeno v děloze, přivedeno na svět a vychováváno vlastními rodiči; ke škodě rodin vnáší rozdělení mezi tělesnými, psychologickými a morálními složkami, které dané rodiny utvářejí“. Porušování zmíněného práva a úcty náležející veškerému lidskému životu metodami, jež obnáší IVF a náhradní mateřství, prostě nelze ničím ospravedlnit.

Cíl ne vždy světí prostředky
A IVF i náhradní mateřství jsou v konečném důsledku právě jen metody a procesy. Svět vnímá konečný výsledek, děti, jako jednoznačné dobro – a děti opravdu dobré jsou. Jsou přímo skvělé. Sama mám tři a ani nemohu dostatečně vyjádřit, jaký dar mi v nich byl svěřen. Nicméně to, že děti jsou dobré, neznamená, že proces, kterým jsou přiváděny na svět, je automaticky pokaždé morální a eticky v pořádku. Cíl ne vždy světí prostředky, zvlášť pokud ty prostředky odporují důstojnosti lidského života. Někteří proti tomuto postoji přirozeně vyrukují s kritickými otázkami.

Například: nepřijímají snad katolíci užitek z jiných lékařských postupů, které by někteří označili jako nepřirozené zásahy? A odpověď zní: ano. Nemáme námitky proti eticky prováděnému dárcovství orgánů a sama jsem také přijala krevní transfuzi. Orgány a krev jsou ale části organismu, byť životně důležité, nikoli zcela nový organismus sám o sobě. Vložit do těla nové srdce, plíce či ledviny není „nepřirozený“ proces, protože umožňuje, aby dál žil již existující člověk. Většina lékařských postupů kromě reprodukčních metod není zapovězena proto, že dané procesy neobnášejí žádné nové, jasně odlišené lidi.

A jaké jiné možnosti mají neplodné páry ve světle našeho nynějšího adopčního systému, kde je víc čekajících rodičů než potenciálně adoptovaných dětí a vládní politika dělá z adopce obtížný, zdlouhavý, nákladný a často trýznivý proces? V systému pěstounské péče jsou naproti tomu tisíce potřebných dětí, ale jeho cílem je tyto děti znovu spojit s jejich rodiči, nikoli nutně usnadnit jejich adopci. Tyto skutečnosti však nečiní podporu IVF a náhradního mateřství nezbytnou. Naznačují spíš, že proces adopce je nutno zlepšit, otevřít a učinit přístupnějším a dostupnějším.

Nesmíme obětovat vlastní lidství
Neplodnost není nic snadného. Vím to, protože jsem si jí prošla. A přestála jsem ji jako věrná katolička s věrným katolickým lékařem. Ráda bych řekla, že jsem jí procházela vždycky jen s radostným srdcem, ale popravdě jsem k radosti často měla hodně daleko a jiné metody léčení neplodnosti než IVF – v katolickém světě označované jako „přirozené“ – nejsou o nic méně komplikované a invazivní. Pořád tu jsou stovky jehel, desítky ultrazvukových vyšetření a léta zdrcujícího zklamání, které mě zraňovalo až na dřeň.

Chápu, jaké zoufalství s sebou nese neschopnost mít děti. A chápu, jakou jsou děti radostí. Nemůžeme však dovolit, aby nás jeden nebo druhý z těchto silných pocitů zaslepoval vůči tomu, jak umělé početí a náhradní mateřství ohrožují naše vlastní všeobecné lidství a naši vlastní všeobecnou lidskou důstojnost. Tyto procesy mají dopady na hodnotu lidského života, a pokud to důkladně nepochopíme, mohli bychom tuto proměnu ve zboží uvést i do dalších aspektů lidského života.

Naše vlastní hluboce zakořeněná, vrozená potřeba mít děti nestojí za to, abychom obětovali naše vlastní lidství.

Emily Zanottiová
Přeložila Alena Švecová