11.04.2025, RC Monitor 6/2025
Rady privilegovaných
Pokud někteří kněží v sobě postrádají tento nezbytný korektiv a zároveň usilují o zviditelňování své osoby v médiích, mohou dospět ve svých snahách až k žalostným sebekarikaturám. Všechno a všechny okolo sebe takový kněz filtruje skrze vlastní ego a svým trvale recyklovaným „já“ přejímá úlohu jakéhosi nadřazeného božstva, které tu kriticky, tu blahosklonně posuzuje církev, svět, společnost a také politické dění. Čím rozvolněnější jsou jeho náhledy na závaznou církevní nauku, tím rigidnější jsou jeho dogmata ve sféře politiky. Přitom však církev jednoznačně nařizuje, že je třeba se varovat, aby v otázkách připouštějících různé názory nikdo „nevydával své soukromé mínění za nauku církve“ (kánon 227 CIC). Avšak vzhledem k tomu, že například předvolební pastýřské listy naších ordinářů mívají spíše neutrální vyznění, mnozí věřící se rádi i v katolickou církví provozovaných médiích seznámí s radami privilegovaných kněžských vyvolenců. Lze konstatovat, že učitelský úřad církve, magisterium, sice mediálně angažovaným kněžím formálně nenáleží, avšak vzhledem k osobní popularitě a umění sebeprezentace mají jejich vyjádření o různých otázkách nesrovnatelně dalekosáhlejší dopad nežli opatrnický styl oficiální církevní mluvy.
Umění manipulace
Je tak možno rozlišovat mezi kněžími, kteří žijí své kněžství opravdu niterně a často i za cenu zneuznání či pohrdání, a naopak „osobami za kněze vysvěcenými“, jež rády využívají všech možností pro posilování vlastní popularity a vytváření oddaných fanklubů. Tendence disponovat, ba manipulovat zástupy věrných se duchovním nevyhýbala i v dřívějších dobách, ale jsou to teprve média, jež umožňují jako účinné zvětšovací sklo zmnohonásobit význam osoby kněze, který by se jinak musel spokojit s pokornou a „neviditelnou“ službou svému stádci ve farnosti. Tatáž lupa funguje také obráceně: díky obrazovkám narůstá fanklub mediálně zdatným kněžím nejen v kostele, nýbrž také mezi diváctvem a čtenářstvem.
Toto disproporčně nabobtnalé auditorium je ovšem poněkud nestejnorodé. Za současného stavu katolické církve a společnosti se jedná o prapodivnou mesalianci mezi liberálně orientovanými katolíky, kteří by chtěli církev radikálně přeměňovat, a sekulárními mediálními a intelektuálními „elitami“, z nichž mnohé by církev nejraději neviděly vůbec. Je pro ně zajímavá jen tehdy, když mohou spolu s mediálními kněžskými oblíbenci solidárně bojovat proti její dosavadní zkostnatělosti. Obě dvě skupiny se tak dojemně shodnou na tom, že jejich mediálně oblíbení a kriticky se vyjadřující kněží souhlasí s likvidací čehokoli, co spojuje katolickou církev s její dosavadní „temnou“ minulostí a stále ještě neúnosně „strnulou“ přítomností. Odstranění celibátu, zavedení kněžství žen, ignorance či popírání dosavadní morální nauky církve, zavedení církví posvěceného stejnopohlavního manželství, afinita k LGBT+: toto vše a mnohé další se stává cestou a cílem. Některé kroky či výroky současného pontifikátu jim sice mohou nahrávat, avšak pokud týž papež říká něco odlišného, než odpovídá jejich správnému „narativu“, cudně to naši mediální oblíbenci zamlčí.
„Nebudeme vést kulturní války“
Z úst církevních mediálních hvězd se však jistě nedočkáme například jednoznačného zastání ve prospěch ochrany nenarozeného života nebo tradiční rodiny. Tabuizovaným tématem je pro ně také například život věčný, ba dokonce riziko věčného zavržení, o němž nikdo nehovořil tak naléhavě jako sám Kristus. Otevírat tato nepohodlná témata by znamenalo ztrátu dlouhodobě budované popularity. Zásadní morální a společenské problémy tudíž spolu s církevní naukou zameteme pod koberec pod průhlednou záminkou, že přece „nebudeme vést kulturní války“.
Mediálně pěstovaná jednostrannost se také ukazuje v případě mnoha knih rozhovorů s duchovními. Vybraní novináři je vedou s vybranými kněžími, kteří jsou v jednom šiku zastánci modernizující se církve. Musí to být zkrátka „tak trochu jiní“ kněží, kteří přinášejí něco zajímavého i pro sekulární společnost a umí se prezentovat jako nositelé originálních a od „obyčejné“ církve se distancujících myšlenek. Zato kněží, kteří hlásají nezkrácené evangelium a autentickou nauku církve, nejsou mediálně nikterak zajímaví. Je snadné uhodnout, která z těchto dvou skupin kněží má privilegovaný přístup také do oficiálních katolických médií. Moravským babičkám sice obětavě slouží „nevýrazní“ kněží z druhé skupiny, avšak tytéž babičky otevřou týdeník honosící se přízviskem „katolický“ a vyhřezne na ně elitářství kněží a publicistů jednoho jediného, a to liberálního směru, jak jsme na to dnes zvyklí i z necírkevních médií. Platí to ovšem ze svých ztenčujících se peněženek ony babičky.
Obrovské mediální i poněkud skromnější nemediální fankluby kněžských oblíbenců ve skutečnosti představují optický klam. Nebýt totiž příslušného oblíbence, chyběli by i jeho fanoušci, neboť tyto příznivce oslovuje spíše knězova osoba, nežli samo poselství evangelia. Ano, dnešní trend svědčí spíše péči o mediální obraz církve, což vytváří živnou půdu pro rozvíjení privilegovanosti mediálně angažovaného typu kněží. Liberální katolicismus, který tito duchovní zosobňují, prakticky splývá se sekulární společností, rozumí si s ní a sdílí její hodnoty. Těší se tak mediální i společensko–politické popularitě, avšak nábožensky a duchovně je ochablý. Dlouhodobě se totiž ukazuje, že v jeho prostředí se vytrácí ochota zakládat rodiny s mnoha dětmi a předávat víru potomstvu. Podobně není liberální katolicismus schopen naplnit kněžské semináře mladými muži, toužícími předávat víru v Krista. Pro život církve tak probíhá důležité dění právě tam, kam mainstreamová média nedohlédnou, protože tam dohlédnout nechtějí. Zato pro tu část církve, na kterou se tatáž média příznivě a ochotně orientují, platí Kristova slova: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům“ (Lk 6,26).
P. doc. JUDr. Stanislav Přibyl
30.12.2024, RC Monitor 24/2024
Jaroslav Maxmilián Kašparů, jako spisovatel známý pod jménem Max Kašparů, je český řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog, premonstrátský terciář, člen Obce spisovatelů a esperantista. Max Kašparů působí v Pelhřimově. V roce 2015 byl v rodné obci Žirovnici vysvěcen na kněze v byzantském ritu. Svěcení přijal z rukou biskupa Apoštolského exarchátu Řeckokatolické církve Ladislava Hučka, jehož se stal členem. Je autorem řady knih s duchovní tematikou a věnuje se přednáškové činnosti. Má dvě dcery.
01.11.2024, RC Monitor 20/2024
Často se, nejen poslední dobou, hovoří o finanční negramotnosti a o nutnosti boje proti ní. Výsledkem tohoto „šturmování“ je, že se situace poněkud lepší. Možná je to i tím, že synové tohoto světa jsou prozíravější než ti, kteří (doufám) si ukládají poklady v nebi. Ale čas od času se setkám s určitými projevy neznalosti toho, jak ony poklady v nebi zúročit. Možná je to tím, že si děláme starosti spíše o naši současnost, která však je v porovnání s naší budoucností (ať již bude jakákoli) více než kraťoulilinká.
29.10.2024, RC Monitor 20/2024
Opět zvolený (mnohým progrestivistickým aktivistům nepohodlný) senátor Zdeněk Hraba je otcem dvou dětí a žije v Říčanech u Prahy. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2004 pracuje jako advokát. Je také předsedou senátní Komise pro Ústavu a zastupitel města Říčany. V lednu 2024 byl jedním ze senátorů, kteří iniciovali odmítnutí ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy a aktivně proti ní vystupoval. Hlásí se k římskokatolické církvi. V době, kdy vzniká náš rozhovoru s panem senátorem, publikuje příspěvek na síti X v tomto znění: „Často progresivisté křičí, že tu konzervativci ‚prosazují středověk‘. Je to naopak. Pro ‚návrat do středověku‘ nejvíc dělají ti, kteří sem do Evropy neustále chtějí pouštět lidi z kultur právě ve středověku uvízlých...“
24.10.2024, Slovo Boží
Každý hluchoněmý je člověkem, kterého musíme politovat. Neslyší, co se kolem něho děje, nevnímá sebekrásnější hudbu, a když vám chce něco povědět, namáhá se marně. Proto prokázal Spasitel veliké dobrodiní ubožákovi, o kterém vypravuje dnešní evangelium. Tato událost připomíná mi ještě větší ubožáky. Jsou také hluší a němí, ale svoji chorobu zavinili si sami, a prchají před lékařem, který by je mohl uzdravit. Snad již tušíte, koho míním. Jsou to lidé, kteří zamlčují ve zpovědi své hříchy. Nemluví, kde by mluvit měli, neslyší, kde by slyšet měli. Svatá zpověď, která mohla uzdravit rány, které jim zasadil hřích, stala se jim jedem, který otrávil jejich duši. Abych vás uchránil tohoto neštěstí, promluvím dnes o zamlčování hříchů. Ukáži vám, kdo se ho dopouští, zmíním se o důvodech, proč k němu dochází, a vyložím jeho smutné následky.
23.12.2024, RC Monitor 24/2024
Za pár dní se ve většině našich domácností rozzáří vánoční stromek a následně se rozzáří i oči, především ty dětské, až spatří pod onou osvícenou a rozzářenou zelení dárky. A radostí se rozzáří i oči těch, kteří ony dárky kupovali a balili, neboť, jak časem zjistí i ti letos nejmenší, větší radost je dávat než dostávat. Tedy, pokud máte opravdu rádi. A protože Bůh nás má opravdu rád, dal nám to nejvíc, co nám mohl dát. Sebe.
16.01.2025, RC Monitor 24/2024
Slovo církev (ecclesia) znamená společenství, soudržnost, setkávání se. V běžném životě to chápeme tak, že jednou v týdnu, v neděli, zajdeme na mši svatou do kostela. A tam – podle farnosti – s ostatními lidmi, které buď známe, nebo neznáme, strávíme tu zhruba hodinku mše svaté. V některých farnostech jdou dál – pořádají po mši svaté třeba společnou snídani, po vzoru prvních křesťanů při agapé, nebo farní kafe.