02.05.2025, syrzdarma.cz
Prvním cílem Abú Bakra se stal Irák, který v té době ovládali Peršané, po staletí rivalové říše římské. Slavný muslimský vojevůdce, který dostal přezdívku Alláhův meč a jehož jméno dodnes nese tank vyráběný v Pákistánu, říši Peršanů rychle dobyl.
První velká porážka
Po dobytí Iráku se muslimská armáda obrátila na sever. V bitvě u řeky Jarmúk na území dnešní Sýrie rozdrtila velkou armádu byzantské říše. Vítězství jí otevřelo cestu na celý Blízký východ včetně Jeruzaléma. Podle některých historiků by svět vypadal jinak, kdyby v bitvě u Jarmúku v roce 636 nebyla křesťanská armáda poražena na hlavu.
Dalším na řadě byl Egypt. Dvacet let po vzniku islámu ukončila Mohamedova vojska tisíc let trvající římskou a křesťanskou nadvládu v Egyptě a vstoupila do Alexandrie. Cesta do severní Afriky byla otevřená.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Evropa na dohled
Necelých osmdesát let od smrti proroka Mohameda se muslimská armáda dívala přes mořskou úžinu na Gibraltar. Psal se rok 711. Během několika let ovládl islám většinu Pyrenejského poloostrova a přesně sto let od prorokovy smrti měli islámští bojovníci téměř na dohled Paříž. Bitva, která navždy zastavila jejich pochod Evropou z tohoto směru, se odehrála zhruba 250 km jižně od Paříže v roce 732 u města Tours. V bitvě zvítězil franský vévoda Karel Martel, jehož vnukem byl první římský císař Karel Veliký.
V 9. století dobyli muslimové ze severní Afriky části Itálie a v roce 846 vyplenila jejich vojska baziliku svatého Petra v Římě.
Konec křesťanské vlády v Malé Asii
Hrází proti muslimské expanzi na východě Evropy byla byzantská říše, která vznikla ve 4. století po Kr. rozdělením říše římské na její západní a východní část. V bitvě u Jarmúku sice ztratila vládu na Blízkém východě a ve svatém městě Jeruzalémě, ale ovládala v podstatě celé území dnešního Turecka. To se změnilo v roce 1071, kdy v bitvě u Mantzikertu turecký hrdina Alp Arslan na hlavu porazil byzantského císaře Romanose. Bitva u Mantzikertu, jejíž výročí si Turci připomínají každý rok, znamenala konec křesťanského vlivu v Turecku.
Muslimská vojska zahájila masakr původních křesťanských obyvatel a na konci 11. století se zastavila v nepříliš velké vzdálenosti do hradeb Konstantinopole, dnešního Istanbulu.
Křížové výpravy
V reakci na masakry křesťanů v Malé Asii po jejím dobytí svolal papež Urban II v roce 1095 shromáždění v Clermontu, kde vyzval k obraně křesťanů na východě. Po jeho apelu se první křížová výprava vydala z Evropy na pomoc byzantské říši.
Celkem bylo křížových výprav z Evropy vypraveno podle různých historických zdrojů šest až deset a probíhaly po dobu dvou set let. Během první křížové výpravy se podařilo znovu dobýt Jeruzalém a na dobytých územích založit takzvané křižácké státy. Celkem byly čtyři, z nichž nejvýznamnější bylo Jeruzalémské království, které zabíralo zhruba území dnešního Izraele a části Jordánska a Sýrie.
Postupně všechny křižácké státy padly zpět pod muslimskou nadvládu. Posledním bylo Jeruzalémské království, jehož konec se datuje do roku 1291, kdy muslimská vojska dobyla poslední tři templářské pevnosti.
Tím skončil po více než jednom tisíciletí křesťanský vliv na Blízkém východě.
Post scriptum
Na západě Evropy ukončil islámskou invazi Karel Martel v roce 732 n.l. Na východě zachránil Evropu polský král o více než 951 let později, když v bitvě u Vídně, která započala 11. září roku 1683, porazil muslimská vojska Kary Mustafy.
David Tolar
31.03.2026, RC
Jeruzalém zažil na Květnou neděli mimořádně znepokojivý incident. Izraelská policie 29. března 2026 zabránila latinskému patriarchovi Jeruzaléma kardinálu Pierbattistu Pizzaballovi a kustodovi Svaté země P. Francescu Ielpovi OFM ve vstupu do baziliky Božího hrobu, kam směřovali k bohoslužbě Květné neděle.
18.03.2026, RC Monitor 5/2026
Minule jsem se v Monitoru zamýšlel nad tím, proč a čím některé z nás, římských katolíků, láká křesťanská tradice Východu. Uvědomil jsem si přitom, že problém je možná složitější. Že ta skutečná otázka nejspíš zní: Proč mnozí katolíci nezakoušejí hloubku vlastní tradice? Proč nám katolictví připadá nudné a zaprášené?
09.02.2026, RC Monitor 2/2026
O lásce se dnes mluví s nebývalou intenzitou, a přesto se zdá, že je těžší než kdy dřív. V kulturním prostoru se objevují dvě zdánlivě neslučitelné polohy: na jedné straně touha po velkém, osudovém citu, který naplní a spasí náš život, a na straně druhé skepse, cynismus a únava z nenaplněných slibů. Možná proto stojí za to podívat se na lásku střízlivěji, bez iluzí – nikoli proto, abychom ji zbavili krásy, ale abychom ji dokázali skutečně žít.
20.01.2026, RC
Katolická církev se modlí za jednotu ne proto, že by pravdu hledala, ale proto, že věří, že ji nemá vlastnit sama. Myšlenka vyhradit zvláštní čas modlitbě za jednotu křesťanů není žádným postmoderním výstřelkem. Už papež Lev XIII. (1878–1903) v roce 1894 vyzval katolické věřící k intenzivní modlitbě za jednotu církve, a to v těsné souvislosti se slavností Seslání Ducha svatého. Právě Duch svatý je totiž tím, kdo spojuje rozdílné, překládá „mezi jazyky“ a dává vzniknout společenství tam, kde by si člověk spíš tipoval nedorozumění. Podoba Týdne modliteb za jednotu křesťanů se postupně proměňovala a svou dnešní tvář získala až po Druhém vatikánském koncilu. Poprvé se v této podobě slavil v roce 1968. A slaví se dodnes – letos až do neděle 25. ledna 2026.
25.03.2026, RC Monitor 5/2026
Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.
13.11.2025, RC Monitor 21/2025
„Lidi sou různý a různý koníčky maj...“ Tato slova písně z alba Pražského výběru z roku 1988 mi vytanula na mysli, když jsem zaregistroval novou zábavu začínající na západ od našich hranic. Po hobby horsingu, kdy člověk osedlá tyčku s koňskou hlavou a hopsá přes překážky, tu máme tzv. vyšší level, a tím je hobby dogging. Je to vpravdě zábava méně fyzicky náročná – nikdo vás nenutí hopsat a podávat sportovní výkony. Stačí, když si pořídíte vodítko a obojek a budete venčit vzduch a po návratu domů stačí, když pověsíte vodítko na věšák a ani z něj netřeba odpoutávat psa. No, neberte to.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.