O důvěryhodnosti katolické církve

14.09.2021, National Catholic Register / RC Monitor 17/2021

Dvě tisíciletí hrála církev roli strážce a převozníka civilizace. Má však k tomu stále ještě prostředky a vůli? Západního myšlení se zmocnily pochybnosti. Intelektuálové i politici hovoří o svém pocitu kolapsu. Tváří v tvář zhroucení solidarity a rozpadu identity se někteří obracejí na katolickou církev. Žádají ji, aby jednotlivcům, kteří zapomněli, co je spojuje jako jeden lid, poskytla důvod, proč mají žít společně. Úpěnlivě ji prosí, aby dodala trochu víc vřelosti a učinila chladnou drsnost konzumní společnosti snesitelnější. Když je zavražděn kněz, všech se to dotkne a mnozí se cítí naprosto otřeseni.


Je však církev schopna na tyto výzvy reagovat? Jistě už tuto roli strážce a převozníka civilizace hrála. Na sklonku existence římské říše věděla, jak předat dál plamen, jehož uhašením barbaři hrozili. Má však stále ještě prostředky a vůli, aby dělala totéž i dnes?

V základu civilizace může být jen jedna skutečnost, která ji překonává: posvátná neproměnná. Malraux to vyjádřil realisticky: „Podstatou civilizace je to, co se shromažďuje kolem náboženství. Naše civilizace není schopna vybudovat chrám ani hrob. Buď bude přinucena najít svou základní hodnotu, nebo se rozpadne.“

Bez určitého posvátného základu se ruší ochranné a nepřekonatelné hranice. Zcela bezbožný svět se stává obrovským prostranstvím plovoucího písku. Všechno je nešťastně vystaveno vlivům svévolnosti. Za nepřítomnosti stability základu, který člověku uniká, jsou pokoj a radost – známky civilizace s dlouhou životností – neustále pohlcovány pocitem nejistoty. Strach z hrozícího nebezpečí je zárukou barbarských dob. Bez posvátného základu se každý svazek stává křehkým a vratkým.

Někteří katolickou církev žádají, aby plnila úlohu tohoto pevného základu. Chtěli by, aby se ujala společenské funkce, konkrétně aby představovala ucelenou soustavu hodnot, kulturní a estetickou živnou půdu. Církev však nemůže nabídnout jinou posvátnou skutečnost než svou víru v Ježíše, Boha učiněného člověkem. Jejím jediným cílem je umožňovat setkávání lidí s Ježíšovou osobou. Morální a dogmatické učení, stejně jako mystické a liturgické dědictví tvoří pro toto zásadní a posvátné setkání odpovídající prostředí a nástroje. Z tohoto setkání se zrodila křesťanská civilizace. Krása a kultura jsou jejími plody.

K tomu, aby církev mohla reagovat na očekávání světa, musí tedy najít cestu zpět sama k sobě a přijmout slova svatého Pavla: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ Musí se přestat považovat za náhradu humanismu či ekologie. Tyto skutečnosti, byť dobré a správné, jsou pro ni jen důsledkem jejího jedinečného pokladu, víry v Ježíše Krista.

Na církvi je tedy posvátné neporušené pouto, které ji s jistotou spojuje s Ježíšem. Pouto víry bez rozkolů a rozporů, pouto modlitby a liturgie bez přerušení či odmítnutí. Mohla by si snad církev bez této radikální kontinuity dělat dosud nárok na nějakou důvěryhodnost? Jedinou možností je pro ni organický a neustálý vývoj, který označujeme jako živá tradice. Posvátné nelze nařídit, přijímá se od Boha a předává se dál.

Nepochybně právě proto mohl Benedikt XVI. s autoritou prohlásit:

„V dějinách Liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé. Všem přinese dobro, bude-li uchováváno bohatství, které vyrostlo ve víře a v modlitbě církve, a dá-li se mu správné místo.“

V době, kdy se někteří teologové snaží obnovit boje o liturgii a staví misál zrevidovaný tridentským koncilem proti misálu používanému od 70. let minulého století, je důležité toto připomínat. Pokud církev nebude schopna zachovat pokojnou kontinuitu svého spojení s Kristem, nebude moci světu nabízet „posvátno, jež duše spojuje“, vypůjčíme-li si Goethova slova.

Spory kvůli ritu ohrožují důvěryhodnost církve. Pokud církev ujišťuje o kontinuitě mezi takzvanou mší svatou sv. Pia V. a mší svatou Pavla VI., pak musí být schopna zajistit jejich pokojné soužití a vzájemné obohacování. Kdybychom radikálně vylučovali jednu formu ve prospěch druhé a prohlašovali je za neslučitelné, implicitně bychom uznali rozkol a změnu orientace. Potom by však již církev nemohla nabízet světu onu posvátnou kontinuitu, která jako jediná může zajistit pokoj. Živením liturgické války ve svých řadách církev pozbývá důvěryhodnosti a stává se hluchou vůči volání lidí. Naproti tomu liturgický smír je známkou pokoje, který může církev přinášet světu.

V sázce je tedy mnohem víc než prostá otázka kázně. Pokud by církev požadovala náhlou změnu své víry nebo liturgie, v jakém jménu by se opovážila oslovovat svět? Jediná její legitimita tkví v tom, že se důsledně drží své kontinuity.

Navíc pokud biskupové, kteří mají soužití a vzájemné obohacování obou liturgických forem na starost, nevykonávají svou autoritu v tomto smyslu, riskují, že se již nebudou jevit jako pastýři a strážci víry, kterou přijali, a ovcí, jež jim byly svěřeny, nýbrž jako političtí vůdci: jako komisaři aktuálně populární ideologie spíš než jako strážci trvalé tradice. Riskují, že ztratí důvěru lidí dobré vůle.

Otec nesmí mezi své věrné děti vnášet nedůvěru a rozdělení. Nesmí některé ponižovat tím, že je bude stavět proti druhým. Nemůže ostrakizovat některé ze svých kněží. Pokoj a jednota, o nichž církev tvrdí, že je nabízí světu, se musí projevovat nejprve uvnitř církve.

Pastorační násilí ani stranická ideologie v liturgických záležitostech nikdy nepřinesly ovoce jednoty. Utrpení věřících a očekávání světa jsou příliš veliké, než abychom vstupovali do těchto slepých uliček. V Boží církvi má místo každý!

kardinál Robert Sarah
Přeložila Alena Švecová


Další články



Novoroční předsevzetí? Zkusme možná ty maličkosti...

19.01.2024, RC Monitor 1/2024

Na výzvu kněze v naší farnosti P. Josefa Říhy jsme se s manželkou v roce 2000, když se nám narodilo třetí dítě, zapojili do přípravy snoubenců v Kroměříži a okolí. Jak dospívaly naše děti – a my s nimi – začaly u našich dveří občas klepat i manželské páry, které měly ve svém vztahu nějaký ten problém. A zjistili jsme, že řada problémů v manželství vzniká proto, že si lidé tak trochu přestanou vycházet vstříc. Láska časem ochladne, dny jdou rok za rokem kolem nás, ani my sami příliš nemládneme. Co poradit? Jak nastartovat vztah, který eroduje?

K deklaraci Fiducia Supplicans

22.01.2024, RC Monitor 1/2024

Ke konci roku 2023 vyvolal nejen v církevním prostředí rozruch dokument Dikasteria pro nauku víry Fiducia Supplicans zabývající se otázkou možnosti žehnat neregulérním párům, především párům stejnopohlavním. Jak autoři dokumentu odůvodňují jeho vznik? Jak autoři odůvodňují obsah dokumentu? Jaký postoj mají k dokumentu zaujmout věřící?

Víme vůbec, co je mše svatá?

29.01.2024, RC Monitor 2/2024

Jednou za čas je možná vhodné zamyslet se nad tím, co to je vůbec farnost, jaké má úkoly a jak by měla žít. Především je každá farnost součástí všeobecné Církve. A to není jen tak ledajaký spolek, ale je to společenství lidí, které založil sám Boží Syn.

Ex orbe et Urbe - 14. 12. 2023

14.12.2023, RC

Ed. Condon na portálu The Pillar přináší rozsáhlý exkluzivní rozhovor s Raffaelem Mincionem – obchodníkem, který patří mezi hlavní obžalované ve vatikánském procesu s kardinálem Becciu. Ed. Condon shrnuje: „Během naší mnohahodinové konverzace Mincione zodpověděl a vysvětlil každou myslitelnou otázku, kterou by mu někdo mohl položit ohledně jeho jednání s Vatikánem. Uvěřit mu znamená akceptovat příběh, který jej vykresluje nejprve jako terč skupiny lidí kolem Státního sekretariátu, a potom jako obětního beránka žalobců snažících se zažehnat průšvih a získat něco z peněz pro Vatikán zpět.“ Ale Condon se ptá: „Taková naivita jde těžko dohromady s jinak úspěšnou Mincioneho kariérou ve žraločím světě londýnských finančníků. Je tohle člověk, kterému měl Vatikán svěřit 200 milionů eur?“

Ex orbe et Urbe - 30. 1. 2024

30.01.2024, RC

Papež František se v Apoštolském paláci setkal s novináři akreditovanými ve Vatikánu a poděkoval jim za zdrženlivost, s níž informují o vatikánských skandálech. „K tomu bych připojil taktnost, kterou tak často projevujete, když hovoříte o skandálech v Církvi. Ty se vyskytují, a často jsem u vás pozoroval velký takt, ohledy, téměř bych řekl ‚rozpačité‘ mlčení. Děkuji vám za tento přístup,“ řekl papež.

Duchovní hudba: od staročeských rorátů k pokoncilní tvorbě

10.01.2024, RC Monitor 24/2023

Prožili jsme adventní dobu a byli jsme opět omámeni krásou našich starobylých rorátních zpěvů. Vůbec nelitujeme brzkého vstávání „na roráty“, abychom je při liturgii sami zpívali nebo jim soustředěně naslouchali. Tyto zpěvy, které se u nás již od středověku prováděly při adventních mariánských mších, získaly svůj souhrnný název podle Izaiášova verše „Rorate coeli desuper“ (Rosu dejte nebesa shůry, Iz 45,8). Jsou dokladem toho, že naší předkové dovedli svůj živý vztah k Pánu a Panně, ze které se Pán počal, vyjadřovat teologicky hlubokou poezií v národním jazyce a mimořádně cennou hudbou.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.