Duchovní hudba: od staročeských rorátů k pokoncilní tvorbě

10.01.2024, RC Monitor 24/2023

Prožili jsme adventní dobu a byli jsme opět omámeni krásou našich starobylých rorátních zpěvů. Vůbec nelitujeme brzkého vstávání „na roráty“, abychom je při liturgii sami zpívali nebo jim soustředěně naslouchali. Tyto zpěvy, které se u nás již od středověku prováděly při adventních mariánských mších, získaly svůj souhrnný název podle Izaiášova verše „Rorate coeli desuper“ (Rosu dejte nebesa shůry, Iz 45,8). Jsou dokladem toho, že naší předkové dovedli svůj živý vztah k Pánu a Panně, ze které se Pán počal, vyjadřovat teologicky hlubokou poezií v národním jazyce a mimořádně cennou hudbou.


Z textů rorátních písní by se totiž mohl sestavit úplný manuál teologie vtělení a spasení. Jejich melodie jsou navíc různorodé, podle stylů odpovídajících staletí, v nichž tyto písně postupně vznikaly. Místy jsou i náročné, ale protože vzbuzují ve věřících patřičnou motivaci, žádná obtíž zde není překážkou. Uvádí se, že to byla teprve protestantská reformace v 16. století, která v Evropě přišla se zpěvem v národních jazycích. V Čechách a na Moravě se však v kostelích zpívalo česky ještě o mnoho dříve, čehož nejvýstižnějším důkazem jsou právě naše „roráty“. Jestliže se pak rozhlédneme po bezprostředním středoevropském okolí, jistě i zde najdeme obdobné adventní zpěvy, ale melodické a textové bohatství, dlouhá tvůrčí historie a krása našich „rorátů“ nemá obdoby. Jinak je tomu s „umělou“ církevní hudbou, komponovanou i proslulými hudebními skladateli. Italové mají svého katolického Palestrinu, Němci svého luteránského Bacha, avšak třeba v Itálii tradice kostelního lidového zpěvu prakticky neexistovala, zatímco v Německu, zejména severním, zase převládl strohý luterský chorál, jemuž schází potřebná bezprostřednost a vroucnost.

Úvodní antifona běžně užívaných rorátních sérií, opatřená Izaiášovým veršem o nebeské rose nebo jiným textem, a začínající například slovy „Mnozí spravedliví“, je ovšem česky otextovanou adaptací gregoriánského chorálu, tedy toho chorálu, o němž Druhý vatikánský koncil prohlásil, že je „vlastním zpěvem římské liturgie“ a musí mu při liturgických úkonech patřit „čelné místo“ (Sacrosanctum Concilium 116). Alespoň touto cestou tak v našich končinách naplňujeme nevyslyšený a úmyslně ignorovaný příkaz koncilu, porušený masovým opouštěním latiny oproti jasnému slovu koncilních otců (Sacrosanctum Concilium 36). V této souvislosti lze uvést příměr: Smetanově Prodané nevěstě sluší čeština, tak jako náleží našim rorátním i dalším českým kostelním písním. Avšak Verdiho opery jistě nebudeme překládat do češtiny „protože jinak by tomu lidi nerozuměli“, vždyť ona „verdiovskost“ a „opernost“ nespočívá prvotně v okamžitém porozumění textu libreta. Také rockeři by nebyli spokojení, kdyby se jim jejich oblíbené anglicky zpívající zahraniční kapely přeučovaly texty písní do češtiny, aby jim naši fanoušci rozuměli. Podobně je tomu i u liturgické hudby. Vlastním nositelem její posvátnosti není pouze text a jeho bezprostřední racionální uchopení, nýbrž celkově posvátná atmosféra pozdvižení myslí k Bohu. Přitom neexistuje hudba, která by k Bohu povznášela bezprostředněji a účinněji, než „nesrozumitelný“ gregoriánský chorál.

Koncil se ovšem dotýká také lidového zpěvu a říká, že je „třeba jej promyšleně podporovat“, aby „mohly zaznít hlasy věřících“ (Sacrosanctum Concilium 118). K tomu nemuseli koncilní otcové v našich podmínkách vyzývat dvakrát. Nejen „roráty“, ale celé obrovské bohatství tvorby duchovních písní v národním jazyku je u nás ohromující. Například v barokní době vydal jezuita Šteyer, tedy jeden z lítých nepřátel českých knížek, kancionál s více než tisíci českými kostelními písněmi. A zvláště je třeba upozornit na chorál Svatý Václave, který je ve své původní verzi rovněž inspirovaný gregoriánským chorálem. Je zajímavé, že třeba takoví Irové nemají nějaký obdobný starodávný chorál „Svatý Patriku“ nebo Poláci „Svatý Stanislave“ a podobně. I to je světový unikát. Bylo by vlastně zcela adekvátní, kdyby „roráty“ nebo vůbec celé historické dědictví našich lidových církevních zpěvů dosáhlo pozice světového kulturního dědictví UNESCO. Návštěvníci České republiky se často diví, jak může být země, která je doslova poseta nádhernými kostely a církevními památkami, tak vzdálena od praxe křesťanské víry. A to ještě nepoznali katolické písně, které se zde po staletí zpívaly a dodnes zpívají.

Druhý vatikánský koncil jasně stanovil, že národnímu jazyku se má poskytnout prostor „zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech“ (Sacrosanctum Concilium 36), nevydal však žádný pokyn, aby se z latiny do národních jazyků překládal mešní kánon nebo mešní ordinárium. Podle naprosto nezpochybnitelného příkazu koncilu by naopak věřící měli umět „latinsky recitovat nebo zpívat části mešního řádu, které jim přísluší“ (Sacrosanctum Concilium 54). Pokoncilní liturgické změny však dalece překročily to, co otcové na koncilu skutečně odhlasovali, a místní církve po celém světě tak byly na novou situaci naprosto nepřipravené. Oproti nádherným a lidovému zpěvu přesto přístupným starodávným latinským ordináriím (Kyrie – Gloria – Credo – Sanctus – Agnus) muselo dojít urychleně k nové tvorbě ordinárií a dalších liturgických zpěvů v národních jazycích. Na rozdíl od majestátní nadčasovosti a úchvatné krásy latinských originálů čpí tyto narychlo sestavované hudební produkty nedostatkem melodické invence a dobově podmíněnou vyvanutostí 60. – 70. let 20. století. Pokud však lze srovnávat, i tento krkolomný úkol se v našich podmínkách oproti stavu v jiných zemích zdařil poměrně dobře. Je zde především zlidovělé ordinárium P. Břízy s ohebně klenutou melodikou; výrazně pak zasáhl do liturgické hudební tvorby stylotvorný a vždy bezpečně rozpoznatelný P. Olejník. Majestátní ordinárium a další české zpěvy pro lid vytvořil také mistr Eben. Zoufalství z hudební a textové nekvality tzv. rytmických písní jej dokonce přiměly ke zkomponování známé Truvérské mše. Responzoriální žalmy pro mešní užití pak máme obsaženy v Korejsových, Olejníkových, Pololáníkových či Skleničkových sbírkách. S takovou tvůrčí vynalézavostí a rozmanitostí se jinde nesetkáme.

Ještě v horší situaci než u nás se nacházely ty místní církve, kde chyběla nejen ordinária nebo žalmy, nýbrž sama běžná praxe lidového mešního zpěvu. Takoví Italové jsou proto dnes nuceni zpívat sladkobolné, po koncilu horkou jehlou ušité kýčovité zpěvánky, jejichž melodika připomíná styl festivalu populárních písní v letovisku San Remo a texty obsahují perly typu „facciamo la Chiesa“ (děláme církev), nebo „Cristo è libertà“ (Kristus je svoboda). U nás v církvi býváme často hyperkritičtí a nevážíme si toho, co máme a co považujeme za samozřejmé. Přitom právě česká církevní hudba patří k tomu nejhodnotnějšímu, co církev u nás během staletí vytvořila a z čeho mohou naši věřící ve svém duchovním a liturgickém životě i nadále spolehlivě čerpat.

P. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl Ph.D., JCD., Th.D.


Další články



Ex orbe et Urbe - 4. 3. 2024

04.03.2024, RC

V Miláně se bývalý prezident Papežské rady pro legislativní texty kardinál Francesco Coccopalmerio spolu s milánským arcibiskupem Mariem Delphinim, prezidentem Papežské teologické akademie Antoniem Staglianem a františkánským teologem Zbigiewem Sucheckim zúčastnili celodenního setkání za zavřenými dveřmi se třemi velmistry největších italských zednářských lóží.

Ex orbe et Urbe: Papež prohlásil, že nejošklivějším nebezpečím dneška je genderová ideologie

11.03.2024, RC

Anonymní dokument nadepsaný „Vatikán zítra“ a podepsaný pseudonymem „Démos II“ se objevil v magazínu Daily Compass. Autor – anonymní kardinál – navazuje na podobné memorandum nazvané „Vatikán dnes“ podepsané rovněž pseudonymem „Démos“, které v březnu 2022 publikoval vatikanista Sandro Magister a jehož autorem se ukázal být kardinál George Pell (jak Magister sdělil po kardinálově smrti v lednu 2023).

Víme vůbec, co je mše svatá?

29.01.2024, RC Monitor 2/2024

Jednou za čas je možná vhodné zamyslet se nad tím, co to je vůbec farnost, jaké má úkoly a jak by měla žít. Především je každá farnost součástí všeobecné Církve. A to není jen tak ledajaký spolek, ale je to společenství lidí, které založil sám Boží Syn.

Požehnán budiž ten, kdo nejdříve pozdvihne ratolest olivovou

25.03.2024, RC Monitor 6/2024

Asi každý z nás se již několikrát v životě přesvědčil o pravdivosti lidového moudra Panská láska po zajících skáče, a tudíž i na vlastní kůži i okusil, jaké je to býti oním pověstným zajícem. A nyní v době nedávné se této cti dostalo i Svatému otci Františkovi. A to od nikoho jiného, než od tzv. Sedmé velmoci, tedy od médií. K této velmoci se samozřejmě přidali i jiní drobní páni a též veřejnost (žel Bohu i někteří katolíci) statečně komentující papežovo vyjádření o bílé vlajce na sociálních sítích.

Som z toho voľaaký zmätený...

05.02.2024, RC Monitor 2/2024

Památný výrok majora Terazkyho z Černých baronů, bylo to první, co mne napadlo po rozkliknutí článku z Vatican News „Papež přijal sdružení zaměřené na dialog křesťanů se socialisty“. Asi jsem příliš ovlivněn vlastními zážitky a vzpomínkami rodičů a jejich vrstevníků na „radostné budování šťastné budoucnosti“.

Pět každodenních dobrodiní od našeho anděla strážného

08.02.2024, TAN Direction

1. Chrání nás v nebezpečí
Z Písma svatého, ze života světců i z každodenních zkušeností obyčejných lidí lze uvést bezpočet případů, kdy andělé někoho ochránili uprostřed fyzického nebezpečí. K těm zmíněným v Písmu patří záchrana Lota a jeho rodiny ze Sodomy, ochrana tří hebrejských mládenců v babylonské ohnivé peci, pomoc poskytnutá Judovi Makabejskému a jeho vojsku a vysvobození sv. Petra z vězení.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.