30.01.2024, RC
Akademie Jana Pavla II. pro lidský život a rodinu (utvořená bývalými členy Papežské akademie pro život, kteří přišli o členství v důsledku reorganizace této Akademie papežem Františkem v roce 2016) žádá odvolání kardinála Fernándeze z čela Dikasterie pro nauku víry kvůli jeho knihám „Uzdrav mě svými ústy: Umění líbat“ (1995) a „Mystická vášeň: Spiritualita a smyslnost“ (1998). „Mysticko-smyslná literatura je jedním z nejhorších zel naší doby, neboť pod záminkou spirituality ve skutečnosti pouze ospravedlňuje nejhorší výstřelky sexuální revoluce, která hluboce korumpuje naši společnost a svádí mladé do propasti,“ uvádí Akademie Jana Pavla II. ve svém prohlášení.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Tesaři, kteří pracovali na obnově požárem zničeného krovu pařížské katedrály Notre Dame, oslavili 12. ledna jeho dokončení. Podle tradice umístil na vrchol konstrukce nejmladší z tesařů kytici žluté akácie („mimózy“).
A katolická církev v Belgii se hodlá bránit proti příkazu belgického Úřadu na ochranu dat, aby na základě žádosti jisté osoby, která vystoupila z Církve, byl vymazán její záznam o křtu v křestní matrice. Úřad tvrdí, že právo stěžovatele na vymazání záznamu má přednost před zájmem Církve zabránit podvodným pokusům podstoupit (v rozporu s naukou Církve) křest opakovaně. „Jsme rozhodnutím velice překvapeni, vzhledem k tomu, že irský Úřad na ochranu dat dospěl před několika měsíci k opačnému závěru,“ říká Geert De Kerpel, mluvčí arcidiecéze Mechelen-Brusel.
Mgr. Lukáš Novák, Ph.D.
20.01.2026, RC
Katolická církev se modlí za jednotu ne proto, že by pravdu hledala, ale proto, že věří, že ji nemá vlastnit sama. Myšlenka vyhradit zvláštní čas modlitbě za jednotu křesťanů není žádným postmoderním výstřelkem. Už papež Lev XIII. (1878–1903) v roce 1894 vyzval katolické věřící k intenzivní modlitbě za jednotu církve, a to v těsné souvislosti se slavností Seslání Ducha svatého. Právě Duch svatý je totiž tím, kdo spojuje rozdílné, překládá „mezi jazyky“ a dává vzniknout společenství tam, kde by si člověk spíš tipoval nedorozumění. Podoba Týdne modliteb za jednotu křesťanů se postupně proměňovala a svou dnešní tvář získala až po Druhém vatikánském koncilu. Poprvé se v této podobě slavil v roce 1968. A slaví se dodnes – letos až do neděle 25. ledna 2026.
20.02.2026, Catholic Culture
Prohlášení Eriky Kirkové o tom, že vrahovi svého manžela odpustila, bylo za dlouhou dobu největším projevem oslavy Boha ze strany veřejně známé osobnosti. Kromě jejího hrdinského příkladu odpuštění, který mluví sám za sebe, se od ní, myslím, můžeme naučit ještě dvě další věci. V jednom rozhovoru řekla, že nechce být vtažena do snah o to, aby vrah jejího manžela dostal trest smrti.
27.12.2025, National Catholic Register
O Vánocích i po nich žijme a milujme jako Ježíš, Marie a Josef. Svátek Svaté rodiny je krásný způsob, jak během vánočního oktávu vzdát čest lidské rodině, do níž patřil Ježíš. Svatá rodina Ježíše, Marie a sv. Josefa je příkladem pro všechny křesťanské rodiny, z nichž je každá po právu povolána ke svatosti. Jak tedy dnes běžná rodina zrcadlí Svatou rodinu?
27.03.2026, Saint Dominic‘s Media
Každou postní dobu instinktivně saháme po známých praktikách. Vybereme si něco, čeho se vzdáme, něco, na čem přestaneme lpět, něco, co by mohlo zbystřit naše duchovní smysly. I tyto malé oběti jsou důležité, ale čtení na pátek po Popeleční středě nás vybízejí, abychom nahlédli pod povrch.
18.03.2026, RC Monitor 5/2026
Minule jsem se v Monitoru zamýšlel nad tím, proč a čím některé z nás, římských katolíků, láká křesťanská tradice Východu. Uvědomil jsem si přitom, že problém je možná složitější. Že ta skutečná otázka nejspíš zní: Proč mnozí katolíci nezakoušejí hloubku vlastní tradice? Proč nám katolictví připadá nudné a zaprášené?
25.03.2026, RC Monitor 5/2026
Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.