22.11.2024, RC Monitor 21/2024
Tehdy se mi to zdálo vůči té mamince jako dost tvrdá řeč. Měli jsme v té době děti na střední škole a byly hodně zapojeny také v naší farnosti. Jenže současně jsem si uvědomil, že ten kněz má asi pravdu. Kniha sv. Augustina De civitate Dei contra paganos je sice do češtiny často překládána názvem O Boží obci, ale anglický překlad je jasný – The City of God. Obrazem církve je město, nebeský Jeruzalém. Augustin sám napsal toto dílo jako reakci na vyplenění města Říma Vizigóty, pohany. Ovšem samo slovo pohan – latinsky paganus tj. osoba žijící daleko od města neboli „venkovan“ – odráželo skutečnost, že křesťanství se první dostalo do měst, a následně z měst pronikalo i do venkovských oblastí. V dobách rozkvětu tak docházelo k urbanizaci, „poměšťování“ Evropy, zatímco v dobách válek a úpadku byla města ničena a vypalována, lidé z nich utíkali, a docházelo tak k ruralizaci, „zvesničtění“. V dnešní době kulturních válek mnozí rovněž pozorují pokles vzdělanosti1 až pohanštění.
Naše dnešní situace je velmi zajímavá. Čím se liší město a vesnice z hlediska víry dnes? Centry křesťanství jsou nesporně města. Město je centrem katolicity, stává se „malým Římem“, protože zpravidla zahrnuje více farností, více spiritualit, a tedy také více farních rad, více kulturních projektů, více způsobů slavení liturgie, více pohledů na liturgickou hudbu, často ve městě působí také řeholníci s vlastní specifickou spiritualitou. Kostely se liší architektonicky, atmosférou.
Lidé ve městě často hlasují nohama – přijde-li do městské farnosti nový kněz, někdy do farnosti přijde díky tomu i více nových lidí, protože je něčím přitáhne. Nebo se farnost naopak po příchodu nového kněze tak trochu „vylidní“, část farníků prostě začne chodit jinam. Pokud do městské farnosti přijde kněz z venkova, zpravidla mu trvá několik let, než zachytí „puls“ města a pochopí, čím se vlastně jednotlivé farnosti od sebe liší. Jak se třeba může stát, že jedna farnost má více dětí a mladých rodin. Nebo jak je možné, že menší farnost má dlouhodobě násobně více duchovních povolání než farnosti mnohem větší. Nebo jak se ta která farnost modlí a jaký má třeba vztah k latině, vlastnímu jazyku západní Církve. Pluralismus spiritualit a přístupů, samozřejmě v rámci jednoty víry, svátostí a vedení, může církvi prospívat. Město je nástojem Boží pedagogiky, vyzývá k přemýšlení nad tím, jak mohou druzí věřit jinak než my. Podle významného sociologa náboženství Rodneyho Starka přináší existence vícero náboženských společenství také vzájemnou zdravou soutěž.2
Město jistě nenabízí jen samé výhody. Ve městech, a zvláště ve velkoměstech, máme také určitou vrstvu lidí, kteří jsou „anonymní“ v tom smyslu, že se nezapojují do dění v žádné konkrétní farnosti a třeba každou neděli střídají farnost podle toho, jak se jim to právě hodí a kdo káže na té které mši svaté. Farní dění potom někdy pozorují jako pobavení diváci na kulturní akci.
Vesnice jsou z hlediska víry často velmi živé nebo naopak dost vylidněné. Duchovní život určuje zpravidla jeden kněz a jedna farní rada a lidé nemusí se vším souhlasit, ale chtějí-li zůstat ve své obci, nic jiného jim nezbývá. Pokud se ve své farnosti silně nepohodnou, často se tak trochu rozejdou i s církví. Duchovně se tak situaci vesnice blíží i ta města, která mají jen jednu farnost. Život na venkově je jistě klidnější a tradičnější, ovšem internet a mobily jsou dnes i v té nejzapadlejší vesničce, takže dosah kulturních kolonizací je plošný. Lidé se dnes často stěhují i z velkoměst na předměstí a do blízkých vesnic a městeček tj. dochází k tzv. suburbanizaci, především kvůli cenám nemovitostí, ale i kvůli lepšímu rodinnému životu. Jiné regiony se naopak celé vylidňují, mladí lidé tam nezůstávají. Zdá se tedy ale, že venkovské farnosti samy o sobě do budoucna oproti městům žádnou zásadnější výhodu mít nutně nebudou. Idyla tradičního, katolického venkova třeba na Moravě je navíc často iluzorní: zvykové křesťanství živou víru nenahradí.
Do hry vstupují i další faktory. V církvi nám totiž do toho ubývá kněží, podle mého názoru jako přímý důsledek úbytku křesťanských manželství, rodin a především počtu dětí v nich. Takže do budoucna jistě nebude možné zachovat stávající četnost duchovní správy, počet farností bude určitě nižší. K tomu je potřeba si uvědomit, že snížení této plošné granularity se ovšem ani zdaleka netýká jen církevní správy. Česká republika má v rámci Evropské unie zdaleka nejvíc obcí na počet obyvatel. Celkem je jich 6254 a průměrná obec v Čechách a na Moravě má 1700 obyvatel, nejméně v rámci EU. Přibližujeme se tím jen Francii a Slovensku, unijní průměr je 24,5 tisíce. Jsou spočítány miliardové úspory při zrušení samospráv nejmenších obcí, takže je jen otázkou času, která vláda ke slučování obcí přikročí.3
Podobný vývoj tak asi dost možná přirozeně potká i farnosti. A jak to bude vypadat? Historická zkušenost napovídá, že budoucnost církve v našich končinách je spojená právě spíše s městy. Dost možná se z nich opět stanou centra křesťanského života a kultury, odkud bude obsluhována periferie. Benediktova cesta vede skrz města, řekl by možná někdo.4 Pro tuto variantu by svědčilo i to, že čeští a moravští biskupové v minulých staletích zajímavě pracovali s urbanizací našich zemí. Systematicky budovali nejen velká města, ale i menší města s více farnostmi či více spiritualitami, která se svým charakterem stávala regionálními centry vzdělanosti, kulturní rozmanitosti a katolicity. Na Moravě kromě těch největších uveďme například Třebíč, Znojmo, Jihlavu, Kroměříž, Opavu, Uherské Hradiště.
Kněz, o kterém jsem psal na začátku této úvahy, je dnes jedním z našich biskupů. Modleme se proto za moudrost pro naše biskupy, aby rozvážně spravovali naše města v době poklesu všeobecné vzdělanosti a nárůstu novodobého pohanství kolem nás, není to vůbec jednoduché rozhodování. Církev bude menší a snad vzdělaná a živější, jak předpovídal papež Benedikt XVI. A těšme se do nebe, do domu našeho Otce, kde je připraveno dost příbytků: A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha (Zj 21:2).
Mgr. Ing. Martin Kvapilík FEng.
24.09.2024, RC Monitor 17/2024
Přinášíme rozhovor s novým litoměřickým biskupem Stanislavem Přibylem. Představujeme ho také jako hudebníka a znalce hudby, autora knih, obnovitele památek a v neposlední řadě člena Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele.
13.11.2024, Catholic Culture
Eugeniusz Mróz žil ve Wadowicích ve stejném nájemním domě jako rodina Wojtyłových. Na gymnáziu studoval s Karolem Wojtyłou. Oba zůstali 70 let přáteli.
29.10.2024, RC Monitor 20/2024
Opět zvolený (mnohým progrestivistickým aktivistům nepohodlný) senátor Zdeněk Hraba je otcem dvou dětí a žije v Říčanech u Prahy. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2004 pracuje jako advokát. Je také předsedou senátní Komise pro Ústavu a zastupitel města Říčany. V lednu 2024 byl jedním ze senátorů, kteří iniciovali odmítnutí ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy a aktivně proti ní vystupoval. Hlásí se k římskokatolické církvi. V době, kdy vzniká náš rozhovoru s panem senátorem, publikuje příspěvek na síti X v tomto znění: „Často progresivisté křičí, že tu konzervativci ‚prosazují středověk‘. Je to naopak. Pro ‚návrat do středověku‘ nejvíc dělají ti, kteří sem do Evropy neustále chtějí pouštět lidi z kultur právě ve středověku uvízlých...“
20.09.2024, Hnutí duchovní obnovy národa
Hnutí duchovní obnovy národa ve spolupráci s Kolegiátní kapitulou sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi a Arcibiskupstvím pražským pořádá v předvečer slavnosti sv. Václava a státního svátku Dne české státnosti Svatováclavské putování Prahou s Palladiem Země české, které se uskuteční v Praze dne 27. 9. 2024.
17.06.2024, RC Monitor 12/2024
Kardinál Štěpán Trochta zlobil. Nepochybně to byl člověk srdečný, „otevřený“, „člověk dialogu“, jak se dnes s oblibou říká. Ale taky důsledný. Muž Tradice a pevné víry.
27.09.2024, RC Monitor 18/2024
Dvacet let existence RC Monitoru je doba, kdy se mnohé ve společnosti, ale i Církvi, změnilo s nebývalou intenzitou.