Církev znamená společenství

16.01.2025, RC Monitor 24/2024

Slovo církev (ecclesia) znamená společenství, soudržnost, setkávání se. V běžném životě to chápeme tak, že jednou v týdnu, v neděli, zajdeme na mši svatou do kostela. A tam – podle farnosti – s ostatními lidmi, které buď známe, nebo neznáme, strávíme tu zhruba hodinku mše svaté. V některých farnostech jdou dál – pořádají po mši svaté třeba společnou snídani, po vzoru prvních křesťanů při agapé, nebo farní kafe.


V celkovém důsledku by ale mělo jít o vztahy mezi lidmi. Znám farnosti, kde si lidé sice před kostelem nebo po kostele podají ruku, ale za zády se pomlouvají. Kde jeden žárlí z různých důvodů na druhého. Kde jde spíše o určitou formu pokrytectví, protože dotyční se navzájem nějak nemusí.

Staly se mi v krátké době po sobě tři věci, díky kterým jsem tohle poněkud povrchní „setkávání“ a „Společenství“ trochu přehodnotil.

Nejprve jsem se přihlásil do ikonopiseckého kurzu. Lákalo mne to už delší dobu, kamarád jeden absolvoval a má svou ikonu Ježíše pověšenou na zdi své kanceláře. Takže jsem si řekl, že to také zkusím. Kurz probíhal tři dny, po dva dny po dobu deseti hodin, poslední den pět hodin.

První den jsem si říkal, že s psaním ikony seknu. (Jen pro informaci, ikony se nemalují, ale píší, protože do nich obrážíte, vpisujete svou víru, svůj aktuální stav duše.) Nešlo mi to, všichni měli hezčí linky a lépe nanesené barvy než já. Druhý den jsem měl podobné pocity. Kurzu se účastnilo zhruba čtyřicet lidí a ti, kteří seděli poblíž mne, mi začali radit, ačkoliv času na jednotlivé kroky bylo málo. S jejich pomocí a podporou jak slovní, tak praktickou, se mi podařilo ikonu dopsat. Je pravda poněkud abstraktní, ale je moje. A navíc jsem na kurzu zažil skutečnou pospolitost (včetně modliteb).

Podruhé se stalo, že mě syn přihlásil do soutěže Na lovu. Pravda, o žádnou věroučnou akci nejde. Před natáčením se rozřadí příchozí soutěžící do tří družstev – to první natáčí hned dopoledne, druhé po obědě a to třetí až odpoledne. Čeká se v unimo buňkách, kde je jen stůl, židle a přímotop. A tak se stalo, že jsem v jedné unimo buňce seděl se třemi pro mne neznámými lidmi. Seděli jsme tam spolu zhruba šest hodin, než na nás přišla řada. A tak jsme si začali povídat. Kluk byl z východních Čech, dělal lakros a brigádně prodával před jedním hradem ve stánku občerstvení, mladá dáma pracovala v neziskové organizaci, nu a starší paní z Karlovarska pomáhala v důchodu manželovi s jeho podnikáním. Povídali jsme si různé historky, zvláštní zážitky, dali si tipy na dovolenou, zahráli jsme si z nudy město – rostlina – zvíře... A najednou jsem opět cítil tu sounáležitost, takže když jsme pak nastoupili k natáčení, tzv. na plac, skutečně jsme fungovali jako sehraný tým.

Inu, a pak jsem začal studovat na stará kolena školu. Naštěstí tam nejsem jediný starší student. Ale i s těmi mladšími jsme si vytvořili docela fajn vztahy. Hodiny o počátcích církve pojímá paní profesorka jako volnější debatní kroužek. A na čtvrté hodině mi to najednou došlo – stal se z nás sehraný tým. Nikdo nikomu nezáviděl znalosti, když někdo něco nevěděl, udělal si ze sebe legraci a jelo se dál, nikdo neměl potřebu vyčnívat... Protože jsme po celou dobu na jedné lodi a jde nám o to samé. Stejně jako ve všech předchozích případech.

A tehdy mi došlo, že takhle by to mělo vypadat v (nejen) neděli i na mších svatý v kostelích.

Jan Lipšanský


Další články



Pokrok? Ano, ale se selským rozumem

02.09.2024, RC Monitor 16/2024

Ježíš Kristus jako dobrý Pastýř pracuje s dalšími zvěstovateli radostné zprávy, tedy s apoštoly. V evangeliu i jinde v Písmu je docela často použito obrazu dobrého pastýře. Jistý vliv na to asi má kulturní kontext. Asi se mnozí z nás kdysi ve školních škamnách v hodinách (zvláště řecké) literatury učili cosi o bukolické poezii. Tedy o textech, které idealizují život pastýřů v přírodě uprostřed zvířat a o pastýřském každodenním živobytí. Také v Novém zákoně, ale i v pozdějších vyobrazeních Krista (které můžeme spatřit v prvních kostelech), se tento příměr používá. My běžní lidé máme být ovcemi, které jsou chápany jako spíše hloupá a stádní zvířata.

Post–on–line vyhlídky

18.12.2024, RC Monitor 22/2024

Čteme-li dnes téměř jakoukoli stať o stavu lidstva, jeho hodnot, myšlení a směřování, sotva se vyhneme narážce, že žijeme v nějaké post–době. My křesťané s jistou dávkou nostalgie žehráme na postkřesťanskou dobu. Jako občané trneme, zda už nenastala doba postdemokratická. Informační zmatek, plynoucí z využití technologií pro šíření nepravd, označujeme jako dobu postfaktickou. Jednu zelenou hlavu jsem slyšel zaníceně hovořit o době postindustriální... A někteří si i dnes dokáží uvědomit, že už nějaký pátek žijeme v době postkomunistické, i když už tento pojem poněkud ztratil glanc.

Boj o poslední místo

23.08.2024, RC Monitor 15/2024

Ještě se na závodní dráhu nevydal jediný atlet, a už byla olympijská Paříž svědkem kolosálního přešlapu (velkého jak pověstná Maradonova ruka).

Svatováclavské putování Prahou s Palladiem Země české

20.09.2024, Hnutí duchovní obnovy národa

Hnutí duchovní obnovy národa ve spolupráci s Kolegiátní kapitulou sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi a Arcibiskupstvím pražským pořádá v předvečer slavnosti sv. Václava a státního svátku Dne české státnosti Svatováclavské putování Prahou s Palladiem Země české, které se uskuteční v Praze dne 27. 9. 2024.

Zamlčování hříchů

24.10.2024, Slovo Boží

Každý hluchoněmý je člověkem, kterého musíme politovat. Neslyší, co se kolem něho děje, nevnímá sebekrásnější hudbu, a když vám chce něco povědět, namáhá se marně. Proto prokázal Spasitel veliké dobrodiní ubožákovi, o kterém vypravuje dnešní evangelium. Tato událost připomíná mi ještě větší ubožáky. Jsou také hluší a němí, ale svoji chorobu zavinili si sami, a prchají před lékařem, který by je mohl uzdravit. Snad již tušíte, koho míním. Jsou to lidé, kteří zamlčují ve zpovědi své hříchy. Nemluví, kde by mluvit měli, neslyší, kde by slyšet měli. Svatá zpověď, která mohla uzdravit rány, které jim zasadil hřích, stala se jim jedem, který otrávil jejich duši. Abych vás uchránil tohoto neštěstí, promluvím dnes o zamlčování hříchů. Ukáži vám, kdo se ho dopouští, zmíním se o důvodech, proč k němu dochází, a vyložím jeho smutné následky.

Nesnášenlivost tolerantních

13.01.2025, The Catholic Thing

Stále častěji zjišťuji, že nejméně tolerantní lidé, se kterými se setkávám, jsou právě ti, kteří se neustále ohánějí slovem „tolerance“. Neměli bychom to považovat za pokrytectví. Není to jako chování farizeů, kteří si dávají záležet na tom, aby každý viděl, jak dávají almužnu. Tím z dobročinnosti dělají divadelní představení, aby si vysloužili chválu lidí, a pokud stojí především o ni, pak ji také dostanou. „Odpovídající odměnu,“ jak píše Milton, „prázdnou jako jejich skutky.“


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.