03.03.2025, RC Monitor 4/2025
Trestní předpisy papeže Františka však trpí jednou zásadní vadou. Mezi okolnosti, které vylučují trestnost, není totiž zařazena existence mediálního fanklubu, jehož síla by blokovala potrestání viníka. Vidíme přece, že pokud kdokoli z kléru má zvýšený vliv v médiích, zvláště tzv. veřejnoprávních, stává se naprosto beztrestným, vyňatým z běžné disciplíny, jíž se musí ostatní velebníčkové ve své poslušnosti podřizovat. Tento křiklavý dvojí metr je vrcholně demotivující, frustrující a ponižující. Zato však od privilegovaných duchovních lze předpokládat mediální bouři, kdykoli se jich začne týkat disciplinární opatření, na něž jsou „obyčejní kněží“ zvyklí a musejí je snášet bez možnosti mediálně zveřejňovaných nářků. Pokud se ovšem proti kněžským majitelům fanklubů ordinář pochlapí a zasáhne, jak to chvalitebně učinil právě arcibiskup Graubner proti našemu strůjci hospodské mše, dočká se nejen nenávistné bouře zášti, ale i absurdní situace, kdy si dosud privilegovaní postižení začnou hrát na umlčované a ukřivděné. Toto vše paralyzuje výkon skutečně spravedlivé a účinné autority v církvi. Ukřičený mediální a internetový fanklub i akceschopné provádění rebelií již nedávno rozvrátilo Katolickou teologickou fakultu v Praze. Nyní jsme jen svědky dalšího pokračování této hořké komedie.
Náš protagonista není v pořádání nedůstojného kvazimešního happeningu sám. Myslí si, že pokud se představení někomu nelíbilo, je to pouze věc vkusu, takže je ochoten omlouvat se pouze přecitlivělým dámám, jichž se jeho představení zřejmě dotklo. Ve skutečnosti však jde o záležitost víry v Kristovu eucharistickou přítomnost a dodržování této víře odpovídající závazné disciplíny.
Vítejme tedy v klubu liturgických improvizátorů! Tak v jisté diecézi se jeden důstojný pán pokusil okoukat určitý západní vzor a uspořádal pro děti klaunskou „mši“ s červeným umělohmotným kulatým nosem a kostýmem skutečného klauna. Na rozdíl od našeho mediálně slavného protagonisty však neměl zdaleka takové mediální pokrytí, takže pan biskup Kročil skutečně zakročil, aniž by se zvedla agresivní bouře ukřivděnosti. Zato v jiné diecézi už po dlouhá desetiletí doslova řádí kněz, který zcela improvizuje slova mše svaté a misál nepoužívá. Tím se od mnoha jiných obdobných a beztrestných jedinců neliší. Pamatujeme si například již zesnulého kněze – divouse, který ve svých improvizacích ohodnotil hierarchy uvnitř samotné eucharistické modlitby: „prosíme tě za služebníky užitečné i neužitečné: Jana Pavla, Miloslava...“ Také lavabo si týž kněžský živel roztomile zaimprovizoval: „smyj ze mě všechny mé pletichy a proviny“. Avšak výše uvedený dosud žijící super–improvizátor se navíc nezastaví ani před proměňovacími slovy, která jsou k platnosti mše svaté nezbytná. Okusme tedy trpké plody jeho tvořivosti při proměňování kalicha s vínem: „A ty nám Ježíši nabízíš pohár jako své nevěstě, říkáš nám: Vezměte a pijte z toho poháru všichni, toto je kalich mé krve, která se prolévá pro vás, do vás, za vás a za všechny na odpuštění hříchů, toto je nová a věčná manželská smlouva, to slavte na mou památku.“ Svou odvážností tento pán nad pivní mší bezesporu trumfuje, protože jeho mše zřejmě nemohou být ani platné. Bezmocný způsob uplatňování autority vůči jeho svévoli výstižně vyjádřil jistý činitel tamní diecéze: „My jsme ho prosili (sic!), aby sloužil podle misálu.“ Nechtějme snad ani vědět, na co se asi přijde, pokud se začne zkoumat platnost křtů udělovaných tímto výtečníkem. V Americe takto zjistili, že byl dokonce neplatně pokřtěn muž, jenž se stal v dospělosti knězem. Svátosti, které do té doby uděloval, byly neplatné.
A pokud by si protagonista „Hospodina v hospodě“ myslel, že toto už je vrchol, může se ještě vydat do metropole své domovské diecéze. Tam při nadšeném oslavování LGBT na den „gay pride“ koncelebroval katolický řeholní kněz s husitskou farářkou. Stůl byl vepředu ozdoben antependiem s duhovou vlajkou. Sám řeholník se na sítích pochválil, že opravdu koncelebroval, a to husitskou liturgii dr. Farského. Nějaká dobrá duše jej však zřejmě upozornila, že takováto zakázaná intercelebrace představuje trestný čin. Myslel si tedy, že smazáním slůvka „koncelebrace“ se něco změní. Ale kdepak: jednalo se o liturgii, kde jsou uvedena konsekrační slova podobně jako v katolickém misálu. Takovou koncelebraci s nekatolickým duchovním náš papež František přes veškeré dialogično synodálního procesu nejenže postihuje trestní sankcí, nýbrž také požaduje, aby se na diecézní úrovni zjistil skutkový stav, a rozhodnutí o uložení přísného trestu bylo vyhrazeno vatikánskému Dikasteriu pro nauku víry. Stalo se již tak? Takové jednání totiž patří mezi trestnými činy do kvalifikace těch zcela nejzávažnějších hříchů (peccata graviora), jakožto „koncelebrace eucharistické oběti se služebníky církevních společenství nemajících apoštolskou posloupnost a neuznávajících svátostnou důstojnost kněžského svěcení“.
Z luxusních kleriků u slovutného pražského Nejsvětějšího Salvátora jsme mohli zřít na obrazovce ČT mši jednoho z předchůdců strůjce „Hospodina v hospodě“, který v posedu lotosového květu a s duhovou štólou celebroval na zemi jakousi mši, kde si účastníci samoobslužně brali Eucharistii. Poté se týž odebral do horního patra budovy, kde společně s vrcholným salvátorským Mistrem v osobě čarodějova učně recitoval východoasijskou mantru „óm -óm -óm“ do bílé holé zdi. Pořad ČT, ve kterém se tito sebepředváděči chlubí tím, zač by se měli stydět, bychom mohli parafrází nazvat „Cesty nevěry“. V excesech náboženského vysílání si Česká televize s televizí „dobrých zpráv“ NOE nikterak nezadá.
A tak vlastně na tom náš strůjce hospodské mše není až tak špatně. Přinejmenším byla jeho mše platná. Ovšem co úkon, to exces. Vezměme jen bohoslužbu slova. Četl nepokřtěný redaktor České televize, evangelium pak předčítal kněz, který kněžství opustil. Jeho úspěšně vyřízená žádost o papežskou laicizaci musela být jistě doprovázena pokornými floskulemi. Jen kdyby již tehdy Svatý otec věděl, že tento výtečník bude jednou číst evangelium, vyhrazené pouze zákonně ustanovenému knězi či jáhnovi. On se však mezitím věnoval politice. Jenomže když někdo neplní sliby dané Bohu, jak může plnit sliby dané voličům? A co se týká homilie, ta také náleží knězi nebo jáhnovi, ale rozhodně ne rozčepýřenému ekonomovi a hodné paní věnující se charitě.
Závěrem je třeba poznamenat něco zcela zásadního. Mše svatá není jakousi kreativní nápodobou Kristovy poslední večeře. To bychom ji slavili ve čtvrtek večer. Otřesný zážitek mohl zkušební komisi na teologické fakultě dopřát student při státních zkouškách: „Před Ježíšem přece apoštolové neklečeli a necpal jim tam něco do pusy.“ (sic!) Mše svatá je zpřítomněním Kristovy kalvarské oběti, a zároveň oslavou jeho Zmrtvýchvstání. Odtud neděle. Ženy, které Vzkříšeného poznaly, před ním poklekaly. Nepily s ním pívečko. Učedníci se Vzkříšenému na hoře v Galileji klaněli, nešli se svým Hospodinem do hospody. Vzkříšený již nebyl onen kdysi pomlouvaný „žrout a pijan vína“. Nebo piva...
P. doc. JUDr. Stanislav Přibyl
18.12.2024, RC Monitor 22/2024
Čteme-li dnes téměř jakoukoli stať o stavu lidstva, jeho hodnot, myšlení a směřování, sotva se vyhneme narážce, že žijeme v nějaké post–době. My křesťané s jistou dávkou nostalgie žehráme na postkřesťanskou dobu. Jako občané trneme, zda už nenastala doba postdemokratická. Informační zmatek, plynoucí z využití technologií pro šíření nepravd, označujeme jako dobu postfaktickou. Jednu zelenou hlavu jsem slyšel zaníceně hovořit o době postindustriální... A někteří si i dnes dokáží uvědomit, že už nějaký pátek žijeme v době postkomunistické, i když už tento pojem poněkud ztratil glanc.
24.09.2024, RC Monitor 17/2024
Přinášíme rozhovor s novým litoměřickým biskupem Stanislavem Přibylem. Představujeme ho také jako hudebníka a znalce hudby, autora knih, obnovitele památek a v neposlední řadě člena Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele.
29.11.2024, The Dispatch
Učení katolické církve vychází z touhy zachovat hodnotu lidského života. Máloco vyvolává tolik emocí jako plození potomstva. Potřeba mít dítě není jen osobní touha, ale často základní instinkt – touha vidět, jak něco z nás zůstává na planetě a nese naše dílo i náš odkaz dlouho poté, co zemřeme.
21.02.2025, RC Monitor 3/2025
„Bůh dokáže psát i na křivých řádcích,“ je jedno z okřídlených úsloví užívaných v církvi, když přijde řeč na lidi, případně situace, které jsou takzvaně kontroverzní. Jako jedna z takových kontroverzních osob se nám může jevit znovu zvolený prezident USA. Asi se shodneme, že tento pán není žádný Mirek Dušín, který by byl vzorem hodným následování. Ale též musíme uznat to, že ne všechny jeho kroky jsou zavrženíhodné. Jeden z jeho kroků, který osobně považuji za chvályhodný, je pozastavení financování USAIDu, které rozpoutalo v určitých kruzích velké zděšení.
30.01.2025, Zrcadlo církve 12/2024
Dne 17. září 2024 z tohoto světa odešla zakládající členka Společnosti pro církevní právo a blízká přítelkyně nás všech paní Ing. Marta Peroutková, rozená Šťastná, ekonomka, kdysi pracovnice v zahraničním obchodu, poté zástupkyně Naumannovy nadace v České republice. Ing. Peroutková pozorně provázela životem nejen svého manžela i celou svou rodinu, ale i své přátele a přátele svého manžela. Po řadu let nevynechala ani jednu z akcí Společnosti pro církevní právo; v roce 2008, kdy společnost byla pro nedostatek místa v dominikánském klášteře z jeho prostor vypovězena, se rozhodným způsobem zasloužila o její další trvání tak, že zajistila pro Společnost pro církevní právo dvě krásné místnosti v domě svém a své rodiny na Žižkově v Sudoměřské ulici č. 25.
03.02.2025, RC Monitor 2/2025
Dne 14. ledna 2025 zemřel ve věku nedožitých 77 let apoštolský exarcha řeckokatolické církve v České republice biskup Ladislav Hučko. Otec biskup byl dlouholetým inspirátorem našeho časopisu a v letech 2018 až 2021 také aktivním teologickým poradcem (cenzorem). K číslu 23/2024, které vyšlo na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie přispěl vynikajícím textem na téma, kterým se intenzivně zabýval, a sice téma rozdílu mezi rovností a stejností. Pojmenoval mnohá nebezpečí a totalitní potenciál diktátu stejnosti, který je tak charakteristický pro naše časy.