21.05.2025, RC Monitor 9/2025
Katolická víra říká, že lidský život na zemi je obdobím mezi početím člověka a jeho přirozenou smrtí. Není to nějaká nauka víry, která by byla odtržená od života. Je to prostě tak. Člověk je člověkem od okamžiku početí. A život člověka je posvátným. Papež František řekl ve svém životopisu, který nedávno vyšel i v češtině tato slova: „Musíme vždy bránit lidský život, od početí až po smrt. Nikdy nepřestanu říkat, že potrat je vražda, trestný čin, jinými slovy to nelze vyjádřit. Znamená to odhodit, odstranit lidský život, který na tom nenese žádnou vinu. Je to porážka pro ty, kteří to praktikují, i pro ty, kdo se za ně postaví a stávají se jejich spolupachateli jako nájemní zabijáci, nájemní vrazi! Už nikdy potraty, prosím. Jejich odmítnutí je vždy nutné hájit a prosazovat jako otázku svědomí. Jak pomoci těmto ženám? Tím, že jim budeme nablízku a budeme k nim vstřícní, aby neskončily u drastické volby potratu, což rozhodně není řešení jejich problémů. Je třeba, aby lidé pochopili, že život je posvátný dar, který jsme dostali od Boha, a není možné jej zahodit. Dokud mohu mluvit, budu to stále hlásat“.
Jsou to jasná a možná i trochu tvrdá slova. Modleme se nejen za matky, které stojí před rozhodováním o zachování počatého života, a jsou pod tlakem z mnoha stran, ale modleme se také za lékaře, kteří se mnohdy v těchto situacích ocitají rovněž bez vlastního rozhodnutí a mohou se oprávněně i oni cítit jako oběti. Jsem rád, že Hnutí pro život nabízí pomoc i jim.
O Velikonocích jsme svědky nového života. Ježíš vstal z mrtvých. Nevstal ale z mrtvých tak, že se mu jen prodloužil život, vstal jednou provždy. Jak říká východní liturgie: smrtí přemohl smrt a nám tak daroval nový život. Ta novost života je v jeho nezničitelnosti, ale také v jeho posvátnosti.
Život člověka byl posvátný od počátku světa. Je tomu tak, protože Bůh stvořil člověka k svému obrazu. Protože jsme Božím obrazem, požíváme také důstojnosti Božího obrazu. Kristus vykoupil svět, ale vykoupil ho kvůli člověku. „Já jsem přišel, aby měli život, a měli ho v hojnosti“ (Jan 10,10), říká. Ježíš zde mluví o životu člověka. Pokud opět vzpomeneme papeže Františka, je zde potřeba zmínit jeho encykliku Laudato Si‘! Zde papež mluví o integrální ekologii. Není to ekologie jako nové náboženství, které se staví proti člověku, protože by „matka příroda“ měla znamenat více než lidské životy. Příroda je ovšem naše „sestra“ a být v duchu papežově ekologičtí znamená, že se vrátíme společně k původnímu smyslu toho slova, tedy myšlence země jako společného domu, domu života pro životy lidí. To je teologická myšlenka stvoření, tak jak o něm čteme například v noci o Velikonoční vigilii. Bůh stvořil všechno, a bylo to dobré. Nakonec stvořil člověka k svému obrazu, a bylo to velmi dobré. Člověku dal svět do správy jako zahradu, ale také mu určil pořadí pozornosti: na prvním místě Bůh, pak člověk, stejně já jako ten druhý, a pak úcta ke všemu živému, protože v celé přírodě se projevuje Boží Duch, který se na počátku vznášel nad vodami. Ekologie je tedy služba životu v jeho diferencovanosti, což je jádro papežova učení ve zmiňované encyklice. Chovat se ekologicky vlastně znamená, abychom měli v úctě život a chránili ho. A právě to je důvod, proč jsme se zde dnes sešli.
Životem se zabývá i druhá papežova encyklika Fratelli tutti. Je to život chápaný jako spolunažívání v lidském bratrství. Svět je plný nenávisti, protože jsme sobečtí lidé. Jde nám často jen o naše takzvané vlastní dobro, které vlastně mnohokrát ani dobrem není. Žijeme velmi často v prostředí, kde platí starověké přísloví, které říká, že člověk je člověku vlkem. Papež uvádí druhou kapitolu encykliky podobenstvím o milosrdném samaritánovi. Mluví pak o přijímání cizinců a druhého člověka s tím, že bližní je každý člověk. Máme-li přijímat cizince, oč více bychom měli přijímat ty, kteří se mají stát členy našich rodin, pokud jim dáme šanci, aby se narodili. Často máme starost o mnoho dobrých věcí okolo nás, ale o to, kde bychom měli mít starost největší, totiž, abychom nenechali těhotnou ženu v úzkých a abychom přijali lidský život jako největší dobro, se staráme jen velmi málo. V podobenství o milosrdném samaritánu Ježíš ukazuje v její ošklivé nahotě především lhostejnost. Možná někde okolo nás některá žena řeší, jak dál, když se najednou ocitla v jiném stavu. Kéž by se setkala vždy s někým, kdo neodvrátí hlavu a nepospíchá dál. Je to zpytování svědomí i pro nás. Jsme ochotni opravdu vždy pomoci, nebo raději mentálně přejdeme na druhý chodník a děláme, že se nás to netýká? Pak by se mohlo stát, že přijde někdo, od koho bychom to nečekali, a pomůže. Bohu díky za to, ale pro nás křesťany by to bylo selhání.
Poslední encyklika papeže Františka Dilexit nos, která vyšla před několika měsíci, se zdá být odtažitá od existenciálních témat, jako je to naše, protože se zabývá Ježíšovým srdcem. Já se však domnívám, že nás opět vede ke zdroji života a k úctě k životu. Vždyť srdce je odjakživa chápáno jako zdroj života a lásky. Papež říká, že bychom měli zpytovat každý sám sebe a ptát se: „Mám srdce?“ Na jiném místě říká, že Bůh projevuje svou lásku gesty. Prvním gestem je Vtělení. Jeho jméno je Emmanuel, tedy Bůh s námi. Žije s námi a projevuje nám milosrdenství: „Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji“ (Jan 8,11). Vždy si najde způsob, aby se mohl projevit v našem životě, a abychom se s ním mohli setkat.
Žít podle Božích pravidel je náročné. Někdy je to přímo hrdinské, protože to znamená postavit se proti obecnému mínění, které je v případě ochrany nenarozeného života často velmi kruté: schovává se za takzvané dobro matky, které je někdy spíš sobectvím a neochotou přijmout nový život, a velmi často nikoli ze strany matky, která se tak stává obětí, ale ze strany okolí, které vytváří na ženu čekající dítě nesnesitelný tlak. Je tu tlak na nehumánní výběr, který se zaštiťuje zdravotním stavem nenarozeného dítěte. Medicína namísto co by pomáhala, tak na základě poměrně sofistikovaných a vědeckých metod nemilosrdně selektuje a přisuzuje budoucnost jen takovému nenarozenému životu, který má podle míry lidského poznání šanci vyrůst ve fyzicky zdravého jedince. Kdo se této mašinérii dokáže vzepřít a přijímá život bezvýhradně, je hrdinou. Princip života daný nám Bohem totiž nepřipouští žádné ale. Lidský život je posvátný bez výjimky. Odvaha přivést na svět nového člověka se tak často podobá plavbě proti silnému proudu nebo odvážnému vyznání víry, tak jak jsme to dnes slyšeli z úst apoštola Petra: „Suďte sami, zda je to před Bohem správné, abychom poslouchali víc vás než Boha“ (Sk 4,19).
Líbilo se mi vaše heslo, které jsem jednu dobu viděl často v metru a na ulicích: Nesoudíme, pomáháme. Ano, naším úkolem není soudit. Máme znát a být schopni vysvětlit, jak se věci mají, a být připraveni podat pomocnou ruku. Na místě není odsudek, ale milosrdenství a pomoc. Papež František vyhlásil za svůj pontifikát dva svaté roky. Jeden zasvětil milosrdenství a druhý naději. Ve svém apoštolském listě Misericordia et misera píše, že „milosrdenství má rovněž tvář útěchy“ a „Jsme často podrobeni tvrdé zkoušce, ale nesmí chybět jistota, že nás Pán miluje.“ Touto tváří útěchy a bezvýhradné lásky máme být právě my.
Milí přátelé, buďme nejen zvěstovateli pravdy o člověku a o posvátnosti života, ale také svědky milosrdenství a naděje a především oněmi milosrdnými Samaritány, kteří nebudou lhostejně odvracet hlavu, ale budou vždy ochotni podat pomocnou ruku. Děkuji Vám za Vaši službu a prosím Vás, abyste ji ženám, které jsou v úzkých, nepřestávali poskytovat s jemností a delikátností, která má v takto intimních a současně důležitých otázkách života své místo. Vám všem, kteří jste přišli vyjádřit při Pochodu pro život svou podporu nenarozeným dětem, ale také matkám, jejich okolí, stejně jako svědomitým lékařům, zdravotnickému personálu a mnoha jiným, vyjadřuji svou upřímnou vděčnost.
Modleme se za to, aby každému z nás v klíčových okamžicích našeho života Bůh poslal svého anděla. Anděla strážného máme, někdy ale potřebujeme i anděly v lidské podobě, kteří se k nám přidají a kus cesty s námi ujdou, abychom nebyli osamoceni. A my všichni buďme připraveni stát se kdykoli a komukoli takovým andělem, tedy poslem naděje, který nese zprávu, že na nic nejsme sami. Bůh nám žehnej!
Mons. Stanislav Přibyl
11.02.2025, RC Monitor 2/2025
Notre Dame byla vzkříšena v celé své nádheře a slávě. Díky Bohu, protože původně byly plány zcela jiné. Dobře, nějaké lapsy se najdou – podivně řešený bronzový minimalistický oltář, který neladí s majestátností katedrály, kovová sedadla, křtitelnice, která nevypadá jako křtitelnice, chórová čepička, která jako by byla vypůjčená od klauna, a podivné kalichy – ale celek se vyznačuje velkou krásou. Důstojné byly i liturgické obřady provázející znovuotevření Notre Dame. Díky nim se věřící povznášejí nad všednost až k nadpřirozenu. Právě to druhé je tolik zapotřebí v naší době, v době, kdy všechno musí být srozumitelné. Latina byla nesrozumitelná a nudná. Posvátné ustoupilo mezilidskému.
06.01.2025, RC Monitor 24/2024
Tento článek by měl být publikován v souvislosti se slavností Zvěstování Páně, ale jistě není úvaha na téma Vtělení Božího Slova nevhodná ani v souvislosti s oslavou vánočních svátků. Rozhodl jsem se nabídnout čtenářům zamyšlení nad událostí, která má zcela zásadní význam v dějinách spásy. Proto také nepochybuji, že modlitby spojené s připomínkou této události jsou pro nás velmi důležité.
14.04.2025, RC Monitor 6/2025
Volné pokračování článku Pívečko a Eucharistie: Praha je zdá se pro našeho Pána Ježíše Krista poněkud ošidnou půdou. V početných kostelích stověžaté matičky hlavy účastnící se bohoslužeb šednou a ubývají. Dostat mladší ročníky na mši svatou to chce „velikej hever“, jak zpívá Vladimír Mišík (ten ovšem hned dodává, že ho slušně řečeno nemá). Jeden z panáčků si proto řekl, že když nejdou lidi za Pánem, že musí Pán za lidmi (asi poučen horou a Mohamedem), a tak zkusil hrát (rozuměj celebrovat) v hospodě, jenže arcibiskup mu pískl ofsajd. Pozorný rozhodčí. Vždyť Ježíš přece řekl: „Následuj mě.“ A ne: „Následuji tě.“ A až ten, kdo následoval, došel do večeřadla a teprve tam přijal Eucharistii. Už ten Břevnov ale nechme...
24.11.2024, RC Monitor 22/2024
Tato latinská věta mi nezůstala v paměti z doby mých teologických studií. Za mých středoškolských let jsme ji na hodinách dějepisu několikrát slyšeli v souvislosti s učivem a občas ji slýcháme doposud. Měl jsem učitele s nebývalou schopností vštípit nám kromě znalostí dějepisu i další informace, které nám přidávají něco na lidskosti a budují nás. Právě při jedné takové příležitosti zazněl výše uvedený citát.
02.12.2024, Catholic Stand
„Jak mám pustit plyn? Má to automatický zapalovač?“ zjišťuji. Moje manželka si povzdychne: „Ne! Tohle je domácí vařič s automatickým zapalováním, ne venkovní, na kterém si ohříváš kari.“
27.12.2024, RC Monitor 24/2024
Dovolte, prosím, abych se vám představil. Jmenuji se Petr Piťha a je mi 86 let. Jsem emeritním profesorem dějin a teorie kultury na Karlově Univerzitě a emeritním proboštem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě Pražském.