Ctnosti jako „supernávyky“ úspěšného lidství

Komentátoři společenského dění mluví o takzvaném „posunu nálad“. Myšlenky, které ještě nedávno působily nedotknutelně, začnou najednou znít otřepaně a prázdně. Mnozí dnes cítí, že se něco podobného skutečně děje: po období byrokratického jazyka, relativismu a opatrného moralizování přichází návrat k realitě.

Americký publicista Rusty Reno tento vývoj popsal jako návrat „silných bohů“ – vlastenectví, víry a pravdy. Po zkušenosti světových válek jsme se je snažili nahradit „slabými bohy“ pokroku, tolerance a relativismu. Jenže za pokrok nebo toleranci je málokdo ochoten něco obětovat. Výsledkem se stala společnost individuí, kteří sice mají mnoho možností, ale často postrádají smysl.

Jenže návrat silných motivací není automaticky dobrou zprávou. Stejné síly mohou vést k odvaze i k fanatismu. Potřebují proto usměrnění – a právě zde vstupují do hry ctnosti. Problém je, že o nich většinou jen mluvíme. Vyzýváme sami sebe k moudrosti, pracovitosti nebo velkorysosti, ale samotné napomenutí člověka příliš nezmění. Klíč spočívá v tom, že ctnost není vznešený ideál ani morální póza. V původním smyslu znamená návyk – dobrý návyk, který vzniká opakováním. Ctnosti jsou podobné svalům: každý je má, ale pouze používáním zesílí. Starověké civilizace to považovaly za samozřejmost. Ctnosti byly jakýmsi lidským „operačním systémem“, základem osobního i společenského života. Moderní doba se však pokusila vystavět morálku pouze na rozumu – a místo sdíleného porozumění dobrému životu vznikl spíše nekonečný spor názorů. Přestali jsme se ptát, jakým člověkem bychom měli být, a začali jsme se přít, kdo má pravdu.

Čtyři kardinální ctnosti
Obnova ctností proto není návratem do minulosti, ale velmi praktickým úkolem současnosti. Výzkumy pozitivní psychologie, managementu i populární literatura o návycích totiž opakovaně potvrzují totéž: vlastnosti, které vedou k lidskému rozkvětu, jsou ve skutečnosti staré známé ctnosti – jen dnes nesou jiná jména. Systematicky je popsal už Tomáš Akvinský. Vycházel z prosté zkušenosti: každý den myslíme, jednáme a prožíváme emoce. A právě tyto oblasti odpovídají čtyřem kardinálním ctnostem.

Prozíravost znamená praktickou moudrost – schopnost činit dobrá rozhodnutí. Spravedlnost usměrňuje naše vztahy k druhým. Statečnost neznamená nemít strach, ale jednat i tehdy, když ho cítíme. Kdybychom například chtěli růst ve statečnosti, Akvinský uvádí čtyři různé druhy odvahy, čtyři různé ctnosti, které dohromady tvoří statečnost. A pokračuje v tomto rozlišování pomocí již výše zmíněných „otázek“ a ptá se: „Chceš-li růst ve statečnosti a potýkáš se se strachem, jedná se o strach z problému, který můžeš zvládnout a překonat? Nebo máš strach z problému, který bude dlouhodobý?“

V prvním případě říká, že existují dva způsoby, jak životní problémy překonat: tvrdou prací a vynaložením peněz. Pokud jde o tvrdou práci, ctností je velkorysost (magnanimitas). Latinský název pochází ze spojení magna anima, tedy „velká duše“. Je to návyk pustit se do řešení velkého problému s nadšením. Je to elán. Je to ctnost, kterou vídáme u charismatických lidí. Její krása však spočívá v tom, že se s ní nikdo nerodí. Je to sval jako všechny ostatní, který může každý z nás cvičením rozvíjet.

A konečně je tu návyk, kterému se dříve říkalo zdrženlivost či uměřenost, avšak dnes je toto slovo spojováno téměř výhradně s alkoholem nebo se zdrženlivostí vůči němu. Původní latinské slovo temperantia znamenalo sebekázeň, takže čtvrtou kardinální ctností je návyk sebekázně. Nejde však o návyk silné vůle. Je to návyk racionálně se rozhodovat, kdy a jakou touhu následovat. Když máte nějakou touhu, sebekázeň pak znamená rozhodnutí: následovat ji, nebo ne?

Záměrně odlišuji sebekázeň od vůle, protože když se snažíte projít životem pouze silou vůle, může to být předem prohraný boj. Vůle je jako benzin v nádrži – dá se vyčerpat. A jakmile se vyčerpá, nezbývá než si prostě odpočinout a čekat, až se znovu doplní, podobně jako když natankujete. Ctnost sebekázně je spíše jako sval. Čím více ji používáte, tím je silnější. To je důležitý rozdíl. A Tomáš Akvinský tím ukazuje, že v sebekázni nerosteme tím, že své touhy potlačujeme, ale tím, že je vychováváme a ubíráme se lepším směrem.

Pokud tedy mám touhy, které mě vedou k činům, jež považuji za hloupé a kterých bych později litoval, pak pokaždé, když se rozhodnu takovou touhou nenásledovat, oslabuji její vliv na sebe. A co se týče mých tužeb, které jsou konstruktivnější, je tomu naopak: pokaždé, když je potvrzuji, pokaždé, když je následuji, je posiluji.

Akvinský ukazuje, že ctnosti mají velmi konkrétní podoby. Statečnost zahrnuje například vytrvalost v dlouhodobých obtížích nebo odolnost vůči psychickému utrpení. Moderní psychoterapie dnes překvapivě potvrzuje totéž: malé kroky odvahy, opakované každý den, postupně proměňují lidské prožívání. Podobně i sebekázeň zahrnuje ctnosti, které usměrňují naše touhy – třeba píli, tedy správně nasměrovanou zvědavost. Problém dneška totiž není nedostatek informací, ale to, že svou touhu poznávat často promarníme nekonečným scrollováním.

Právě zde se ukazuje „superrozměr“ ctností. Nevedou k životu plnému zákazů. Naopak: člověk postupně začne chtít to, co je dobré. Jeden starý vtip říká: „Na počátku bylo slovo – a to slovo bylo ’ne‘.“ Ctnost ale obrací tuto představu naruby. Dobro se stává přitažlivým.

James Clear v knize Atomové návyky píše, že změna chování vyžaduje změnu identity – člověk si musí říct: „Jsem ten, kdo...“ Tomáš Akvinský jde ještě dál a říká, že osvojení si nového návyku (nové ctnosti) vyžaduje opakované cvičení, ale také jasnou představu o cíli, k němuž směřujete – o tom, jakým člověkem se chcete stát. Akvinský však jde ještě dál. Poukazuje na to, že když v nějaké ctnosti rosteme, neměníme jen svou identitu, ale ve skutečnosti se stáváme – i fyzicky – jiným člověkem. Právě proto označuje ctnosti za naši „druhou přirozenost“. Psal to před 750 lety, ale současná neurověda mu dává za pravdu a odkazuje na to, co se označuje jako neuroplasticita mozku: když si osvojujeme nové návyky, nové ctnosti, náš mozek se přenastaví, skutečně se fyzicky mění. Bez ohledu na věk lze mozek rozvíjením nových návyků vždy znovu „přeprogramovat“. Díky ctnostem se stáváme novými – a lepšími a plněji se rozvíjejícími lidmi.

Obnova ctností tedy není moralizování. Je to realistická cesta, jak dát sílu lidským motivacím správný směr. Pokud se má naše doba vrátit k realitě, musí se zároveň vrátit i k charakteru.

Andrew Abela
(redakčně upraveno, kráceno)
přeložila Alena Švecová