24.12.2005, RC
Tak zní vánoční přání alumnů papežské koleje sv. Jana Nepomuckého v Římě. Mohli bychom probírat nepřeberné množství vánočních gratulací, které přicházejí z různých koutů naší země nebo ze zahraničí. Mnohé z vánočních gratulací jsou určitým zamyšlením věřícího člověka, který prožívá svou víru v liturgické i teologické dimenzi. Jiné jsou trochu nostalgií, která má přivolat kouzlo vánoční noci prožívané v dětství. Mnohé z gratulací prozrazují i konzumní vliv, který však překrývá výrazné přání zdraví a radosti, které zatím naše "super" i "hyper" markety nenabízejí. I ten nejdražší dar nemusí vůbec vyvolat radost, naopak nespokojenost, či znechucení spolu s obavou, že mi to někdo bude závidět nebo mi to ukradne. I takové mohou být Vánoce. Přes pestrobarevnou mozaiku vánočních přání, pokud se ze mne - čtenáře vánočních lístků nestane inkvizitor, či cenzor, prosvítá základní motto: Vánoce jsou vždy překvapením. Nad sebemenším i sebevětším dárkem mohu žasnout. Opravdu? Nežasnu spíše nad tím, že odhaluji lásku, přízeň, či přátelství mých nejbližších i vzdálenějších? Vyprávějí o tom, že místem, kde člověk nachází vnitřní mír, pohodu a štěstí, je rodinný stůl.
Vánoční vzpomínka zřetelně ukazuje svobodu člověka od materiálních a společenských vazeb. Vždy zůstanou pro každého z nás nejkrásnější Vánoce našeho dětství. Kdo způsobil, že můžeme tyto svátky slavit? Slunovrat, či zbytky pohanských pověr? Opravdu se naše srdce třese touhou po házení střevícem, či lití olova po hladině vody v umyvadle? Abychom mohli tyto folklorní zvyky provozovat, potřebujeme k tomu společenství lidí, kteří jsou nám blízcí a mají nás rádi. Vánoce jsou svátky narození toho, který nám je nesmírně blízký, který s námi uzavřel přátelství na život a na smrt. Aby nám však mohl být opravdu blízký, pak nestačí, aby byl jedním z nás. On je především Darem darovaným nám Bohem, kterému na nás tolik záleží. Proto jsem začal tyto řádky přáním z římského Nepomucena. Přijměte je také jako mé vánoční přání čtenářům Res Claritatis.
Dominik Duka OP
09.01.2025, Crisis Magazine
Naše kultura založená na obrazovkách je plochá a časově omezená, naprosto imanentní, v jistém smyslu velmi pomíjivá. Žádná z těchto vlastností nepřispívá k otevřenosti vůči transcendenci.
22.04.2025, The European Conservative
Politika na podporu porodnosti je nezbytná, ale nestačí: kultura, která uvěřila, že nejvyšším cílem je individuální štěstí, míří k zániku. Celosvětová populační krize – tedy prudký pokles porodnosti, který zasáhl téměř všechny země světa, s výjimkou (zatím) subsaharské Afriky – je možná největší hrozbou, které civilizace čelí. Jenže o ní téměř nikdo nechce mluvit. Ale to vlastně není tak docela pravda. V Evropě, kde porodnost už dlouhá léta nedosahuje úrovně prosté reprodukce, se političtí představitelé tomuto tématu nemohou vyhnout. Problém spočívá v tom, že většina z nich chce říkat a slyšet jen jedno: že jediným možným řešením je masová migrace z plodnějších zemí.
11.12.2024, RC Monitor 23/2024
Blíží se období masivních vánočních trhů, bezbřehé komerce a nátlaku na to mít doma vánoční atmosféru a ideálně Santu Clause už na začátku prosince. V obchodních domech budou už vesele vyhrávat koledy od první neděle adventní, a někde je dokonce slavnostně zatroubí ironicky z kostelní věže na zahájení „vánočního období“. Trochu brzy, že?
05.03.2025, RC Monitor 4/2025
Po Novém roce jsem si všiml řady článků, které řešily otázku, jak si v roce 2025 udržet pocit štěstí. Vědecké studie zjistily, že štěstí má tři hlavní pilíře: přátelství, žití v přítomném okamžiku a dobrovolnictví. Ty prý dokážou přeprogramovat náš mozek na optimističtější vlny.
24.02.2025, RC Monitor 3/2025
Světový den nemocných, který připadá na svátek Panny Marie Lurdské, je připomínkou toho, že nikdo není ve svém utrpení sám. Kde je bolest, tam je Kristus. A kde je Kristus, tam je naděje. Povzbuzujme se navzájem, podejme pomocnou ruku a nesme světlo Kristovy lásky tam, kde ho nejvíce potřebují.
06.12.2024, RC Monitor 22/2024
Okřídlené úsloví: „To musíte odříkat, i když vás vzbudí o půlnoci,“ jsem poprvé asi slyšel ve škole, když jsme se učili malou násobilku. Za našich školních let se na tom dost bazírovalo, myslím znát věci zpaměti, a naši učitelé nás nikterak nešetřili a bylo jim jedno, zda nám tím způsobí nějakou újmu na psychickém zdraví. A u malé násobilky nezůstalo, nároky se stupňovaly a vědomostí, které jsme ukládali postupně do paměti, bylo stále více.