24.12.2005, RC
Tak zní vánoční přání alumnů papežské koleje sv. Jana Nepomuckého v Římě. Mohli bychom probírat nepřeberné množství vánočních gratulací, které přicházejí z různých koutů naší země nebo ze zahraničí. Mnohé z vánočních gratulací jsou určitým zamyšlením věřícího člověka, který prožívá svou víru v liturgické i teologické dimenzi. Jiné jsou trochu nostalgií, která má přivolat kouzlo vánoční noci prožívané v dětství. Mnohé z gratulací prozrazují i konzumní vliv, který však překrývá výrazné přání zdraví a radosti, které zatím naše "super" i "hyper" markety nenabízejí. I ten nejdražší dar nemusí vůbec vyvolat radost, naopak nespokojenost, či znechucení spolu s obavou, že mi to někdo bude závidět nebo mi to ukradne. I takové mohou být Vánoce. Přes pestrobarevnou mozaiku vánočních přání, pokud se ze mne - čtenáře vánočních lístků nestane inkvizitor, či cenzor, prosvítá základní motto: Vánoce jsou vždy překvapením. Nad sebemenším i sebevětším dárkem mohu žasnout. Opravdu? Nežasnu spíše nad tím, že odhaluji lásku, přízeň, či přátelství mých nejbližších i vzdálenějších? Vyprávějí o tom, že místem, kde člověk nachází vnitřní mír, pohodu a štěstí, je rodinný stůl.
Vánoční vzpomínka zřetelně ukazuje svobodu člověka od materiálních a společenských vazeb. Vždy zůstanou pro každého z nás nejkrásnější Vánoce našeho dětství. Kdo způsobil, že můžeme tyto svátky slavit? Slunovrat, či zbytky pohanských pověr? Opravdu se naše srdce třese touhou po házení střevícem, či lití olova po hladině vody v umyvadle? Abychom mohli tyto folklorní zvyky provozovat, potřebujeme k tomu společenství lidí, kteří jsou nám blízcí a mají nás rádi. Vánoce jsou svátky narození toho, který nám je nesmírně blízký, který s námi uzavřel přátelství na život a na smrt. Aby nám však mohl být opravdu blízký, pak nestačí, aby byl jedním z nás. On je především Darem darovaným nám Bohem, kterému na nás tolik záleží. Proto jsem začal tyto řádky přáním z římského Nepomucena. Přijměte je také jako mé vánoční přání čtenářům Res Claritatis.
Dominik Duka OP
20.09.2024, Hnutí duchovní obnovy národa
Hnutí duchovní obnovy národa ve spolupráci s Kolegiátní kapitulou sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi a Arcibiskupstvím pražským pořádá v předvečer slavnosti sv. Václava a státního svátku Dne české státnosti Svatováclavské putování Prahou s Palladiem Země české, které se uskuteční v Praze dne 27. 9. 2024.
06.12.2024, RC Monitor 22/2024
Okřídlené úsloví: „To musíte odříkat, i když vás vzbudí o půlnoci,“ jsem poprvé asi slyšel ve škole, když jsme se učili malou násobilku. Za našich školních let se na tom dost bazírovalo, myslím znát věci zpaměti, a naši učitelé nás nikterak nešetřili a bylo jim jedno, zda nám tím způsobí nějakou újmu na psychickém zdraví. A u malé násobilky nezůstalo, nároky se stupňovaly a vědomostí, které jsme ukládali postupně do paměti, bylo stále více.
29.11.2024, The Dispatch
Učení katolické církve vychází z touhy zachovat hodnotu lidského života. Máloco vyvolává tolik emocí jako plození potomstva. Potřeba mít dítě není jen osobní touha, ale často základní instinkt – touha vidět, jak něco z nás zůstává na planetě a nese naše dílo i náš odkaz dlouho poté, co zemřeme.
20.12.2024, RC Monitor 23/2024
Je jasné, že fyzický svět (ale zřejmě ani duchovní) není dvourozměrný, ale třírozměrný, a takové má být i naše myšlení, resp. chápání celé Boží duchovní skutečnosti, které se zakládá na pozorování světa jako takového, byť ho ve svém „dvourozměrném“ myšlení nedokážeme nikdy plně pochopit a plně vyjádřit. Bůh (Trojice) evidentně není „dvourozměrný“ (Bůh a ďábel, jak si to většinou představujeme), ale trojiční (Otec, Syn a Duch svatý). Ďábel je jen padlý anděl... stvoření, ale často ho svět považuje za rovnocenný protiklad trojičního Boha.
26.02.2025, The Catholic Thing
V poslední době trávím celkem dost času s pohany. Ne s moderními požitkářskými, falešně idealistickými, nezajímavými pohany všude kolem nás, zvlášť na našich univerzitách, nýbrž s dávnými – skoro až příliš zajímavými – houževnatými hledači pravdy a dobra.
08.10.2024, rkfzruc.cz
Režisér Jiří Strach reagoval na zprávu o dokonané sebevraždě pana Karla Heřmánka stručně: „Mávám ti do nebe, můj milovanej filmovej táto.“ Nejen jako kněz, ale i jako bývalý lékař a člověk, kterému podobným způsobem zemřel jeden z nejbližších lidí, si dovoluji zaprotestovat. Očekával bych totiž od věřícího jiný vzkaz. Budiž Jiřímu Strachovi omluvou, že se dneska často setkáme na parte zemřelých katolíků s texty, které vyjadřují jistotu, že dotyčný je v nebi. Vždyť byl tak hodný... Pokud je ale někdo určitě v nebi, tak se za něho nemusím už modlit. A co když v nebi ještě není? A tolik by naše modlitby potřeboval?
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.