O iniciativě na záchranu tradičních českých Vánoc

23.12.2009,


Dostala se ke mně výzva, abych se zapojila do akce na záchranu českých Vánoc. Výzva žádá, abychom nahradili Santa Clause tradičním českým Ježíškem. Upadla jsem do rozpaků.

Když jsme za normalizace vychovávali děti, snažili jsme se neříkat jim nic, co bychom později museli uvádět na pravou míru. Proto jsme Ježíška jako nosiče vánočních dárků prostě zrušili.** Vysvětlili jsme dětem, že na oslavu narození Páně si navzájem dáváme dárky, abychom si udělali radost a připomněli si, kolik dobrých darů nám Pán Bůh dává.

Trochu mi ta kalvínská přísnost vadila: sama mám hezké vzpomínky na zamčený pokoj, kam přijde Ježíšek a naklade dárky pod stromeček, na zvonek ohlašující, že Ježíšek už přišel, na dospělé, předstírající překvapení, na posvátnou atmosféru okolo stromečku. Také jsme se občas dostali do rozpaků, když ateistické děti mluvily o tom, co jim Ježíšek přinese, a naše děti se na to nechápavě dívaly: nikdy neslyšely, že by jim Pán Ježíš osobně nosil autíčka, knížky a lyže. Ale nechtěli jsme, aby jim později nějaký ateistický učitel dokazoval, že Bůh neexistuje, protože dárky kupují rodiče.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Ježíšek jako postava, která nosí dárky, je do určité míry české specifikum. V Německu tradičně naděloval Weihnachtsmann, ve Francii Père Noël, v Itálii dobrá čarodějnice Befana. To byly pohádkové postavy, které s náboženstvím přímo nesouvisely. Mezi ně ostatně patří i Santa Claus, který na nás dnes vykukuje z každého druhého výkladu. Není mi sympatický především proto, že vypadá úplně stejně jako Děda Mráz, kterého nám vnucovali v komunistické škole. A bylo to vnucování dost agresivní: když mi bylo jedenáct let, napsali v paralelní třídě kluci před Vánoci na tabuli: Děda Mráz není náš, je to ruskej šmelinář; jeden z učitelů, horlivý komunista (a předtím horlivý Vlajkař), zavolal policii a nastalo ostré vyšetřování. Jak to dopadlo, už si nepamatuji.

Nezdá se mi proto vhodné, abychom křesťanskou osvětu u nás šířili právě postavičkou Ježíška s andělíčky, kteří nosí počítačové hry, vláčky na elektrický pohon a čůrající panenky. Můžeme si ostatně být jisti, že se tyhle mnohdy zbytečně luxusní věci Pánu Bohu líbí? A je to skutečně to nejlepší, čím rozvíjíme dětskou představivost a tvořivost?

Myslím, že lepší osvětou jsou adventní věnce, které se dnes rozšířily na většinu rodin. Ty byly na podzim 1971 zakázány (květinářství je nesměla vyrábět). Museli jsme proto chodit na větvičky a věnec vyrábět doma. Já sama nejsem zrovna nejšikovnější, takže jsme mívali věnec trochu šišatý ale byl náš, a děti měly velkou radost, když mohly při pletení větvičky vybírat a podávat. Dodnes si pamatují na ty krásné temné večery, kdy jsme napřed pouštěli Izaiášova proroctví v podání Václava Vosky, a pak jsme zpívali písně o příchodu Páně, včetně mé nejmilejší:

Rozkvetla hůl Aronova, když jest divně porodila Krista Panna čistá.

Áman pyšný jest oběšen a zpupný ďábel poražen skrze Krista Pána.

Judith sťala Holoferna, skončena jest moc satana skrze Krista Pána.

Koráb Noe k zachování, Panna nám na vykoupení porodila Krista.

Snad bychom měli s předstihem uvažovat o příští adventní kampani. Možná, že by stačilo prostě rozdávat a v novinách zveřejňovat nejdůležitější biblické texty, které ani dnešní rodiče už neznají. Dnešní děti jsou sice mnohde zahrnovány luxusními hračkami, ale nikdo jim ani na Štědrý večer nepřečte zprávu o narození božského Dítěte, o Spravedlivém, který přijde z oblaků jako déšť.

Pokud by se nám něco takového podařilo, nebude už tak důležité, jestli dárky nosí Ježíšek nebo někdo jiný.

Michaela Freiová


Další články



Církev není jen instituce

05.09.2025, Catholic Answers

Podle mých zkušeností jsou prohlášení církve o jejím poslání většinou spíše zdrojem problémů než přínosem. Co vlastně dělá naše farnost tak výjimečného, co nedělá farnost sousední? Inu, spoustu věcí... a zároveň nic. Možná jsme dobří v tom, jak dokážeme oslovit lidi mimo církev, zatímco v sousední farnosti mají krásnou liturgii – ale my bychom se měli snažit o lepší liturgii a oni by se měli trochu víc snažit pomáhat lidem, kdo v neděli do kostela nechodí. Zároveň má každé společenství nějaký zvláštní charakter – dokonce bychom mohli říct charisma – a stojí za to ho rozpoznat a rozvíjet.

Obětování katolíků kvůli ekumenismu

10.10.2025, Crisis Magazine

Katolíci, zejména ti mladší, jsou ve jménu křesťanské lásky nabádáni k větší otevřenosti vůči protestantům, což je obtížné, ne-li nemožné, odlišit od výzvy k tomu, aby byli méně katoličtí. Není žádné tajemství, že katolické církvi ubývá členů. Podle výzkumu z Pew Research Center je těch, kdo katolictví opustili, zhruba čtyřikrát víc než těch, kdo se ke katolické církvi připojili. Vzhledem k tomu, že se tato statistika neustále zhoršuje, narůstá důraz na evangelizaci. Málokdo však dokáže formulovat, jak by měla vypadat. Značná pozornost se tedy věnuje snaze oslovit ty „z druhého tábora“ a splynout s protestanty.

Otázka přirozené touhy po Bohu u sv. Tomáše Akvinského

02.01.2026, KSA

Klub sv. Athanasia a Kněžské bratrstvo sv. Petra zvou na premiéru pobočky KSA v Českých Budějovicích, která se uskuteční ve čtvrtek 8. ledna 2026.

Dušičky, odpustky a očistec – proč na tom vlastně záleží?

02.11.2025, RC Monitor 21/2025

Stojíš před branou hřbitova a na chvíli zaváháš. Nadechneš se chladného podzimního vzduchu a sevřeš kliku. Z korun stromů se spouští sprška barevného listí – tolik krásy, a přitom tolik ticha. Tolik života, a přitom tolik připomínek smrti. Možná právě proto člověk cítí zvláštní směs smutku a klidu. Jako by se nebe na chvíli sklonilo k zemi.

Konkretizace abstraktní manželky

22.10.2025, RC Monitor 19/2025

Setkávám se s mladými lidmi, kteří přemýšlejí o své životní cestě. Často hledají opěrné body, a tak jim říkám, co o tom vím. Když jsem před asi 35 lety přemýšlel já, zda mě Bůh volá k manželství nebo kněžství, ptal jsem se různých lidí na jejich zkušenosti. Každý odpovídal trochu jinak. Jedním z lidí, na které jsem se tehdy obrátil, byl Mons. Josef Socha, v té době sekretář biskupa Karla Otčenáška. Byl spolužákem mé matky na kroměřížské konzervatoři a oba rodiče si ho velmi vážili.

Za Dominikem kardinálem Dukou

28.11.2025, RC Monitor 22/2025

Dost těžko se lze s osobností formátu kardinála Dominika Duky vypořádat v pár větách. Následující krátké reflexe od těch, kdo jej znali a měli ho skutečně rádi, nechtějí přinést nějakou senzaci, nečekaný objev ani provokativní názor, ale dát prostor pro osobní ohlédnutí za zesnulým člověkem. Člověk Dominik Duka je už v rukou Božích a vzpomínka na něj v rukou historiků. Nechť se každé vzpomínání na něj nese v duchu Pravdy, která byla jeho životním ideálem, a v duchu Lásky, která je závazkem všech křesťanů.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2026 Res Claritatis, z.s.