23.12.2009,
Když jsme za normalizace vychovávali děti, snažili jsme se neříkat jim nic, co bychom později museli uvádět na pravou míru. Proto jsme Ježíška jako nosiče vánočních dárků prostě zrušili. Vysvětlili jsme dětem, že na oslavu narození Páně si navzájem dáváme dárky, abychom si udělali radost a připomněli si, kolik dobrých darů nám Pán Bůh dává.
Trochu mi ta kalvínská přísnost vadila: sama mám hezké vzpomínky na zamčený pokoj, kam přijde Ježíšek a naklade dárky pod stromeček, na zvonek ohlašující, že Ježíšek už přišel, na dospělé, předstírající překvapení, na posvátnou atmosféru okolo stromečku. Také jsme se občas dostali do rozpaků, když ateistické děti mluvily o tom, co jim Ježíšek přinese, a naše děti se na to nechápavě dívaly: nikdy neslyšely, že by jim Pán Ježíš osobně nosil autíčka, knížky a lyže. Ale nechtěli jsme, aby jim později nějaký ateistický učitel dokazoval, že Bůh neexistuje, protože dárky kupují rodiče.
Ježíšek jako postava, která nosí dárky, je do určité míry české specifikum. V Německu tradičně naděloval Weihnachtsmann, ve Francii Père Noël, v Itálii dobrá čarodějnice Befana. To byly pohádkové postavy, které s náboženstvím přímo nesouvisely. Mezi ně ostatně patří i Santa Claus, který na nás dnes vykukuje z každého druhého výkladu. Není mi sympatický především proto, že vypadá úplně stejně jako Děda Mráz, kterého nám vnucovali v komunistické škole. A bylo to vnucování dost agresivní: když mi bylo jedenáct let, napsali v paralelní třídě kluci před Vánoci na tabuli: Děda Mráz není náš, je to ruskej šmelinář; jeden z učitelů, horlivý komunista (a předtím horlivý Vlajkař), zavolal policii a nastalo ostré vyšetřování. Jak to dopadlo, už si nepamatuji.
Nezdá se mi proto vhodné, abychom křesťanskou osvětu u nás šířili právě postavičkou Ježíška s andělíčky, kteří nosí počítačové hry, vláčky na elektrický pohon a čůrající panenky. Můžeme si ostatně být jisti, že se tyhle mnohdy zbytečně luxusní věci Pánu Bohu líbí? A je to skutečně to nejlepší, čím rozvíjíme dětskou představivost a tvořivost?
Myslím, že lepší osvětou jsou adventní věnce, které se dnes rozšířily na většinu rodin. Ty byly na podzim 1971 zakázány (květinářství je nesměla vyrábět). Museli jsme proto chodit na větvičky a věnec vyrábět doma. Já sama nejsem zrovna nejšikovnější, takže jsme mívali věnec trochu šišatý ale byl náš, a děti měly velkou radost, když mohly při pletení větvičky vybírat a podávat. Dodnes si pamatují na ty krásné temné večery, kdy jsme napřed pouštěli Izaiášova proroctví v podání Václava Vosky, a pak jsme zpívali písně o příchodu Páně, včetně mé nejmilejší:
Rozkvetla hůl Aronova, když jest divně porodila Krista Panna čistá.
Áman pyšný jest oběšen a zpupný ďábel poražen skrze Krista Pána.
Judith sťala Holoferna, skončena jest moc satana skrze Krista Pána.
Koráb Noe k zachování, Panna nám na vykoupení porodila Krista.
Snad bychom měli s předstihem uvažovat o příští adventní kampani. Možná, že by stačilo prostě rozdávat a v novinách zveřejňovat nejdůležitější biblické texty, které ani dnešní rodiče už neznají. Dnešní děti jsou sice mnohde zahrnovány luxusními hračkami, ale nikdo jim ani na Štědrý večer nepřečte zprávu o narození božského Dítěte, o Spravedlivém, který přijde z oblaků jako déšť.
Pokud by se nám něco takového podařilo, nebude už tak důležité, jestli dárky nosí Ježíšek nebo někdo jiný.
Michaela Freiová
28.07.2025, RC Monitor 14/2025
O statistice se v jedné televizní pohádce zpívá: „Neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí.“ Mno, jeden by na mysli i klesl, kdyby se zamyslel nad tím, co spočítal Eurostat o dětech v tzv. „samostatných domácnostech“ (= buď jedna osoba žijící samostatně, nebo skupina osob, které nemusí být nutně příbuzné a žijí na stejné adrese se společným vedením domácnosti, tj. sdílejí alespoň jedno jídlo denně nebo obývací pokoj). Už v tom (alespoň já) vidím prapodivnou zvláštnost, že Eurostat necítí potřebu počítat rodiny (ale budiž).
02.06.2025, RC Monitor 10/2025
Jsou chvíle, kdy si člověk říká, že nemá to, co by chtěl a po čem touží. A tak stále hledá něco jiného, lepšího. Hodně lidí na světě cítí jakousi neúplnost, ne–celost a podvědomě cítí nenaplnění, i kdyby třeba vyhráli milion ve sportce nebo dostali nejprestižnější světovou cenu. Pořád má takový člověk pocit, že mu něco chybí a není nikdy spokojený.
12.05.2025, RC Monitor 7/2025
Vždycky jsem ráda poslouchala názory, které se s mými rozcházely. Zvláště mě zajímala krajní řešení, protože jsem měla za to, že tak dojdu k nějaké objektivní pravdě.
01.09.2025, RC Monitor 14/2025
Podle historických svědectví to byl už Sokrates, který se společně se sofisty jako první systematicky zamýšlel nad povahou lidské společnosti a došel přitom k závěru, že na ní lze uplatnit dva základní pohledy. V prvním přístupu se na ní díváme z čistě utilitaristického hlediska. V tom případě se ukazuje, že lidé se sdružují do společnosti a vzájemně se respektují, protože se vzájemně potřebují. Sokratovi a na něj navazující tradici se však tento přístup jeví jako nedostatečný. Neboť pokud by důvod, proč lidé vytvářejí společnost, a tedy primárně zakládají rodiny, spočíval na utilitaristických základech, znamenalo by to snížení druhého na pouhý prostředek k uspokojování mých potřeb. Člověk by se tím pro druhého člověka proměnil v pouhý prostředek a nástroj sloužící k realizaci jeho „osobních“ cílů.
28.05.2025, The American Spectator
Muže neinspiruje diverzita, rovnost ani inkluze. Ať už tyto hodnoty představují cokoli, rozhodně to nejsou mužské vlastnosti. Mladí muži dnes zkrátka nemají ambice stát se kněžími – rozhodně ne v takovém počtu jako dříve. Podle vatikánské publikace Annuarium Statisticum Ecclesiae dochází v posledních dvanácti letech k trvalému poklesu počtu kněžských povolání. V roce 2023 bylo na celém světě jen 106 495 seminaristů, což je pokles oproti 108 481 v roce 2022. Od roku 2011 klesl počet mužů připravujících se na kněžství téměř o 12 %, přičemž od roku 2019 zájem poklesl o více než polovinu. Proč dnes tak málo mužů odpovídá na povolání ke kněžství?
04.08.2025, RC Monitor 14/2025
V neděli 22. června 2025 navštívila mši svatou v kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého v Praze na Karlově ministryně obrany Gabonské republiky paní Brigitte Onganoa. Ministryně byla v naší republice na služební cestě a výslovně si přála účastnit se v neděli tradiční latinské „tridentské“ mše svaté. Bylo zřejmé, že jde o její osobní preferenci, neboť katolická církev právě v její zemi přitahuje věřící velmi rozšířeným slavením tradičních mší. Ukazuje se totiž, že Afričané nutně nepotřebují k osvědčení své kulturní identity liturgické tance, které jsou jim Evropany takřka vnucovány jako něco údajně autentického, co by nám měli předvádět.