O iniciativě na záchranu tradičních českých Vánoc

Dostala se ke mně výzva, abych se zapojila do akce na záchranu českých Vánoc. Výzva žádá, abychom nahradili Santa Clause tradičním českým Ježíškem. Upadla jsem do rozpaků.

Když jsme za normalizace vychovávali děti, snažili jsme se neříkat jim nic, co bychom později museli uvádět na pravou míru. Proto jsme Ježíška jako nosiče vánočních dárků prostě zrušili.** Vysvětlili jsme dětem, že na oslavu narození Páně si navzájem dáváme dárky, abychom si udělali radost a připomněli si, kolik dobrých darů nám Pán Bůh dává.

Trochu mi ta kalvínská přísnost vadila: sama mám hezké vzpomínky na zamčený pokoj, kam přijde Ježíšek a naklade dárky pod stromeček, na zvonek ohlašující, že Ježíšek už přišel, na dospělé, předstírající překvapení, na posvátnou atmosféru okolo stromečku. Také jsme se občas dostali do rozpaků, když ateistické děti mluvily o tom, co jim Ježíšek přinese, a naše děti se na to nechápavě dívaly: nikdy neslyšely, že by jim Pán Ježíš osobně nosil autíčka, knížky a lyže. Ale nechtěli jsme, aby jim později nějaký ateistický učitel dokazoval, že Bůh neexistuje, protože dárky kupují rodiče.

Ježíšek jako postava, která nosí dárky, je do určité míry české specifikum. V Německu tradičně naděloval Weihnachtsmann, ve Francii Père Noël, v Itálii dobrá čarodějnice Befana. To byly pohádkové postavy, které s náboženstvím přímo nesouvisely. Mezi ně ostatně patří i Santa Claus, který na nás dnes vykukuje z každého druhého výkladu. Není mi sympatický především proto, že vypadá úplně stejně jako Děda Mráz, kterého nám vnucovali v komunistické škole. A bylo to vnucování dost agresivní: když mi bylo jedenáct let, napsali v paralelní třídě kluci před Vánoci na tabuli: Děda Mráz není náš, je to ruskej šmelinář; jeden z učitelů, horlivý komunista (a předtím horlivý Vlajkař), zavolal policii a nastalo ostré vyšetřování. Jak to dopadlo, už si nepamatuji.

Nezdá se mi proto vhodné, abychom křesťanskou osvětu u nás šířili právě postavičkou Ježíška s andělíčky, kteří nosí počítačové hry, vláčky na elektrický pohon a čůrající panenky. Můžeme si ostatně být jisti, že se tyhle mnohdy zbytečně luxusní věci Pánu Bohu líbí? A je to skutečně to nejlepší, čím rozvíjíme dětskou představivost a tvořivost?

Myslím, že lepší osvětou jsou adventní věnce, které se dnes rozšířily na většinu rodin. Ty byly na podzim 1971 zakázány (květinářství je nesměla vyrábět). Museli jsme proto chodit na větvičky a věnec vyrábět doma. Já sama nejsem zrovna nejšikovnější, takže jsme mívali věnec trochu šišatý ale byl náš, a děti měly velkou radost, když mohly při pletení větvičky vybírat a podávat. Dodnes si pamatují na ty krásné temné večery, kdy jsme napřed pouštěli Izaiášova proroctví v podání Václava Vosky, a pak jsme zpívali písně o příchodu Páně, včetně mé nejmilejší:

Rozkvetla hůl Aronova, když jest divně porodila Krista Panna čistá.

Áman pyšný jest oběšen a zpupný ďábel poražen skrze Krista Pána.

Judith sťala Holoferna, skončena jest moc satana skrze Krista Pána.

Koráb Noe k zachování, Panna nám na vykoupení porodila Krista.

Snad bychom měli s předstihem uvažovat o příští adventní kampani. Možná, že by stačilo prostě rozdávat a v novinách zveřejňovat nejdůležitější biblické texty, které ani dnešní rodiče už neznají. Dnešní děti jsou sice mnohde zahrnovány luxusními hračkami, ale nikdo jim ani na Štědrý večer nepřečte zprávu o narození božského Dítěte, o Spravedlivém, který přijde z oblaků jako déšť.

Pokud by se nám něco takového podařilo, nebude už tak důležité, jestli dárky nosí Ježíšek nebo někdo jiný.

Michaela Freiová