18.11.2019, RCM
Dikasterium pro laiky, rodinu a život dostalo od papeže na starosti neuvěřitelně široký záběr témat: od ochrany nenarozeného života, až po přirozenou smrt, od mladých lidí přes rodiny až k seniorům, celou oblast bioetiky a pak specializovaná témata jako církevní hnutí, sport a handicapované osoby. Jednoduše řečeno, laiky, tedy většinu pokřtěných, a jejich život. Mimo jiné organizuje světová setkání rodin a mládeže, což je zřejmě největší pravidelné shromáždění lidí na světě.
Členové Dikasteria a poradci pochází z nejrůznějších prostředí. Kromě kardinálů běží o specializované profesory, manželské páry, zodpovědné za církevní hnutí i lidi s dlouholetou praxí. Celkem papež vyjmenoval 28 členů a 29 poradců. Je mezi nimi téměř dvě třetiny laiků, čtvrtina žen. Dikasterium tvoří i 8 kardinálů, mezi nimi Prefekt kongregace pro nauku víry Luis F. Ladaria. Že přítomní pocházeli ze všech světadílů, není třeba zdůrazňovat. Východní Evropu jsem reprezentoval spolu s mladých profesorským párem z Krakova.
Jaká témata jste diskutovali?
Pokud má někdo v České republice dojem, že se v naší kotlině zbytečně zdůrazňuje nebezpečí genderových ideologií, mohu ho ujistit, že během zasedání se jednalo o jedno z nejčastějších témat, které zaznívalo od členů z různých světadílů. Hovořilo se i o výslovné perzekuci odborníků (např. lékařů), kteří ve shodě s vědeckým poznáním hájí přirozenost, zastávají se výchovy k identitě muže a ženy atd.
Důležitým tématem, nad kterým se uvažovalo v pracovních skupinách, byla formace laiků. Ukazuje se, že laikům dnes zdaleka nestačí jen nedělní mše, ale potřebují uvádění do modlitby, vzdělání ve víře na své úrovni, objevování hloubky sociální nauky církve a katolické antropologie. Jen tak dostojí svému úkolu proměňovat světlem evangelia svět, ve kterém žijeme. Povzbudivé bylo, kolik přítomných vnímalo důležitost teologie těla sv. Jana Pavla II. S tím souvisí i praktické otázky, které evidentně pálí mnoho mých kolegů: jak nastavit přípravu na manželství tak, aby byla účinná, a jak motivovat mladé manžele, aby ve své formaci pokračovali i v prvních letech manželství.
S jakou výzvou se na vás obrátil papež František?
Závěrečná mše svatá u hrobu sv. Jana Pavla II. a audience u papeže Františka byla důstojným vyvrcholením diskusí. Papež k nim připojil povzbuzení, aby Dikasterium ve své činnosti vycházelo z toho, co vykonaly předchozí papežské rady, ze kterých vzniklo, a zároveň rozvíjelo svá témata v kontextu současné přelomové epochy. Mimo připravený projev pak z patra dodal, že je nutné chránit se klerikalizace laiků, protože poslání laika je žít evangelium v tomto světě a hlásat Krista tam, kam se dostane právě jenom on – laik. K povzbuzení všech se též zmínil o důležitosti žen v církvi a jejich role i na odpovědných místech. Nejde však o jakousi pouhou funkčnost, ale o mariánský princip církve. Žena je obrazem církve a Marie.
Čím jste přispěl k práci Dikasteria?
Během debat jsem si uvědomoval, že církev v České republice prožívá období tvůrčí svobody. Neseme odpovědnost za to, jak ji využijeme pro základní úkol církve: přivádět lidi ke Kristu. Zdaleka ne všude mají tak dobré podmínky. Universální církvi máme také co nabídnout. Už jsme svou zkušeností přispěli k obnově světových fór mládeže a nabízíme mnoho dalšího: centra života mládeže, přípravu snoubenců v malých společenství v lektorských rodinách atd. Učit se můžeme nejen z podařených programů uskutečňovaných v zahraničí, ale také bychom měli dokázat předcházet problémům, které zachvacují život věřících v mnoha západních zemích, kde se vytrácí schopnost evangelizace a hodnota vnímání pravdy o člověku.
20.01.2025, RC Monitor 1/2025
Když jsem byl malý kluk, brával mě táta s sebou na dlouhé procházky, někdy ulicemi Prahy, jindy krajinou venku. Někdy jsme spolu sedávali s pruty na břehu Sázavy, řeka šuměla a my mlčeli nebo si tiše povídali, dodnes vím, jak řeka voněla. Letos o Vánocích se mi vybavila jedna tátova raná vzpomínka.
02.06.2025, RC Monitor 10/2025
Jsou chvíle, kdy si člověk říká, že nemá to, co by chtěl a po čem touží. A tak stále hledá něco jiného, lepšího. Hodně lidí na světě cítí jakousi neúplnost, ne–celost a podvědomě cítí nenaplnění, i kdyby třeba vyhráli milion ve sportce nebo dostali nejprestižnější světovou cenu. Pořád má takový člověk pocit, že mu něco chybí a není nikdy spokojený.
11.02.2025, RC Monitor 2/2025
Notre Dame byla vzkříšena v celé své nádheře a slávě. Díky Bohu, protože původně byly plány zcela jiné. Dobře, nějaké lapsy se najdou – podivně řešený bronzový minimalistický oltář, který neladí s majestátností katedrály, kovová sedadla, křtitelnice, která nevypadá jako křtitelnice, chórová čepička, která jako by byla vypůjčená od klauna, a podivné kalichy – ale celek se vyznačuje velkou krásou. Důstojné byly i liturgické obřady provázející znovuotevření Notre Dame. Díky nim se věřící povznášejí nad všednost až k nadpřirozenu. Právě to druhé je tolik zapotřebí v naší době, v době, kdy všechno musí být srozumitelné. Latina byla nesrozumitelná a nudná. Posvátné ustoupilo mezilidskému.
13.01.2025, The Catholic Thing
Stále častěji zjišťuji, že nejméně tolerantní lidé, se kterými se setkávám, jsou právě ti, kteří se neustále ohánějí slovem „tolerance“. Neměli bychom to považovat za pokrytectví. Není to jako chování farizeů, kteří si dávají záležet na tom, aby každý viděl, jak dávají almužnu. Tím z dobročinnosti dělají divadelní představení, aby si vysloužili chválu lidí, a pokud stojí především o ni, pak ji také dostanou. „Odpovídající odměnu,“ jak píše Milton, „prázdnou jako jejich skutky.“
23.06.2025, librinostri.catholica.cz
Je tichá noc. Betlém odpočívá, ponořen do sladkého spánku – i Svatá rodina. Náhle však Josef procitá: zjevuje se mu anděl a přikazuje, aby ještě té noci uprchl do Egypta a ochránil život malého Ježíše. Bez přípravy, bez otálení, vydává se Svatá rodina na dalekou cestu do cizí země, obývané pohanským národem. Panna Maria tiše sedí na oslíku, v náručí drží Božské Dítě, po jejím boku kráčí Josef. Klid na jejich tvářích prozrazuje odevzdanost – tuto náhlou zkoušku svěřují nebeskému Otci pro spásu lidí.
29.04.2025, RC Monitor 8/2025
Když roku 1934 malíř Evžen Kazimirowski dokončil obraz Božího Milosrdenství podle pokynů sestry Faustyny a ona ho poprvé spatřila, byla zklamaná a dala se do pláče. Ježíš totiž dle jejího vyjádření nebyl tak krásný, jak ho vídala. Dá se totiž pochopit obojí, jak zklamání sestry Faustyny, tak nedokonalou práci pana malíře. Není totiž v našich lidských silách popsat či jinak ztvárnit něco, co nás přesahuje. Jeví se to takřka nemožné.