18.11.2019, RCM
Dikasterium pro laiky, rodinu a život dostalo od papeže na starosti neuvěřitelně široký záběr témat: od ochrany nenarozeného života, až po přirozenou smrt, od mladých lidí přes rodiny až k seniorům, celou oblast bioetiky a pak specializovaná témata jako církevní hnutí, sport a handicapované osoby. Jednoduše řečeno, laiky, tedy většinu pokřtěných, a jejich život. Mimo jiné organizuje světová setkání rodin a mládeže, což je zřejmě největší pravidelné shromáždění lidí na světě.
Členové Dikasteria a poradci pochází z nejrůznějších prostředí. Kromě kardinálů běží o specializované profesory, manželské páry, zodpovědné za církevní hnutí i lidi s dlouholetou praxí. Celkem papež vyjmenoval 28 členů a 29 poradců. Je mezi nimi téměř dvě třetiny laiků, čtvrtina žen. Dikasterium tvoří i 8 kardinálů, mezi nimi Prefekt kongregace pro nauku víry Luis F. Ladaria. Že přítomní pocházeli ze všech světadílů, není třeba zdůrazňovat. Východní Evropu jsem reprezentoval spolu s mladých profesorským párem z Krakova.
Jaká témata jste diskutovali?
Pokud má někdo v České republice dojem, že se v naší kotlině zbytečně zdůrazňuje nebezpečí genderových ideologií, mohu ho ujistit, že během zasedání se jednalo o jedno z nejčastějších témat, které zaznívalo od členů z různých světadílů. Hovořilo se i o výslovné perzekuci odborníků (např. lékařů), kteří ve shodě s vědeckým poznáním hájí přirozenost, zastávají se výchovy k identitě muže a ženy atd.
Důležitým tématem, nad kterým se uvažovalo v pracovních skupinách, byla formace laiků. Ukazuje se, že laikům dnes zdaleka nestačí jen nedělní mše, ale potřebují uvádění do modlitby, vzdělání ve víře na své úrovni, objevování hloubky sociální nauky církve a katolické antropologie. Jen tak dostojí svému úkolu proměňovat světlem evangelia svět, ve kterém žijeme. Povzbudivé bylo, kolik přítomných vnímalo důležitost teologie těla sv. Jana Pavla II. S tím souvisí i praktické otázky, které evidentně pálí mnoho mých kolegů: jak nastavit přípravu na manželství tak, aby byla účinná, a jak motivovat mladé manžele, aby ve své formaci pokračovali i v prvních letech manželství.
S jakou výzvou se na vás obrátil papež František?
Závěrečná mše svatá u hrobu sv. Jana Pavla II. a audience u papeže Františka byla důstojným vyvrcholením diskusí. Papež k nim připojil povzbuzení, aby Dikasterium ve své činnosti vycházelo z toho, co vykonaly předchozí papežské rady, ze kterých vzniklo, a zároveň rozvíjelo svá témata v kontextu současné přelomové epochy. Mimo připravený projev pak z patra dodal, že je nutné chránit se klerikalizace laiků, protože poslání laika je žít evangelium v tomto světě a hlásat Krista tam, kam se dostane právě jenom on – laik. K povzbuzení všech se též zmínil o důležitosti žen v církvi a jejich role i na odpovědných místech. Nejde však o jakousi pouhou funkčnost, ale o mariánský princip církve. Žena je obrazem církve a Marie.
Čím jste přispěl k práci Dikasteria?
Během debat jsem si uvědomoval, že církev v České republice prožívá období tvůrčí svobody. Neseme odpovědnost za to, jak ji využijeme pro základní úkol církve: přivádět lidi ke Kristu. Zdaleka ne všude mají tak dobré podmínky. Universální církvi máme také co nabídnout. Už jsme svou zkušeností přispěli k obnově světových fór mládeže a nabízíme mnoho dalšího: centra života mládeže, přípravu snoubenců v malých společenství v lektorských rodinách atd. Učit se můžeme nejen z podařených programů uskutečňovaných v zahraničí, ale také bychom měli dokázat předcházet problémům, které zachvacují život věřících v mnoha západních zemích, kde se vytrácí schopnost evangelizace a hodnota vnímání pravdy o člověku.
30.12.2024, RC Monitor 24/2024
Jaroslav Maxmilián Kašparů, jako spisovatel známý pod jménem Max Kašparů, je český řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog, premonstrátský terciář, člen Obce spisovatelů a esperantista. Max Kašparů působí v Pelhřimově. V roce 2015 byl v rodné obci Žirovnici vysvěcen na kněze v byzantském ritu. Svěcení přijal z rukou biskupa Apoštolského exarchátu Řeckokatolické církve Ladislava Hučka, jehož se stal členem. Je autorem řady knih s duchovní tematikou a věnuje se přednáškové činnosti. Má dvě dcery.
30.01.2025, Zrcadlo církve 12/2024
Dne 17. září 2024 z tohoto světa odešla zakládající členka Společnosti pro církevní právo a blízká přítelkyně nás všech paní Ing. Marta Peroutková, rozená Šťastná, ekonomka, kdysi pracovnice v zahraničním obchodu, poté zástupkyně Naumannovy nadace v České republice. Ing. Peroutková pozorně provázela životem nejen svého manžela i celou svou rodinu, ale i své přátele a přátele svého manžela. Po řadu let nevynechala ani jednu z akcí Společnosti pro církevní právo; v roce 2008, kdy společnost byla pro nedostatek místa v dominikánském klášteře z jeho prostor vypovězena, se rozhodným způsobem zasloužila o její další trvání tak, že zajistila pro Společnost pro církevní právo dvě krásné místnosti v domě svém a své rodiny na Žižkově v Sudoměřské ulici č. 25.
26.02.2025, The Catholic Thing
V poslední době trávím celkem dost času s pohany. Ne s moderními požitkářskými, falešně idealistickými, nezajímavými pohany všude kolem nás, zvlášť na našich univerzitách, nýbrž s dávnými – skoro až příliš zajímavými – houževnatými hledači pravdy a dobra.
03.04.2025, RC Monitor 6/2025
Nedávné slavnosti sv. Josefa a Zvěstování Páně, jsou připomínkou nejen významné události pro naši spásu a Pěstouna Páně, ale také nám okrajově připomínají, že jaro, alespoň to astronomické, je tady, a kdo si nenatrhal včas kočičky, bude mít na Květnou neděli v průvodu odkvetlé kocoury. Ale to není to nejdůležitější, kočičky se dají nahradit jakoukoli jinou větví nebo palmovým lupenem zakoupeným v květinářství.
03.03.2025, RC Monitor 4/2025
Jeden z četných papežů Františků, a to jako náhodou zrovna ten skutečný a nevysněný, praví v úvodu k novele církevního trestního práva, dohnán na poslední chvíli akutním nebezpečím disciplinárního rozkladu v církvi: „Užití trestů ze strany pastýřů a představených se jeví jako nezbytné. Pastýřova nedbalost v přístupu k trestnímu systému činí zjevným, že neplní svůj úřad řádně a věrně.“
20.01.2025, RC Monitor 1/2025
Když jsem byl malý kluk, brával mě táta s sebou na dlouhé procházky, někdy ulicemi Prahy, jindy krajinou venku. Někdy jsme spolu sedávali s pruty na břehu Sázavy, řeka šuměla a my mlčeli nebo si tiše povídali, dodnes vím, jak řeka voněla. Letos o Vánocích se mi vybavila jedna tátova raná vzpomínka.