Sv. Jan Křtitel: mučedník za pravdu o manželství

Před mnoha lety vyšla divadelní hra s názvem Osamělost běžce na dlouhých tratích, jejíž pointa spočívala v tom, že život takového sportovce je jedinečný a vyžaduje určitý styl osobnosti a výdrž. V křesťanské tradici často hovoříme o Janu Křtiteli jako o předchůdci Ježíše, běh jeho života předcházel Pána. Nový zákon dělá kolem Janova narození mnoho rozruchu a detailně popisuje i okolnosti jeho smrti.

Domnívám se, že Janovi je věnována taková pozornost, protože je od samého počátku označován jako ideální učedník. Jaké vlastnosti měl Jan, díky nimž byl pro tento úkol tak ideální? Vlastnosti, které by měl mít každý z nás, pokud chceme adekvátně pokračovat v Janově tradici přinášení veřejného svědectví o Ježíši.

Jan uvedl sebe a své touhy do souladu s odvěkým Božím plánem a záměrem. My často balancujeme na hraně toho, co po nás Bůh chce, protože to může znamenat určitou míru nepohodlí. Jan takové úvahy odložil, dokonce ochotně přijal pověst šílence kvůli své intenzivní cestě za Božími přikázáními ve svém životě a kázání.

Za druhé, Jan věřil, že byl povolán ke splnění zvláštního úkolu, který byl součástí Božího věčného plánu. Jan se nepokoušel toto povolání popřít nebo zmařit uskutečnění plánu – spolupracoval. Poučení pro nás, zejména pro mladé lidi, kteří hledají smysluplný život, by mělo být zřejmé.

Za třetí. Jan byl pokorný ukazatel, s důrazem na slovo „pokorný“. Znakem skutečně velkého člověka je, že dokáže rozpoznat toho, kdo je ještě větší – a Jan to jistě dokázal. Nenechal se pohltit veškerou tou pozorností, která na něho byla soustředěna, a nezapomněl tak na svůj úkol. Pamatoval, že jeho posláním je upozornit ostatní na Mesiáše a pak už nechat Boha, aby se o něj postaral.

A konečně, Jan byl orientován na budoucnost. V minulosti hledal vodítko a inspiraci pro současnost, ale vždy byl jednou nohou pevně zakotven v budoucnosti. Kdyby tak neučinil, minul by se s Ježíšem, který k němu přišel z budoucnosti, nikoli z minulosti.

V Janovi začal Bůh dělat něco zcela nového. Jak se píše ve vstupní modlitbě slavnosti jeho narození, Jan měl „připravit národ pro Krista Pána“, připravit lid, který pozná význam spásy a pokoje. Tato nová věc byla naznačena pojmenováním dítěte, které mělo tuto novou éru zahájit. Proces pojmenování dítěte porušil všechny zásady židovské tradice, neboť nebylo pojmenováno po žádném ze svých předků – dostalo zcela novou identitu. Jeho jméno navíc znamená „Boží dar“ a takovým darem bylo samotné jeho jméno a Božím darem byl i on sám.

Celá událost s Janem a všechny postavy dramatu, jak se postupně odvíjí, jsou pro nás vzorem v našem životě víry. Tak často jsme podobně jako Zachariáš němí, nemluvní tváří v tvář skutečně důležitým životním otázkám – často proto, že jsme se, opět jako Zachariáš, neuvedli do souladu s Božím mistrovským plánem a možná jsme se dokonce postavili proti němu. Zachariášovi se rozvázal jazyk tehdy a jen tehdy, když konečně přijal skutečnost, že Bůh skutečně ví více.

Ježíš potřeboval Jana, aby mohl před 2000 lety začít svou činnost. Dnes potřebuje každého z nás. Přemýšleli jste o tom někdy? Pokud ne, dejte si záležet na tom, abyste navzájem seznámili Boha a ostatní lidi. Uvědomte si také, že člověk v práci nebo ve škole vedle vás možná Ježíše skutečně nikdy nepozná, pokud stejně jako Jan „nepůjdete před Pánem, abyste mu připravili cesty“.

Evangelijní zpráva o Janově stětí, které si liturgicky připomínáme 29. srpna, má všechny rysy moderní telenovely. Herodes je starý špinavec, ale přesto je Janem zaujat. Herodias je pomstychtivá, opovrhovaná žena. Salome je pornohvězda z prvního století, která využívá svých fyzických předností k získání přízně. Veškerá nemorálnost vrcholí hrůzným useknutím hlavy proroka a předáním jeho hlavy Salome, která ji následně předá pravděpodobně spokojené Herodiadě.

Je příznačné, že prorok, který se pohybuje na pomezí Starého a Nového zákona, se stal mučedníkem pravdy o manželství. Církev v průběhu svých dějin vždy houževnatě hlásala Boží plán pro manželství. V tomto ohledu byla tak věrná, že raději ztratila církev v celé Anglii v době Jindřicha VIII., než aby se smířila s deformací Boží vůle o manželství.

V dnešní době se setkáváme s útoky na důstojnost manželství ze strany celé společnosti, a co je ještě smutnější, i ze strany těch, kteří by to měli vědět lépe, a proto by měli bez ostychu učit: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk 10:9). Rozvod a nové manželství, smilstvo, cizoložství, homosexuální aktivity, pornografie a umělá antikoncepce – to vše zasahuje do Bohem zamýšlené identity manželství. Naše katolické svědectví – jako jednotlivců i jako společenství – nemůže být méně odvážné než svědectví Jana Křtitele. Náš katolický hlas nemůže být méně hlasitý a jasný než „hlas volajícího na poušti“.

Jít ve stopách Jana Křtitele znamená být ochoten projít si „osamělostí běžce na dlouhé trati“ tím, že budeme nepochopeni a odmítnuti, a dokonce nám useknou hlavu, přinejmenším obrazně. Ale ty, kteří mají výdrž, nadšení z vítězství popohání dál přes agónii porážky, a vše to dostává smysl. Skrze křest a biřmování jste dostali svaté povolání být prorokem v tomto konkrétním čase a na tomto konkrétním místě. Křtem a biřmováním jste také dostali milost toto poslání naplňovat. Dnešní liturgická památka vyžaduje odpověď na základní otázku: Přijali jste výzvu být běžcem na dlouhých tratích pro Krista?

Svatý kardinál John Henry Newman má na naše téma jedno velmi trefné kázání s názvem „Odmítnutí hříchu“, v němž nabízí Jana Křtitele jako hlavní příklad toho, jak by měl být tento nezbytný křesťanský úkol naplňován. Svou úvahu končí těmito inspirujícími, ale náročnými slovy: „Denně ovlivňujeme jeden druhého v dobrém nebo ve zlém; nedopusťme, abychom svým mlčením klamali druhé, když bychom měli mluvit. Vzpomeňme si na slova svatého Pavla: ’Nepodílej se na cizích hříších, zachovej si čistotu‘ (1 Tim 5:22).“

P. Peter M. J. Stravinskas
Podle CWR přeložil Martin Kvapilík.

Komentář překladatele
V naší farnosti sv. Mořice v Kroměříži máme ve správě také krásný barokní kostel sv. Jana Křtitele. Andělé na nástěnné malbě přinášejí Janovu hlavu před Boží tvář. Předchůdce Pána přišel o hlavu právě kvůli pravdě o manželství. První zázrak Ježíš Kristus učinil na svatbě muže a ženy, a to ze společenských důvodů.

Jako v ničem, co Bůh činí, ani zde nejde o nějaký náhodný příběh. Ať už tedy v naší legislativě dojde či nedojde k deformaci práva prohlašováním vztahu osob stejného pohlaví za manželství, buďme připraveni vydávat pokojné, ale hlasité svědectví o skutečné Boží vůli. Hlava nehlava, přinejmenším obrazně.

Martin Kvapilík