Chvála nepohodlí

Dreherův výrok staví do opozice svobodu a pohodlí. To je velmi pravdivé. Odpovědně užívat dar svobody znamená volit, říkat ano náročné pravdě a říkat ne tomu, v čem pravda není. To je velmi pracné, bolestivé, nesnadné, ... nepohodlné. A co je na tom nejhorší, že nelze jednou zvolit a pak mít klid. Život vyžaduje takřka stálou volbu, což je nepohodlné soustavně. Jakoby tedy v opozici byly i život a pohodlí. Přesto člověk přirozeně po pohodlí touží. Ano, po tom rajském pocitu, kdy aspoň chvíli nebo nejlépe už navždy nemusím volit, nemusím s námahou obhajovat pravdu. Pozemský život ovšem s tímto pohodlím, až na krátké momenty spočinutí, které jsou nám z Božího milosrdenství dopřávány, slučitelný není. Věčné pohodlí patří výhradně do věčného života. Ve víře ukotvený křesťan (a jistě i mnohý jinak věřící člověk) si je toho vědom, a proto dokáže snášet nepohodlí života pozemského. Ale co ten, kdo poklad víry nemá, má díru v hliněné nádobě, zašantročil ho, nebo ho dosud nenašel?

Takových lidí je dnes spoustu, nechci polemizovat, jestli většina, prostě fakt hodně. Tolik, že to hýbe světem – pochopitelně špatným směrem. Tito lidé, nevědíce, kde se věčné pohodlí skutečně nachází, hledají absolutní pohodlí zde na zemi. Z logiky výše řečeného to znamená, že kdo si dopřává příliš pohodlí, ustupuje lži a v důsledku toho přichází o svobodu. S údržbou svobody je to jako s údržbou čehokoli jiného – zanedbaná údržba se prodraží, jednorázový náklad na uvedení neopečované věci do pořádku převyšuje součet nákladů řádné průběžné péče. Zanedbání péče o svobodu se děje po kapkách, každým sebemenším okamžikem, kdy člověk nepozvedne hlas proti křivdě, prapor rozumu proti nesmyslu, kartu svědomí proti obavě o to, co řekne okolí... Podle toho, co ohledně USA popisuje Rod Dreher, číše nakapala a začíná přetékat. A přeteklá číše, to se rovná veliké nepohodlí. Na jednu stranu to zní hrozně (co všechno to bude obnášet?), na druhou stranu je v tom naděje – nepohodlí v pozemských souřadnicích znamená návrat k opravdovému životu, osvobození (od lži, zmatku, temnoty...).

Jako by pohodlí v dnešním světě bylo futrálem zla. Když člověk pozoruje své současníky z duchovního hlediska vidí jejich bídu, jejich nešťastnost, jejich izolovanost od sebe navzájem a od ke štěstí nutného přítomného okamžiku, jejich nesmířenost s tím, že pozemské žití zahrnuje pouze cíle, úspěchy, zážitky a potěšení nedokonalé a že samo sloveso žít je nedokonavé. Lidé trpí. Někteří samozřejmě „postaru“, „klasicky“ – nemocemi, válkami, hladem, pronásledováním, na těle –, ale mnozí (ti, o kterých jsem už napsal, že je jich fakt hodně) trpí „ponovu“ – pohodlím. Tím pohodlím, ve kterém ďábel zamaskoval své zbraně do vaty a sametu, pohody a sytosti – člověku se v nich nezařezává železné ostří do kůže, nedostavuje se fyzická bolest, neteče krev. Má pocit, že se má dobře a že nedělá nic špatně. Ale jeho duše je sevřena v plyšem potažených ocelových kleštích, znehybněna, znesvobozena. (Sluší se tedy se svatým Janem Boscem volat k Bohu: Dej mi duše!) Je-li paralyzována lidská svoboda, je paralyzován člověk ve velikosti, kterou mu Bůh dal. To je to, oč Zlému jde. Proto si ochočil pocit a prostřednictvím svaté krávy lidských emocí usiluje o neštěstí lidstva, lidský rozum je upozaděn, dostavuje se temnota. Vyjdeme-li z úvahy, že ďábel se ze své podstaty vždy snaží jednat maximálně zvráceně, tj. způsobem co nejvzdálenějším Boží vůli a zákonu, je zajímavé si uvědomit, že proti nekonečné Boží svrchovanosti je zde do role soudce dobrého a zlého stavěno něco tak vrtkavého jako lidské emoce – ten kontrast...

Protože je to důležité, řekněme to ještě jednou: To, že člověk má pocit, že se má dobře a že nedělá nic špatně, je pohodlím krajně nebezpečným pro duši, je to hodina, ve které se člověk nenaděje (srov. Mt 24,44). V tomto falešném pohodlí je nyní lidstvo utvrzováno – jen pár praktických příkladů: na svou životní úroveň si půjčím, vždyť je to snadné; mohu kamkoli, tak co doma; mám právo odstranit ve svém těle život jiného, je-li na mi obtíž; mohu si vybrat pohlaví, ne to by bylo málo, mám ještě víc možností, spokojovat se s tím, čím jsem by mě přece omezovalo; jsem hrdý na to, že nemusím žít podle přirozenosti; nesluší se, aby mě jiní kritizovali za mé skutky, mohu se schovat za svou rasu; je skvělé žít virtuálně a nemuset cítit tu zapáchající člověčinu; zaplatím si odborníky a mám chytrý telefon, nač se zatěžovat přemýšlením; i smrt si raději zajistím sám zcela bezbolestně; ta příjemnost plynoucí z toho nebýt omezován, moci cokoli a hlavně nemuset ničemu klást odpor! Skutečné pohodlí je posvěcené Boží pravdou: Mám se skutečně dobře a skutečně nedělám nic špatně (potvrzují mi to nejen emoce, ale i rozum a svědomí), jsem tady a teď – ale jak bylo řečeno, toto pohodlí je vyhrazeno věčnosti a jejím milosrdným dotekům s přítomností.

Svatý František Saleský říká – volně cituji –, že otevírají-li se před člověkem dvě cesty vedoucí k cíli, má si vybrat tu těžší z nich. Docela dlouho jsem v tomto vyjádření viděl jen asketismus, jakési cvičiště ctností, bez přímé sklizně nějakého ovoce. Nyní vidím, že volba těžší a nepohodlnější cesty je vlastně velmi praktická a bezpečná – protože člověk se skrze ni, s jakousi (spíše intuitivní než uvědomělou) empirickou zkušeností, vyhýbá pohodlí jakožto poli zaminovanému nástrahami Zlého. Buď tedy chváleno nepohodlí, neboť v něm přebývá svoboda a v něm se směřuje k branám věčnosti.

Vojtěch Macek