Chvála nepohodlí

18.08.2021, RC Monitor 16/2021

Americký spisovatel Rod Dreher v aktuálním rozhovoru s Danielem Kaiserem o zesilujících totalitních tendencích v USA uzavírá svou analýzu tamních poměrů výstižným shrnutím: „Lidé na Západě jsou ochotni vzdát se svých svobod čistě pro pohodlí.“ Onen rozhovor myslím velmi rezonuje s mnohým děním, které lze dnes ve světě sledovat.

Dreherův výrok staví do opozice svobodu a pohodlí. To je velmi pravdivé. Odpovědně užívat dar svobody znamená volit, říkat ano náročné pravdě a říkat ne tomu, v čem pravda není. To je velmi pracné, bolestivé, nesnadné, ... nepohodlné. A co je na tom nejhorší, že nelze jednou zvolit a pak mít klid. Život vyžaduje takřka stálou volbu, což je nepohodlné soustavně. Jakoby tedy v opozici byly i život a pohodlí. Přesto člověk přirozeně po pohodlí touží. Ano, po tom rajském pocitu, kdy aspoň chvíli nebo nejlépe už navždy nemusím volit, nemusím s námahou obhajovat pravdu. Pozemský život ovšem s tímto pohodlím, až na krátké momenty spočinutí, které jsou nám z Božího milosrdenství dopřávány, slučitelný není. Věčné pohodlí patří výhradně do věčného života. Ve víře ukotvený křesťan (a jistě i mnohý jinak věřící člověk) si je toho vědom, a proto dokáže snášet nepohodlí života pozemského. Ale co ten, kdo poklad víry nemá, má díru v hliněné nádobě, zašantročil ho, nebo ho dosud nenašel?

Takových lidí je dnes spoustu, nechci polemizovat, jestli většina, prostě fakt hodně. Tolik, že to hýbe světem – pochopitelně špatným směrem. Tito lidé, nevědíce, kde se věčné pohodlí skutečně nachází, hledají absolutní pohodlí zde na zemi. Z logiky výše řečeného to znamená, že kdo si dopřává příliš pohodlí, ustupuje lži a v důsledku toho přichází o svobodu. S údržbou svobody je to jako s údržbou čehokoli jiného – zanedbaná údržba se prodraží, jednorázový náklad na uvedení neopečované věci do pořádku převyšuje součet nákladů řádné průběžné péče. Zanedbání péče o svobodu se děje po kapkách, každým sebemenším okamžikem, kdy člověk nepozvedne hlas proti křivdě, prapor rozumu proti nesmyslu, kartu svědomí proti obavě o to, co řekne okolí... Podle toho, co ohledně USA popisuje Rod Dreher, číše nakapala a začíná přetékat. A přeteklá číše, to se rovná veliké nepohodlí. Na jednu stranu to zní hrozně (co všechno to bude obnášet?), na druhou stranu je v tom naděje – nepohodlí v pozemských souřadnicích znamená návrat k opravdovému životu, osvobození (od lži, zmatku, temnoty...).

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Jako by pohodlí v dnešním světě bylo futrálem zla. Když člověk pozoruje své současníky z duchovního hlediska vidí jejich bídu, jejich nešťastnost, jejich izolovanost od sebe navzájem a od ke štěstí nutného přítomného okamžiku, jejich nesmířenost s tím, že pozemské žití zahrnuje pouze cíle, úspěchy, zážitky a potěšení nedokonalé a že samo sloveso žít je nedokonavé. Lidé trpí. Někteří samozřejmě „postaru“, „klasicky“ – nemocemi, válkami, hladem, pronásledováním, na těle –, ale mnozí (ti, o kterých jsem už napsal, že je jich fakt hodně) trpí „ponovu“ – pohodlím. Tím pohodlím, ve kterém ďábel zamaskoval své zbraně do vaty a sametu, pohody a sytosti – člověku se v nich nezařezává železné ostří do kůže, nedostavuje se fyzická bolest, neteče krev. Má pocit, že se má dobře a že nedělá nic špatně. Ale jeho duše je sevřena v plyšem potažených ocelových kleštích, znehybněna, znesvobozena. (Sluší se tedy se svatým Janem Boscem volat k Bohu: Dej mi duše!) Je-li paralyzována lidská svoboda, je paralyzován člověk ve velikosti, kterou mu Bůh dal. To je to, oč Zlému jde. Proto si ochočil pocit a prostřednictvím svaté krávy lidských emocí usiluje o neštěstí lidstva, lidský rozum je upozaděn, dostavuje se temnota. Vyjdeme-li z úvahy, že ďábel se ze své podstaty vždy snaží jednat maximálně zvráceně, tj. způsobem co nejvzdálenějším Boží vůli a zákonu, je zajímavé si uvědomit, že proti nekonečné Boží svrchovanosti je zde do role soudce dobrého a zlého stavěno něco tak vrtkavého jako lidské emoce – ten kontrast...

Protože je to důležité, řekněme to ještě jednou: To, že člověk má pocit, že se má dobře a že nedělá nic špatně, je pohodlím krajně nebezpečným pro duši, je to hodina, ve které se člověk nenaděje (srov. Mt 24,44). V tomto falešném pohodlí je nyní lidstvo utvrzováno – jen pár praktických příkladů: na svou životní úroveň si půjčím, vždyť je to snadné; mohu kamkoli, tak co doma; mám právo odstranit ve svém těle život jiného, je-li na mi obtíž; mohu si vybrat pohlaví, ne to by bylo málo, mám ještě víc možností, spokojovat se s tím, čím jsem by mě přece omezovalo; jsem hrdý na to, že nemusím žít podle přirozenosti; nesluší se, aby mě jiní kritizovali za mé skutky, mohu se schovat za svou rasu; je skvělé žít virtuálně a nemuset cítit tu zapáchající člověčinu; zaplatím si odborníky a mám chytrý telefon, nač se zatěžovat přemýšlením; i smrt si raději zajistím sám zcela bezbolestně; ta příjemnost plynoucí z toho nebýt omezován, moci cokoli a hlavně nemuset ničemu klást odpor! Skutečné pohodlí je posvěcené Boží pravdou: Mám se skutečně dobře a skutečně nedělám nic špatně (potvrzují mi to nejen emoce, ale i rozum a svědomí), jsem tady a teď – ale jak bylo řečeno, toto pohodlí je vyhrazeno věčnosti a jejím milosrdným dotekům s přítomností.

Svatý František Saleský říká – volně cituji –, že otevírají-li se před člověkem dvě cesty vedoucí k cíli, má si vybrat tu těžší z nich. Docela dlouho jsem v tomto vyjádření viděl jen asketismus, jakési cvičiště ctností, bez přímé sklizně nějakého ovoce. Nyní vidím, že volba těžší a nepohodlnější cesty je vlastně velmi praktická a bezpečná – protože člověk se skrze ni, s jakousi (spíše intuitivní než uvědomělou) empirickou zkušeností, vyhýbá pohodlí jakožto poli zaminovanému nástrahami Zlého. Buď tedy chváleno nepohodlí, neboť v něm přebývá svoboda a v něm se směřuje k branám věčnosti.

Vojtěch Macek

Další články

Co je růženec a proč ho církev doporučuje?

03.04.2026, RC Monitor 6/2026

Podle tradice sahající do 13. století se počátky modlitby růžence připisují svatému Dominiku Guzmánovi, kterému se měla zjevit Panna Maria a naučit ho této zbožnosti. Později, v 16. století, papež Pius V. ustanovil jeho liturgickou památku na 7. října, den, který připomíná výročí vítězství v bitvě u Lepanta. Od té doby tuto modlitbu římští papežové neustále doporučují jako veřejnou a všeobecnou modlitbu tváří v tvář běžným i mimořádným potřebám svaté církve, národů i celého světa.

Pedagogika touhy

25.03.2026, RC Monitor 5/2026

Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.

Co znamená „věřit srdcem“?

07.04.2026, RC Monitor 6/2026

Španělská biskupská konference nedávno publikovala rozsáhlou doktrinální nótu o roli emocí v aktu víry s příznačným názvem Cor ad cor loquitur – „Srdce mluví k srdci“. Motto, jež si kdysi zvolil sv. John Henry Newman a které převzal od sv. Františka Saleského, vystihuje základní křesťanskou intuici: vztah mezi Bohem a člověkem není pouze intelektuální ani pouze morální, ale zasahuje celé lidské bytí – rozum, vůli i emoce.

Co je modlitba a proč se někdy nedaří

27.02.2026, RC Monitor 3/2026

„Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti“ píše sv. Terezie od Dítěte Ježíše (Autobiografické spisy, C 25r.). Mnozí z nás si ale vybaví hodiny náboženství a definici modlitby jako „povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra“ (KKC 2559). Možná mohou být obě vyjádření pro většinu z nás nesrozumitelná a vzdálená.

S růžencem na cestě: K 70. narozeninám biskupa Antonína Baslera

16.02.2026, RC

Mons. Antonín Basler se narodil 16. února 1956 v Šumperku jako čtvrté dítě Antonína a Anny Baslerových. Má tři starší sestry – Marii, Annu a Jiřinu. Patří k osobnostem české církve, jejichž služba je dlouhodobě spojena s pastorační blízkostí lidem a s důrazem na srozumitelně žitou víru. Po kněžském svěcení v roce 1984 působil v řadě farností, později převzal významné úkoly v rámci olomoucké arcidiecéze. Dne 5. července 2017 jej papež František jmenoval titulárním biskupem diecéze Vaga v dnešním Tunisku a pomocným biskupem olomouckým. Ke dni 1. října 2017 ho arcibiskup Jan Graubner ustanovil druhým generálním vikářem olomoucké arcidiecéze. Biskupské svěcení přijal z rukou arcibiskupa Jana Graubnera 14. října 2017.

V Libanonu vzniká největší socha Ježíše na Blízkém východě

15.04.2026, církev.cz

Ve východní části Libanonu vzniká monumentální socha Krista, která má být největší svého druhu na Blízkém východě. Projekt vzniká v oblasti poznamenané dlouhodobým napětím a místní jej vnímají jako znamení víry a naděje.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.