O důvěryhodnosti katolické církve

Je však církev schopna na tyto výzvy reagovat? Jistě už tuto roli strážce a převozníka civilizace hrála. Na sklonku existence římské říše věděla, jak předat dál plamen, jehož uhašením barbaři hrozili. Má však stále ještě prostředky a vůli, aby dělala totéž i dnes?

V základu civilizace může být jen jedna skutečnost, která ji překonává: posvátná neproměnná. Malraux to vyjádřil realisticky: „Podstatou civilizace je to, co se shromažďuje kolem náboženství. Naše civilizace není schopna vybudovat chrám ani hrob. Buď bude přinucena najít svou základní hodnotu, nebo se rozpadne.“

Bez určitého posvátného základu se ruší ochranné a nepřekonatelné hranice. Zcela bezbožný svět se stává obrovským prostranstvím plovoucího písku. Všechno je nešťastně vystaveno vlivům svévolnosti. Za nepřítomnosti stability základu, který člověku uniká, jsou pokoj a radost – známky civilizace s dlouhou životností – neustále pohlcovány pocitem nejistoty. Strach z hrozícího nebezpečí je zárukou barbarských dob. Bez posvátného základu se každý svazek stává křehkým a vratkým.

Někteří katolickou církev žádají, aby plnila úlohu tohoto pevného základu. Chtěli by, aby se ujala společenské funkce, konkrétně aby představovala ucelenou soustavu hodnot, kulturní a estetickou živnou půdu. Církev však nemůže nabídnout jinou posvátnou skutečnost než svou víru v Ježíše, Boha učiněného člověkem. Jejím jediným cílem je umožňovat setkávání lidí s Ježíšovou osobou. Morální a dogmatické učení, stejně jako mystické a liturgické dědictví tvoří pro toto zásadní a posvátné setkání odpovídající prostředí a nástroje. Z tohoto setkání se zrodila křesťanská civilizace. Krása a kultura jsou jejími plody.

K tomu, aby církev mohla reagovat na očekávání světa, musí tedy najít cestu zpět sama k sobě a přijmout slova svatého Pavla: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ Musí se přestat považovat za náhradu humanismu či ekologie. Tyto skutečnosti, byť dobré a správné, jsou pro ni jen důsledkem jejího jedinečného pokladu, víry v Ježíše Krista.

Na církvi je tedy posvátné neporušené pouto, které ji s jistotou spojuje s Ježíšem. Pouto víry bez rozkolů a rozporů, pouto modlitby a liturgie bez přerušení či odmítnutí. Mohla by si snad církev bez této radikální kontinuity dělat dosud nárok na nějakou důvěryhodnost? Jedinou možností je pro ni organický a neustálý vývoj, který označujeme jako živá tradice. Posvátné nelze nařídit, přijímá se od Boha a předává se dál.

Nepochybně právě proto mohl Benedikt XVI. s autoritou prohlásit:

„V dějinách Liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé. Všem přinese dobro, bude-li uchováváno bohatství, které vyrostlo ve víře a v modlitbě církve, a dá-li se mu správné místo.“

V době, kdy se někteří teologové snaží obnovit boje o liturgii a staví misál zrevidovaný tridentským koncilem proti misálu používanému od 70. let minulého století, je důležité toto připomínat. Pokud církev nebude schopna zachovat pokojnou kontinuitu svého spojení s Kristem, nebude moci světu nabízet „posvátno, jež duše spojuje“, vypůjčíme-li si Goethova slova.

Spory kvůli ritu ohrožují důvěryhodnost církve. Pokud církev ujišťuje o kontinuitě mezi takzvanou mší svatou sv. Pia V. a mší svatou Pavla VI., pak musí být schopna zajistit jejich pokojné soužití a vzájemné obohacování. Kdybychom radikálně vylučovali jednu formu ve prospěch druhé a prohlašovali je za neslučitelné, implicitně bychom uznali rozkol a změnu orientace. Potom by však již církev nemohla nabízet světu onu posvátnou kontinuitu, která jako jediná může zajistit pokoj. Živením liturgické války ve svých řadách církev pozbývá důvěryhodnosti a stává se hluchou vůči volání lidí. Naproti tomu liturgický smír je známkou pokoje, který může církev přinášet světu.

V sázce je tedy mnohem víc než prostá otázka kázně. Pokud by církev požadovala náhlou změnu své víry nebo liturgie, v jakém jménu by se opovážila oslovovat svět? Jediná její legitimita tkví v tom, že se důsledně drží své kontinuity.

Navíc pokud biskupové, kteří mají soužití a vzájemné obohacování obou liturgických forem na starost, nevykonávají svou autoritu v tomto smyslu, riskují, že se již nebudou jevit jako pastýři a strážci víry, kterou přijali, a ovcí, jež jim byly svěřeny, nýbrž jako političtí vůdci: jako komisaři aktuálně populární ideologie spíš než jako strážci trvalé tradice. Riskují, že ztratí důvěru lidí dobré vůle.

Otec nesmí mezi své věrné děti vnášet nedůvěru a rozdělení. Nesmí některé ponižovat tím, že je bude stavět proti druhým. Nemůže ostrakizovat některé ze svých kněží. Pokoj a jednota, o nichž církev tvrdí, že je nabízí světu, se musí projevovat nejprve uvnitř církve.

Pastorační násilí ani stranická ideologie v liturgických záležitostech nikdy nepřinesly ovoce jednoty. Utrpení věřících a očekávání světa jsou příliš veliké, než abychom vstupovali do těchto slepých uliček. V Boží církvi má místo každý!

kardinál Robert Sarah
Přeložila Alena Švecová