26.12.2021, MercatorNet
V takové situaci by fádní pozdrav „Příjemné svátky“ možná sděloval něco mlhavě smysluplného, zvlášť pokud se chvějeme zimou na severní polokouli. Bylo by to něco jako: „U všech všudy, tohle psí počasí je nesnesitelné, ale když to vydržíme, třeba nám bohové darují pěknou úrodu.“
Je to postoj vyjadřující naději, ale ne příliš inspirující, asi jako kdybyste k štědrovečerní večeři jedli místo kapra s bramborovým salátem tofu a celerové tyčinky. Slunce vychází a zapadá. Roční období přicházejí a odcházejí. Ať lidé jednají jakkoli dobře nebo špatně, slunce svítí s božskou lhostejností na všechny stejně. Pro vyznavače Sol Invictus by přání „příjemných svátků“ bylo výrazem naší nevyhnutelné podřízenosti osudu. Takový byl obecně přijímaný postoj starověkého světa – od něhož nás Vánoce vysvobodily.
Ať už křesťanské teologické názory, ze kterých slavení Vánoc vychází, lidé přijímají, nebo ne, proměnily západní společnost a dál proměňují národy daleko od Betléma. Vánoce, tedy oslava chvíle, kdy všemocný Stvořitel světa přijal lidské tělo a vstoupil do lidských dějin, vysílají mocná, byť třeba nevyřčená sdělení. Zde je sedm těch, která implicitně předáváme, když přátelům přejeme „radostné Vánoce“.
Bohu na nás záleží. „Pro bohy jsme jak mouchy. Zabíjejí nás jen tak z dlouhé chvíle.“ Tato slova jsou z Krále Leara, ale vystihují názor pohanství. Život je pes a pak přijde smrt. Vtělení, jak teologové označují skutečnost, že se Bůh stal člověkem, ukazuje pro všechna období, že Stvořiteli na jeho stvoření záleží. Jak se zpívá v jedné koledě, „vnímá naše starosti, sdílí naše radosti“. Kdybyste si naproti tomu Jupiterovi postěžovali, že vás něco trápí, nejspíš by vám řekl něco ve smyslu: „No jo, no. S tím se musíte srovnat. Tak už to na světě chodí.“
Historie je důležitá. Lidé ve starověku věřili v mýtus o věčném opakování, tedy že dějiny nejsou lineární, nýbrž cyklické. Jejich vesmírným údělem bylo žít uvězněni v cyklech, které končí v ohni, a pak se vrátit v novém cyklu a hrát znovu a znovu stejnou roli. Symbolem tohoto pojetí je drak, který požírá svůj ocas. Z Kristova vtělení však vyplývá, že dějiny směřují k vyvrcholení, jež začíná v Betlémě. Naše vlastní účast na dějinách má význam.
Všichni lidé si jsou v zásadě rovni. Možná jsme si už zvykli na vánoční vyobrazení jesliček, kde pastýři stojí těsně vedle mudrců z východu a společně nakukují Josefovi přes rameno. Toto rozmístění má však nesmírné důsledky. „S chudými, pohrdanými, prostými žil na zemi náš svatý Spasitel“: před nemluvňátkem v obyčejném chlévě veškeré rozdíly v nadání, postavení a vzdělání pozbývají na významu. Všichni lidé jsou bratři.
Rodiny představují úhelný kámen společnosti. Betlém naznačil ideál, o který by křesťanské rodiny měly usilovat: otec a matka vroucně milují své dítě a jsou ochotni pro jeho blaho cokoli obětovat. Avšak prostá něha této scény byla ve starověkém světě v podstatě neznámá. Řekové a Římané sice rodinnou lásku znali, ale toto nebyl typický příklad jejich rodin. Bez Vánoc bychom nikdy neměli onu překypující láskyplnou vřelost Cratchitovy rodiny z Vánoční koledy od Charlese Dickense.
Ženy mají důstojnost. V Plútarchových Životopisech slavných Řeků a Římanů se žádné ženy nevyskytují. Ve starověkých dějinách jsou i slavné ženy, ale většinou jde o královny a císařovny, jako byly Kleopatra a Zenobie. V Betlémě je ústřední postavou prostá venkovská dívka Marie. Králové se před ní a jejím dítětem klaní a vzdávají jim čest. V křesťanské tradici způsobilost k mateřství propůjčuje ženám jedinečnou důstojnost.
Děti jsou jedinečné. Starověký svět definoval děti jejich bezmocností; byli to prostě nevyvinutí dospělí. Betlém však naznačuje, že bychom si měli cenit jejich nevinnosti a závislosti. Skutečnost, že středem vánočního příběhu je bezbranné dítě, také znamená, že muži a ženy nemají být oceňováni na základě toho, nakolik jsou produktivní, nýbrž prostě proto, že jsou s námi a sdílejí s námi společnou přirozenost. V evangelijním vyprávění to podtrhuje událost následující po narození Páně, vyvraždění neviňátek krutým tyranem Herodem.
Měli bychom posílat víc vánočních pohlednic. O Vánocích se zrodilo západní umění. Lidské drama zobrazené na vánočních pohlednicích už bereme jako samozřejmost. V jiných kulturách však umění mělo být mdlým odleskem neměnného, nepohnutelného božství. Proto Buddhovy sochy zachycují jen několik jeho stylizovaných postojů. I řecké a římské umění zobrazovalo idealizované postavy a jen zřídkakdy znázorňovalo běžný život.
Naproti tomu umění křesťanské éry vychází ze zcela odlišné filozofie: že všechen lidský život má důstojnost, neboť betlémské dítě je Bůh i člověk. Od té doby v sobě všechno v lidském životě nese jiskru božství a stává se pro umělce hodnotným námětem. Jaké bychom měli pohlednice a přání, kdyby byl přežil kult Sol Invictus? Nejspíš hodně podobné těm nynějším: obrázky zasněžených domů nebo dekorativní kaligrafii. Nebylo by tam ale nic lidského, láskyplného a něžného.
Zde je tedy sedm důvodů, proč v roce 2021 říkat „Radostné Vánoce“ s větší chutí. Pojďme se vzepřít škarohlídským skeptikům, kteří je chtějí vykázat z veřejného života.
Michael Cook
22.08.2025, RC Monitor 15/2025
V době tolika špatných zpráv je příjemné informovat o zprávě dobré a navíc zjevně iniciované a vedené vůlí Boží. Jistě se nestalo jen tak náhodou, že se ke mně na Velký pátek dostal malý letáček s obrázkem, hlavními životními daty, patronací a modlitbou věnovaný životu této naší první světice (byla pro věrnost ke křesťanství brutálně zabita roku 882, tedy 29 let před sv. Ludmilou), který připravili její velcí ctitelé, manželé Michalčákovi. Zjištění, že tato opomíjená Moravanka existuje, byl pro mne nejen velký impuls, ale také nemalý šok, protože jsem se dozvěděl, poprvé!, že vůbec žila, i když jsem autorem hagiografické knihy Čechy a jejich svatí. Upozorňuji, že v této zprávě nebudu mluvit o životě světice, jejíž legendu se chystám napsat k datu přenesení ostatků.
13.06.2025, RC Monitor 11/2025
Sexualita je významnou součástí lidského života. Dotýká se jeho samotných základů, neboť díky ní vznikají noví lidští jedinci. O sexualitě lze pojednávat z různých hledisek, ale ptáme-li se, jakým způsobem by s ní mělo být skutečně lidsky nakládáno, nemůžeme se přitom orientovat podle závěrů speciálních oborů. Ty se totiž na člověka dívají vždy jen ze značně zúžené perspektivy, protože nejsou schopny uvažovat o člověku v jeho celistvosti.
21.05.2025, RC Monitor 9/2025
Kázání Mons. Stanislava Přibyla CSsR v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v sobotu 26. dubna 2025: Milí přátelé, je krásné, že se můžeme sejít na mši svatou v tento den, kdy se koná Pochod pro život. Současně prožíváme velikonoční oktáv, tedy vlastně takové prodloužené intenzivní slavení Velikonoc a ještě je dnes den, kdy se svět loučí s papežem Františkem.
06.10.2025, Les Femmes – The Truth
Většina debat o Blízkém východě se týká konfliktu mezi Židy a muslimy. Další skupina však zůstává téměř neviditelná. Zatímco o Hamásu a Izraeli, judaismu a islámu se píšou stohy textu, o zapomenutém lidu, který rychle mizí ze země, v níž se narodil Kristus – tedy o křesťanech – se mluví jen velmi málo.
22.09.2025, RC Monitor 17/2025
Tato slova jedné nejmenované české „konzervativní“ političky hezky ilustrují roli liberálního intelektuála v moderní době. Být zděšen. Na katolické prostředí by se to dalo aplikovat třeba takto: Jsi proti svěcení žen? Jsem zděšena! Odmítáš sňatky homosexuálů (byť proti jim samotným vůbec nic nemáš)? Jsem zděšena! Máš zásadní námitky proti umělým potratům a eutanazii? Jsem zděšena!
11.09.2025, RC Monitor 16/2025
V naší době se slova mění rychleji než činy a význam pojmů bývá často obrácen naruby. To, co bylo po staletí považováno za samozřejmost, je dnes zpochybňováno a přepisováno. Jedním z nejvýraznějších příkladů je tzv. genderová ideologie – myšlenkový směr, který se snaží redefinovat samotný základ lidské identity. A už se nevede jen akademická debata. V roce 2024 se tato ideologie stala součástí vzdělávacích programů našich škol. Profesor Petr Piťha ji výstižně nazval „biologickou diktaturou“ a dodal, že jde o nejnebezpečnější formu diktatury, předčící dokonce i diktaturu třídní či rasovou.