Sedm důvodů, proč se radovat, že slavíme Vánoce, a ne svátek neporaženého Slunce

Místo Vánoc bychom měli svátek neporaženého Slunce. V této roční době, těsně po zimním slunovratu, visí lucerna vyzařující světlo a teplo nízko nad obzorem a dny jsou temné a chladné. Den za dnem však stoupá zpátky a o šest měsíců o letním slunovratu později spolehlivě dosáhne svého ohnivého vrcholu. Super! Výborně!

V takové situaci by fádní pozdrav „Příjemné svátky“ možná sděloval něco mlhavě smysluplného, zvlášť pokud se chvějeme zimou na severní polokouli. Bylo by to něco jako: „U všech všudy, tohle psí počasí je nesnesitelné, ale když to vydržíme, třeba nám bohové darují pěknou úrodu.“

Je to postoj vyjadřující naději, ale ne příliš inspirující, asi jako kdybyste k štědrovečerní večeři jedli místo kapra s bramborovým salátem tofu a celerové tyčinky. Slunce vychází a zapadá. Roční období přicházejí a odcházejí. Ať lidé jednají jakkoli dobře nebo špatně, slunce svítí s božskou lhostejností na všechny stejně. Pro vyznavače Sol Invictus by přání „příjemných svátků“ bylo výrazem naší nevyhnutelné podřízenosti osudu. Takový byl obecně přijímaný postoj starověkého světa – od něhož nás Vánoce vysvobodily.

Ať už křesťanské teologické názory, ze kterých slavení Vánoc vychází, lidé přijímají, nebo ne, proměnily západní společnost a dál proměňují národy daleko od Betléma. Vánoce, tedy oslava chvíle, kdy všemocný Stvořitel světa přijal lidské tělo a vstoupil do lidských dějin, vysílají mocná, byť třeba nevyřčená sdělení. Zde je sedm těch, která implicitně předáváme, když přátelům přejeme „radostné Vánoce“.

Bohu na nás záleží. „Pro bohy jsme jak mouchy. Zabíjejí nás jen tak z dlouhé chvíle.“ Tato slova jsou z Krále Leara, ale vystihují názor pohanství. Život je pes a pak přijde smrt. Vtělení, jak teologové označují skutečnost, že se Bůh stal člověkem, ukazuje pro všechna období, že Stvořiteli na jeho stvoření záleží. Jak se zpívá v jedné koledě, „vnímá naše starosti, sdílí naše radosti“. Kdybyste si naproti tomu Jupiterovi postěžovali, že vás něco trápí, nejspíš by vám řekl něco ve smyslu: „No jo, no. S tím se musíte srovnat. Tak už to na světě chodí.“

Historie je důležitá. Lidé ve starověku věřili v mýtus o věčném opakování, tedy že dějiny nejsou lineární, nýbrž cyklické. Jejich vesmírným údělem bylo žít uvězněni v cyklech, které končí v ohni, a pak se vrátit v novém cyklu a hrát znovu a znovu stejnou roli. Symbolem tohoto pojetí je drak, který požírá svůj ocas. Z Kristova vtělení však vyplývá, že dějiny směřují k vyvrcholení, jež začíná v Betlémě. Naše vlastní účast na dějinách má význam.

Všichni lidé si jsou v zásadě rovni. Možná jsme si už zvykli na vánoční vyobrazení jesliček, kde pastýři stojí těsně vedle mudrců z východu a společně nakukují Josefovi přes rameno. Toto rozmístění má však nesmírné důsledky. „S chudými, pohrdanými, prostými žil na zemi náš svatý Spasitel“: před nemluvňátkem v obyčejném chlévě veškeré rozdíly v nadání, postavení a vzdělání pozbývají na významu. Všichni lidé jsou bratři.

Rodiny představují úhelný kámen společnosti. Betlém naznačil ideál, o který by křesťanské rodiny měly usilovat: otec a matka vroucně milují své dítě a jsou ochotni pro jeho blaho cokoli obětovat. Avšak prostá něha této scény byla ve starověkém světě v podstatě neznámá. Řekové a Římané sice rodinnou lásku znali, ale toto nebyl typický příklad jejich rodin. Bez Vánoc bychom nikdy neměli onu překypující láskyplnou vřelost Cratchitovy rodiny z Vánoční koledy od Charlese Dickense.

Ženy mají důstojnost. V Plútarchových Životopisech slavných Řeků a Římanů se žádné ženy nevyskytují. Ve starověkých dějinách jsou i slavné ženy, ale většinou jde o královny a císařovny, jako byly Kleopatra a Zenobie. V Betlémě je ústřední postavou prostá venkovská dívka Marie. Králové se před ní a jejím dítětem klaní a vzdávají jim čest. V křesťanské tradici způsobilost k mateřství propůjčuje ženám jedinečnou důstojnost.

Děti jsou jedinečné. Starověký svět definoval děti jejich bezmocností; byli to prostě nevyvinutí dospělí. Betlém však naznačuje, že bychom si měli cenit jejich nevinnosti a závislosti. Skutečnost, že středem vánočního příběhu je bezbranné dítě, také znamená, že muži a ženy nemají být oceňováni na základě toho, nakolik jsou produktivní, nýbrž prostě proto, že jsou s námi a sdílejí s námi společnou přirozenost. V evangelijním vyprávění to podtrhuje událost následující po narození Páně, vyvraždění neviňátek krutým tyranem Herodem.

Měli bychom posílat víc vánočních pohlednic. O Vánocích se zrodilo západní umění. Lidské drama zobrazené na vánočních pohlednicích už bereme jako samozřejmost. V jiných kulturách však umění mělo být mdlým odleskem neměnného, nepohnutelného božství. Proto Buddhovy sochy zachycují jen několik jeho stylizovaných postojů. I řecké a římské umění zobrazovalo idealizované postavy a jen zřídkakdy znázorňovalo běžný život.

Naproti tomu umění křesťanské éry vychází ze zcela odlišné filozofie: že všechen lidský život má důstojnost, neboť betlémské dítě je Bůh i člověk. Od té doby v sobě všechno v lidském životě nese jiskru božství a stává se pro umělce hodnotným námětem. Jaké bychom měli pohlednice a přání, kdyby byl přežil kult Sol Invictus? Nejspíš hodně podobné těm nynějším: obrázky zasněžených domů nebo dekorativní kaligrafii. Nebylo by tam ale nic lidského, láskyplného a něžného.

Zde je tedy sedm důvodů, proč v roce 2021 říkat „Radostné Vánoce“ s větší chutí. Pojďme se vzepřít škarohlídským skeptikům, kteří je chtějí vykázat z veřejného života.

Michael Cook