26.12.2021, MercatorNet
V takové situaci by fádní pozdrav „Příjemné svátky“ možná sděloval něco mlhavě smysluplného, zvlášť pokud se chvějeme zimou na severní polokouli. Bylo by to něco jako: „U všech všudy, tohle psí počasí je nesnesitelné, ale když to vydržíme, třeba nám bohové darují pěknou úrodu.“
Je to postoj vyjadřující naději, ale ne příliš inspirující, asi jako kdybyste k štědrovečerní večeři jedli místo kapra s bramborovým salátem tofu a celerové tyčinky. Slunce vychází a zapadá. Roční období přicházejí a odcházejí. Ať lidé jednají jakkoli dobře nebo špatně, slunce svítí s božskou lhostejností na všechny stejně. Pro vyznavače Sol Invictus by přání „příjemných svátků“ bylo výrazem naší nevyhnutelné podřízenosti osudu. Takový byl obecně přijímaný postoj starověkého světa – od něhož nás Vánoce vysvobodily.
Ať už křesťanské teologické názory, ze kterých slavení Vánoc vychází, lidé přijímají, nebo ne, proměnily západní společnost a dál proměňují národy daleko od Betléma. Vánoce, tedy oslava chvíle, kdy všemocný Stvořitel světa přijal lidské tělo a vstoupil do lidských dějin, vysílají mocná, byť třeba nevyřčená sdělení. Zde je sedm těch, která implicitně předáváme, když přátelům přejeme „radostné Vánoce“.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Historie je důležitá. Lidé ve starověku věřili v mýtus o věčném opakování, tedy že dějiny nejsou lineární, nýbrž cyklické. Jejich vesmírným údělem bylo žít uvězněni v cyklech, které končí v ohni, a pak se vrátit v novém cyklu a hrát znovu a znovu stejnou roli. Symbolem tohoto pojetí je drak, který požírá svůj ocas. Z Kristova vtělení však vyplývá, že dějiny směřují k vyvrcholení, jež začíná v Betlémě. Naše vlastní účast na dějinách má význam.
Všichni lidé si jsou v zásadě rovni. Možná jsme si už zvykli na vánoční vyobrazení jesliček, kde pastýři stojí těsně vedle mudrců z východu a společně nakukují Josefovi přes rameno. Toto rozmístění má však nesmírné důsledky. „S chudými, pohrdanými, prostými žil na zemi náš svatý Spasitel“: před nemluvňátkem v obyčejném chlévě veškeré rozdíly v nadání, postavení a vzdělání pozbývají na významu. Všichni lidé jsou bratři.
Rodiny představují úhelný kámen společnosti. Betlém naznačil ideál, o který by křesťanské rodiny měly usilovat: otec a matka vroucně milují své dítě a jsou ochotni pro jeho blaho cokoli obětovat. Avšak prostá něha této scény byla ve starověkém světě v podstatě neznámá. Řekové a Římané sice rodinnou lásku znali, ale toto nebyl typický příklad jejich rodin. Bez Vánoc bychom nikdy neměli onu překypující láskyplnou vřelost Cratchitovy rodiny z Vánoční koledy od Charlese Dickense.
Ženy mají důstojnost. V Plútarchových Životopisech slavných Řeků a Římanů se žádné ženy nevyskytují. Ve starověkých dějinách jsou i slavné ženy, ale většinou jde o královny a císařovny, jako byly Kleopatra a Zenobie. V Betlémě je ústřední postavou prostá venkovská dívka Marie. Králové se před ní a jejím dítětem klaní a vzdávají jim čest. V křesťanské tradici způsobilost k mateřství propůjčuje ženám jedinečnou důstojnost.
Děti jsou jedinečné. Starověký svět definoval děti jejich bezmocností; byli to prostě nevyvinutí dospělí. Betlém však naznačuje, že bychom si měli cenit jejich nevinnosti a závislosti. Skutečnost, že středem vánočního příběhu je bezbranné dítě, také znamená, že muži a ženy nemají být oceňováni na základě toho, nakolik jsou produktivní, nýbrž prostě proto, že jsou s námi a sdílejí s námi společnou přirozenost. V evangelijním vyprávění to podtrhuje událost následující po narození Páně, vyvraždění neviňátek krutým tyranem Herodem.
Měli bychom posílat víc vánočních pohlednic. O Vánocích se zrodilo západní umění. Lidské drama zobrazené na vánočních pohlednicích už bereme jako samozřejmost. V jiných kulturách však umění mělo být mdlým odleskem neměnného, nepohnutelného božství. Proto Buddhovy sochy zachycují jen několik jeho stylizovaných postojů. I řecké a římské umění zobrazovalo idealizované postavy a jen zřídkakdy znázorňovalo běžný život.
Naproti tomu umění křesťanské éry vychází ze zcela odlišné filozofie: že všechen lidský život má důstojnost, neboť betlémské dítě je Bůh i člověk. Od té doby v sobě všechno v lidském životě nese jiskru božství a stává se pro umělce hodnotným námětem. Jaké bychom měli pohlednice a přání, kdyby byl přežil kult Sol Invictus? Nejspíš hodně podobné těm nynějším: obrázky zasněžených domů nebo dekorativní kaligrafii. Nebylo by tam ale nic lidského, láskyplného a něžného.
Zde je tedy sedm důvodů, proč v roce 2021 říkat „Radostné Vánoce“ s větší chutí. Pojďme se vzepřít škarohlídským skeptikům, kteří je chtějí vykázat z veřejného života.
Michael Cook
02.10.2025, RC Monitor 18/2025
Vidíme-li prostřený stůl a na něm pestrý výběr všeho možného, je těžké zabránit tomu, aby se nám sbíhaly sliny. Pana Pavlova nelze obejít, jsou to reflexy. Ale dříve než usedneme k bohaté tabuli, bychom si měli položit otázku, kdo nám onu hostinu přichystal a zve-li nás ke stolu za účelem našeho nasycení, nebo abychom se my sami ocitli též na jídelním lístku.
04.11.2025, cirkev.cz
V úterý 4.listopadu byl ve tři hodiny ráno Pánem života povolán na věčnost ve věku 82 let kardinál Dominik Duka OP, emeritní pražský arcibiskup. Pohřební mše svatá se uskuteční v sobotu 15. listopadu v 11.00. v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Kondolenční kniha bude k dispozici od úterý 4. listopadu 12.00 v recepci arcibiskupského paláce.
04.06.2025, KSA
Klub sv. Athanasia zve na přednášku JUDr. Jakuba Kříže Ph.D. na téma Smlouva České republiky se Svatým stolcem. Přednáška o tzv. konkordátu se uskuteční v úterý 17. června v Praze.
12.07.2025, RC Monitor 13/2025
Na začátku léta asi většina lidí myslí na dovolenou, prázdniny a také na děti. Na ty asi přede vším. Přejeme jim jistě pěkné prázdniny, aby si užily sluníčka, vody, hor, lesů, táborů a všeobecně zábav. A jistě není náhodou, že právě na začátku si připomínáme jednu dívku, která, vlastně ještě ve věku dětském, vydala svědectví takové, že díky němu se jí dostalo cti oltáře. Pravda, u nás je v kalendáři tato světice poněkud paradoxně zastíněna jakýmsi mistrem z Husince, ale to jen proto, že nám stát na jeho počest dává volno. A letos navíc je to také neděle.
10.11.2025, RC
Prof. Petr Piťha věnoval zesnulému kardinálu Dominiku Dukovi homilii, která zazní v nejbližších dnech při rekviem v kapitulním kostele Všech svatých na Pražském hradě. Slova rozloučení, která vycházejí z hlubokého přátelství i víry, exkluzivně a s vděčností za oba vzácné muže české církve přinášíme již nyní. "Když jsme se spolu, Dominiku, naposledy loučili, popřáli jsme si dobrou noc. Přeji Ti ji i teď – služebníku věrný, který jsi věděl, co znamená nést tíhu i krásu pravdy. Odpočívej v pokoji, a prosím Tě, vyprošuj nám občasná odpočinutí časná, která tolik potřebujeme. Protože unaveni jsme my, kteří zůstáváme."
19.06.2025, RC Monitor 11/2025
Slavnost Těla a Krve Páně (lat. Corpus Domini) byla ustanovena v roce 1264 papežem Urbanem IV. Její příběh odráží duchovní cestu jedné epochy, jež usilovala o znovuobjevení ústředního postavení Eucharistie v životě církve. Ve 13. století se svaté přijímání stalo natolik vzácným, že čtvrtý lateránský koncil (1215) musel přikázat alespoň jednou za rok účast na této svátosti. Z obavy před znesvěcením a kvůli přílišnému důrazu na bázeň místo na vroucnost víry se zaváděly přísné podmínky, které prakticky znemožňovaly lidem přístup k Eucharistii.