Nový rok, nový život a nová radost

24.01.2022, RC Monitor 1/2022

Papež František trefně říká, že lékař provádějící umělý potrat je vlastně nájemný vrah. Vznikne poptávka, vražda je provedena a je za ni zaplaceno. Z potratů se stal průmysl, který má svůj finanční objem, své marketingové rozpočty, své lobbistické skupiny a další lidi, jejichž živobytí je závislé na tom, aby odvětví „fungovalo“. Každá část našeho života, do které se pustí peněžní toky, získá svůj finanční motor. Do odvětví patří samozřejmě také politici, kteří usmrcování dětí dávají zelenou v legislativě, takový ten „klid na práci“ pro celé to vraždění.


U nás je takto ročně popraveno téměř 20.000 dětí. V Británii je to ročně cca 200.000 dětí a v r. 2020 přitom 98 % potratů v Anglii a Walesu bylo provedeno kvůli riziku, že kdyby těhotenství pokračovalo, mohlo by přinést „zranění fyzického nebo mentálního zdraví těhotné ženy“. Zatímco novým rekordem je nyní přežití dítěte zachráněného v 21. týdnu těhotenství, potraty jsou legálně prováděny do 24. týdne těhotenství. Absurdní? Jistě, děti jsou kandidáti života i smrti.

Ve srovnání s Británií jsme na tom poměrově o něco lépe, ale je dobré vědět, že za dobu, kdy se umělé potraty u nás provádějí, jsme přišli již o cca 3.5 milionu spoluobčanů. Neprovedli nám to Němci ani Rusové. Byli jsme to my, kdo jsme si během posledních tří generací vybili v této hybridní válce proti vlastním dětem již více než dvě Prahy. „Jsme tu jen my, jen my sami“, zpívá Marek Eben v jedné ze svých písniček a já si na to vždy vzpomenu, když slyším někoho lamentovat nad tím, že marně shání lidi do své firmy. Je to bolestné. A protože je obětí tolik, problém se týká mnoha našich rodin. Prostě neplánované, případně potenciálně zdravotně problematické, děti nejsou vítány do života. Jsou nechtěné, takže lidé „to“ dají pryč.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Co s tím můžeme dělat, pokud budeme jako křesťané chtít tuto mentalitu změnit? Náš úkol je samozřejmě dvojí. Musíme připomínat a varovat, že kdo se vědomě a dobrovolně na tomto průmyslovém odvětví jakkoliv podílí, projevuje tím zájem o apartmán v pekle. Musíme tedy vyzývat k obrácení k milosrdnému Bohu, který je Bohem živých, ne mrtvých. Lidé se však obrací díky Boží milosti i bez nás, když si uvědomí, co právě těm nejbezbrannějším lidským bytostem způsobují svou činností či naopak nečinností.

Důležitějším úkolem je proto ukazovat, jak jedná Bůh. V 15. roce vlády římského císaře Tiberia kdesi na poušti Jan, syn Zachariášův, uslyšel Boží slovo a začal připravovat cestu pro Ježíše. Bůh vstoupil do dějin jako malé, bezbranné dítě, které pro své pozemské rodiče přišlo do jejich života jako zcela neplánované. Židovská dívka, panna, souhlasila, že se stane matkou. Slovo Boha se stalo tělem a ta panna počala dítě. Svým souhlasem riskovala veřejné pohrdání cizoložnicí, ale i opovržení ze strany své vlastní rodiny, a především riskovala lásku muže, se kterým byla zasnoubena. Každý dospělý muž totiž dobře ví, jak děti přicházejí na svět. Její snoubenec měl uvěřit, že žena jeho srdce není nevěrná, ale že jí má věřit a přijat ji, protože Bůh chce vstoupit do dějin právě v jeho rodině. Která žena a který muž by do toho šli? A přece právě díky jejich souhlasu se narodilo dítě, které změnilo letopočet. Nemáme důvod počítat roky od vlády císaře Tiberia ani jiného mocného člověka té doby, protože ve srovnání s dítětem v jeslích nám dnes nemají moc co říct.

Boží operace spásy pro nás lidi začala právě takto nepravděpodobně, v zapadlé židovské vesnici, na okraji impéria, které již dávno odvál čas. A to je nadčasový význam Vánoc. Bůh nám ukazuje cestu k životu, když přijímáme děti. Zejména ty své neplánované děti, s jejichž těhotenstvím a narozením také jsou či budou spojena rizika.

Pokud žijeme v manželství, Vánoce nám před oči staví novoroční Boží otázku: můžeme letos přijat ještě jedno dítě do svého manželství, do své rodiny? Kdo je tam další? Jako manželé jsme v naší odpovědi společně. Jak opět trefně říká papež František, mistr formulačních zkratek, manželé se většinou stávají komplici (Amoris Laetitia, čl. 163, 181.). A každé přijaté dítě je začátkem nové historie světa.

Vždy se můžeme radovat z Boží záchranné operace. Bůh se stal jedním z nás, aby nám ukázal cestu k životu – nejen na tomto světě, ale především otevřením cesty k životu věčnému. Pokud se v našem okolí někomu narodilo dítě nebo známe ženu v naději, radujme se. Zavolejme matce či otci nového života a řekněme jim, že se radujeme spolu s nimi. Nabídněme svou pomoc, podporu, zejména matkám. Budujme kulturu života a radosti mezi lidmi. Nám, nám narodil se neplatí jen pro čas vánoční, ale nechť je naším předsevzetím a inspirací i pro celý nový rok.

Martin Kvapilík


Další články



Druhé přikázání v každodenním životě víry: Od morální váhy slova k pasti jednosměrného monologu

10.11.2026, RC Monitor 20/2026

Darování Božího jména člověku není pouhou teoretickou pravdou ani něco, co uctíváme pouze v liturgii. Dává nám tu výsadu zakusit tajemství nejvyšší důvěrnosti a blízkosti, které se chce hluboce zrcadlit nejen v řádu naší lidské řeči, ale celistvě v našich každodenních vztazích. Druhé přikázání nás volá k tomu, abychom posvátnost Boží přítomnosti vnášeli do každého vysloveného slova. To se v praktickém životě křesťana nejvýrazněji projevuje ve dvou klíčových oblastech: v závaznosti našich lidských slibů a v upřímnosti naší osobní komunikace s Bohem.

Jsou volnost, rovnost a bratrství univerzálními hodnotami?

17.11.2026, Crisis Magazine

Ještě k cestě Svatého otce do Francie: otázkou není, zda katolíci mohou podporovat volnost, rovnost a bratrství; samozřejmě mohou. Podstatou problému je věcný obsah, který tyto pojmy získávají, když jsou předkládány jako všeobecně platné etické imperativy.

Moc lásky

01.10.2026, RC Monitor 18/2026

Z hodin dějepisu si pamatuji jméno Gaius Julius Caesar (100–44 př. Kr.). Byl to významný římský vojevůdce, po němž je například pojmenován měsíc červenec (Iūlius) a který zavedl také tzv. juliánský kalendář. Římský senát ho v roce 69 př. Kr. pověřil správou Hispánie. Cestou tam se zastavil v jedné malé vesnici v Alpách. Zde se ho jeho společníci zeptali, zda se i v této bezvýznamné vesnici lidé stejně hádají o moc a svádějí politické boje, jako to dělají v Římě.

Společenství svatých

30.10.2026, RC Monitor 20/2026

V Apoštolském vyznání víry se modlíme: „Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.“ Toto starobylé vyznání nám připomíná, že církev sjednocuje a posvěcuje Duch Svatý a že vše, co církev vlastní, je společné těm, kdo do ní patří.

Pokušení obojakosti a hříchy proti lásce

07.10.2026, RC Monitor 18/2026

První přikázání Desatera zakazuje uctívat jiné bohy než Hospodina. Na straně jedné žádá naši celistvou odpověď na Boží bezpodmínečnou lásku k nám. Na straně druhé žádá věrnost cestě, ke které jsme se jakožto pokřtění ve svobodě zavázali. Bůh nás bere doslova za slovo a očekává svědectví víry, tj. důslednost a konkrétnost v našem jednání.

Vlivy na naši spásu

11.11.2026, RC Monitor 21/2026

Nechci ze sebe dělat škarohlída, ale mám takový svíravý pocit, že se opět poněkud prohloubí a protáhne ona pomyslná propast, která rozděluje společnost. Tentokráte kvůli televizním poplatkům. Nepopírám, že některé názory mohou mít vliv na naši spásu, ale myslím si, že zrovna názor na to, zda platit, či neplatit koncesionářské poplatky mezi ně neplatí. Tedy alespoň potud, pokud zůstaneme pouze u názoru s tím, že ostatní mohou mít názor opačný.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2026 Res Claritatis, z.s.