Nový rok, nový život a nová radost

24.01.2022, RC Monitor 1/2022

Papež František trefně říká, že lékař provádějící umělý potrat je vlastně nájemný vrah. Vznikne poptávka, vražda je provedena a je za ni zaplaceno. Z potratů se stal průmysl, který má svůj finanční objem, své marketingové rozpočty, své lobbistické skupiny a další lidi, jejichž živobytí je závislé na tom, aby odvětví „fungovalo“. Každá část našeho života, do které se pustí peněžní toky, získá svůj finanční motor. Do odvětví patří samozřejmě také politici, kteří usmrcování dětí dávají zelenou v legislativě, takový ten „klid na práci“ pro celé to vraždění.


U nás je takto ročně popraveno téměř 20.000 dětí. V Británii je to ročně cca 200.000 dětí a v r. 2020 přitom 98 % potratů v Anglii a Walesu bylo provedeno kvůli riziku, že kdyby těhotenství pokračovalo, mohlo by přinést „zranění fyzického nebo mentálního zdraví těhotné ženy“. Zatímco novým rekordem je nyní přežití dítěte zachráněného v 21. týdnu těhotenství, potraty jsou legálně prováděny do 24. týdne těhotenství. Absurdní? Jistě, děti jsou kandidáti života i smrti.

Ve srovnání s Británií jsme na tom poměrově o něco lépe, ale je dobré vědět, že za dobu, kdy se umělé potraty u nás provádějí, jsme přišli již o cca 3.5 milionu spoluobčanů. Neprovedli nám to Němci ani Rusové. Byli jsme to my, kdo jsme si během posledních tří generací vybili v této hybridní válce proti vlastním dětem již více než dvě Prahy. „Jsme tu jen my, jen my sami“, zpívá Marek Eben v jedné ze svých písniček a já si na to vždy vzpomenu, když slyším někoho lamentovat nad tím, že marně shání lidi do své firmy. Je to bolestné. A protože je obětí tolik, problém se týká mnoha našich rodin. Prostě neplánované, případně potenciálně zdravotně problematické, děti nejsou vítány do života. Jsou nechtěné, takže lidé „to“ dají pryč.

Co s tím můžeme dělat, pokud budeme jako křesťané chtít tuto mentalitu změnit? Náš úkol je samozřejmě dvojí. Musíme připomínat a varovat, že kdo se vědomě a dobrovolně na tomto průmyslovém odvětví jakkoliv podílí, projevuje tím zájem o apartmán v pekle. Musíme tedy vyzývat k obrácení k milosrdnému Bohu, který je Bohem živých, ne mrtvých. Lidé se však obrací díky Boží milosti i bez nás, když si uvědomí, co právě těm nejbezbrannějším lidským bytostem způsobují svou činností či naopak nečinností.

Důležitějším úkolem je proto ukazovat, jak jedná Bůh. V 15. roce vlády římského císaře Tiberia kdesi na poušti Jan, syn Zachariášův, uslyšel Boží slovo a začal připravovat cestu pro Ježíše. Bůh vstoupil do dějin jako malé, bezbranné dítě, které pro své pozemské rodiče přišlo do jejich života jako zcela neplánované. Židovská dívka, panna, souhlasila, že se stane matkou. Slovo Boha se stalo tělem a ta panna počala dítě. Svým souhlasem riskovala veřejné pohrdání cizoložnicí, ale i opovržení ze strany své vlastní rodiny, a především riskovala lásku muže, se kterým byla zasnoubena. Každý dospělý muž totiž dobře ví, jak děti přicházejí na svět. Její snoubenec měl uvěřit, že žena jeho srdce není nevěrná, ale že jí má věřit a přijat ji, protože Bůh chce vstoupit do dějin právě v jeho rodině. Která žena a který muž by do toho šli? A přece právě díky jejich souhlasu se narodilo dítě, které změnilo letopočet. Nemáme důvod počítat roky od vlády císaře Tiberia ani jiného mocného člověka té doby, protože ve srovnání s dítětem v jeslích nám dnes nemají moc co říct.

Boží operace spásy pro nás lidi začala právě takto nepravděpodobně, v zapadlé židovské vesnici, na okraji impéria, které již dávno odvál čas. A to je nadčasový význam Vánoc. Bůh nám ukazuje cestu k životu, když přijímáme děti. Zejména ty své neplánované děti, s jejichž těhotenstvím a narozením také jsou či budou spojena rizika.

Pokud žijeme v manželství, Vánoce nám před oči staví novoroční Boží otázku: můžeme letos přijat ještě jedno dítě do svého manželství, do své rodiny? Kdo je tam další? Jako manželé jsme v naší odpovědi společně. Jak opět trefně říká papež František, mistr formulačních zkratek, manželé se většinou stávají komplici (Amoris Laetitia, čl. 163, 181.). A každé přijaté dítě je začátkem nové historie světa.

Vždy se můžeme radovat z Boží záchranné operace. Bůh se stal jedním z nás, aby nám ukázal cestu k životu – nejen na tomto světě, ale především otevřením cesty k životu věčnému. Pokud se v našem okolí někomu narodilo dítě nebo známe ženu v naději, radujme se. Zavolejme matce či otci nového života a řekněme jim, že se radujeme spolu s nimi. Nabídněme svou pomoc, podporu, zejména matkám. Budujme kulturu života a radosti mezi lidmi. Nám, nám narodil se neplatí jen pro čas vánoční, ale nechť je naším předsevzetím a inspirací i pro celý nový rok.

Martin Kvapilík


Další články



Bez Evropanů nemá Evropa budoucnost

22.04.2025, The European Conservative

Politika na podporu porodnosti je nezbytná, ale nestačí: kultura, která uvěřila, že nejvyšším cílem je individuální štěstí, míří k zániku. Celosvětová populační krize – tedy prudký pokles porodnosti, který zasáhl téměř všechny země světa, s výjimkou (zatím) subsaharské Afriky – je možná největší hrozbou, které civilizace čelí. Jenže o ní téměř nikdo nechce mluvit. Ale to vlastně není tak docela pravda. V Evropě, kde porodnost už dlouhá léta nedosahuje úrovně prosté reprodukce, se političtí představitelé tomuto tématu nemohou vyhnout. Problém spočívá v tom, že většina z nich chce říkat a slyšet jen jedno: že jediným možným řešením je masová migrace z plodnějších zemí.

Technická kontrola Boží

05.03.2025, RC Monitor 4/2025

Po Novém roce jsem si všiml řady článků, které řešily otázku, jak si v roce 2025 udržet pocit štěstí. Vědecké studie zjistily, že štěstí má tři hlavní pilíře: přátelství, žití v přítomném okamžiku a dobrovolnictví. Ty prý dokážou přeprogramovat náš mozek na optimističtější vlny.

Et Verbum caro factum est

06.01.2025, RC Monitor 24/2024

Tento článek by měl být publikován v souvislosti se slavností Zvěstování Páně, ale jistě není úvaha na téma Vtělení Božího Slova nevhodná ani v souvislosti s oslavou vánočních svátků. Rozhodl jsem se nabídnout čtenářům zamyšlení nad událostí, která má zcela zásadní význam v dějinách spásy. Proto také nepochybuji, že modlitby spojené s připomínkou této události jsou pro nás velmi důležité.

Proč jsem se stal katolíkem? Odpověď je Eucharistie

28.02.2025, National Catholic Register

Téměř všichni protestantští konvertité v příběhu o svém obrácení dosvědčují moc Eucharistie. Při svém pokusu prokázat nesprávnost katolicismu jsem si jen ověřil jeho správnost. S manželkou jsme byli členy jedné evangelikální „nedenominační“ církve a pracoval jsem na protestantské střední škole. Věděl jsem, že kdybych se připojil ke katolické církvi, nemohl bych na té škole dál působit. Vzpomínám si, jak jsem jeden týden seděl na bohoslužbě a říkal si: „Ve své teologii můžu být katolíkem a přitom dál chodit sem do protestantského sboru.“

Nesnášenlivost tolerantních

13.01.2025, The Catholic Thing

Stále častěji zjišťuji, že nejméně tolerantní lidé, se kterými se setkávám, jsou právě ti, kteří se neustále ohánějí slovem „tolerance“. Neměli bychom to považovat za pokrytectví. Není to jako chování farizeů, kteří si dávají záležet na tom, aby každý viděl, jak dávají almužnu. Tím z dobročinnosti dělají divadelní představení, aby si vysloužili chválu lidí, a pokud stojí především o ni, pak ji také dostanou. „Odpovídající odměnu,“ jak píše Milton, „prázdnou jako jejich skutky.“

Velikonoční přání

19.04.2025, RC

„Smrt byla odstraněna vzkříšením, neboť jako když slunce zažene tmu, tak Kristus svým vzkříšením zničil smrt.“ - Svatý Atanáš Alexandrijský (†373), O vtělení Slova, 27


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2025 Res Claritatis, z.s.