Kvietismus versus aktivismus: Lze obojí produktivně zkombinovat?

02.05.2022, williamfvallicella.substack.com

Evagrios Pontikos nabádá k pěstování apatheie, stavu hlubokého duševního klidu. Je těžké ho dosáhnout, a pokud je ho dosaženo, je třeba ho neustále chránit.


Proč tedy sleduji aktuální politické a jiné události? Proč se vystavuji situacím, které narušují můj duševní klid?

Říkám si, že mám dělat obojí: žít jako mnich a zároveň sledovat svět. Zkušenost však naznačuje, ne-li přesvědčivě ukazuje, že tento ideál je nedosažitelný. Ideál, kterého nemohu dosáhnout, pro mě nemůže být ideálem. Jeden můj vážený konzervativní přítel mi řekl, že se nedívá na konzervativní televizní pořady, protože ho rozčilují. Vysvětlil jsem mu tedy svůj ideál: zůstat informovaný, a přitom si zachovat duševní rovnováhu. Ale upřímně řečeno, je to velmi obtížné a často se mi to nedaří. Zdá se mi zcela na místě rozčilovat se nad nehoráznostmi levice.

Pokud nedokážu produktivně skloubit klid a aktivismus, co mám dělat? Plný aktivismus a sekularismus, který je pro to předpokladem, by pro mě byl psychologicky nemožný. Nechat se zcela pohltit všednodenností je pro člověka mého typu hrozná představa. Kromě toho je tento svět mizející veličinou a prostě si nezaslouží plnou míru našeho zájmu. Buď to vidíte, nebo ne. Pokud ne, pak tyto úvahy nejsou pro vás.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Zbývá tedy kvietismus, uchýlit se do vnitřní citadely, pěstovat vnitřní zahradu, vyhýbat se mediálnímu nánosu, planým řečem a prázdnému společenskému životu, oddávat se duchovním cvičením, jejichž základem je rozhodné NE! propouštění svého já do smyslově–sociální diaspory světa. Pouštíme se do hledání konečné pravdy o nejvyšších věcech s vědomím, že jedině toto hledání může dát lidskému životu smysl, který – jak intuitivně cítíme –, musí mít. Přestáváme žít pro budoucnost, která nemůže být naší vlastní budoucností a je v každém případě chimérická. Smíříme se s tím, že naše pozemské působení je buď předehrou, nebo zbytečností.

Proti absolutnímu kvietismu hovoří skutečnost, že nás naši političtí nepřátelé, totalitáři, nenechají na pokoji. Představují existenční hrozbu, hrozbu pro náš fyzický i duchovní život a jeho pokračování. Potřebujeme klidný prostor, v němž můžeme žít život modlitby, meditace, filozofického zkoumání a správného jednání. A tak musíme bojovat, abychom si tento prostor zajistili.

Co tedy dělat? Snad toto: nechat převládnout klid, a přitom sledovat pomíjivou scénu.

Chybí vám Boethiova volba: ignorovat politiku a plně se věnovat duchovnímu hledání. Stáhnout se a přijmout jakékoli pronásledování a uvěznění, které by vás mohlo postihnout. Nenapsal snad Boethius Consolatio Philosophiae ve vězení? Koneckonců, sami pravidelně poukazujete na marnost, pomíjivost a konečnou bezvýznamnost tohoto světa stínů. Pokud je Předmět duchovního hledání skutečný, pak jsou tyto stíny ve srovnání s ním ničím nebo téměř ničím. Proč sledovat a aktivizovat se a rozčilovat nad něčím, co je téměř ničím?

Inu, pro začátek, já nejsem žádný Boethius. Nás, menší světla a slabší duchy, by pronásledování mohlo snadno zlomit. Zlomená duše se nemůže podílet na posilování ostatních duší. A kromě toho tato pomíjivá scéna, ač ontologicky druhotná, není, přísně vzato, zase tak bezvýznamná. Kdyby byla ničím, Bůh by stvořil nicotu. A proč by se Bůh vtěloval, kdyby svět a spolu s ním i my nestál za záchranu?

William F. Vallicella
Přeložil Pavel Štička


Další články



Za Dominikem kardinálem Dukou

28.11.2025, RC Monitor 22/2025

Dost těžko se lze s osobností formátu kardinála Dominika Duky vypořádat v pár větách. Následující krátké reflexe od těch, kdo jej znali a měli ho skutečně rádi, nechtějí přinést nějakou senzaci, nečekaný objev ani provokativní názor, ale dát prostor pro osobní ohlédnutí za zesnulým člověkem. Člověk Dominik Duka je už v rukou Božích a vzpomínka na něj v rukou historiků. Nechť se každé vzpomínání na něj nese v duchu Pravdy, která byla jeho životním ideálem, a v duchu Lásky, která je závazkem všech křesťanů.

Iluze lásky a zapomenuté přátelství

09.02.2026, RC Monitor 2/2026

O lásce se dnes mluví s nebývalou intenzitou, a přesto se zdá, že je těžší než kdy dřív. V kulturním prostoru se objevují dvě zdánlivě neslučitelné polohy: na jedné straně touha po velkém, osudovém citu, který naplní a spasí náš život, a na straně druhé skepse, cynismus a únava z nenaplněných slibů. Možná proto stojí za to podívat se na lásku střízlivěji, bez iluzí – nikoli proto, abychom ji zbavili krásy, ale abychom ji dokázali skutečně žít.

Předsevzetí a jiné neřesti

28.01.2026, RC Monitor 1/2026

Existuje zvláštní druh optimismu, který se pravidelně objevuje koncem prosince. Člověk ho pozná podle toho, že si koupí diář, který nikdy předtím nepoužíval, běžecké boty, kalhoty o číslo menší (protože „do léta to nějak půjde“) a s vážnou tváří oznámí, že „tentokrát už je to doopravdy“. Říkáme tomu novoroční předsevzetí – drobný liturgický úkon moderní doby, při němž se starý člověk symbolicky ukládá k ledu a nový se má narodit 1. ledna.

Kněz a církevní právník Stanislav Přibyl kanovníkem

04.02.2026, RC Monitor 2/2026

Náš ctěný přispěvatel a autor mnoha mimořádných a hodnotných textů, kněz a církevní právník Stanislav Přibyl, byl jmenován kanovníkem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. Slavnostní instalace se uskutečnila 18. ledna 2026 v kapitulním kostele – a redakce RC Monitoru u toho byla. Událost, která přesahuje běžný rámec církevního života, je zároveň příležitostí připomenout osobnost kněze, teologa a právníka, jehož hlas dlouhodobě spoluutváří podobu našeho časopisu.

V Libanonu vzniká největší socha Ježíše na Blízkém východě

15.04.2026, církev.cz

Ve východní části Libanonu vzniká monumentální socha Krista, která má být největší svého druhu na Blízkém východě. Projekt vzniká v oblasti poznamenané dlouhodobým napětím a místní jej vnímají jako znamení víry a naděje.

S růžencem na cestě: K 70. narozeninám biskupa Antonína Baslera

16.02.2026, RC

Mons. Antonín Basler se narodil 16. února 1956 v Šumperku jako čtvrté dítě Antonína a Anny Baslerových. Má tři starší sestry – Marii, Annu a Jiřinu. Patří k osobnostem české církve, jejichž služba je dlouhodobě spojena s pastorační blízkostí lidem a s důrazem na srozumitelně žitou víru. Po kněžském svěcení v roce 1984 působil v řadě farností, později převzal významné úkoly v rámci olomoucké arcidiecéze. Dne 5. července 2017 jej papež František jmenoval titulárním biskupem diecéze Vaga v dnešním Tunisku a pomocným biskupem olomouckým. Ke dni 1. října 2017 ho arcibiskup Jan Graubner ustanovil druhým generálním vikářem olomoucké arcidiecéze. Biskupské svěcení přijal z rukou arcibiskupa Jana Graubnera 14. října 2017.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2026 Res Claritatis, z.s.