Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!

Přemýšlela jsem v době „dušiček“ o spalování našich zemřelých těl. Těla, která mají být vzkříšena. Nejen duše, ale i těla. Odříkáváme to věrně při vyznání víry, ale věříme tomu, my věřící, opravdu? Začnu malou zkušeností. Když jsme kdysi s mužem konvertovali, jedna z prvních věcí, kterou jsme chtěli změnit v praktickém životě, byla koupě hrobu, i když všichni naši předci z obou stran tráví své čekání na vykoupení těla spáleni v urnách. Moji předci v československém kostele, v kolumbáriu, dvě poschodí pod zemí, namačkáni čtyři v jedné schránce, a manželovi rodiče v urnovém háji na hřbitově. Pokud jde o mého dědečka, přání být spálen bylo podloženo nejspíš nějakým vážným, snad až ideovým přesvědčením, protože byl členem Společnosti přátel žehu a poctivě platil příspěvky. Takže, dědečku – promiň. Ale koneckonců, na myšlenku, že spalování našeho zemřelého těla není zrovna nejlepší nápad, jsem přišla ve chvíli, kdy jsem z kolumbária před nedávnem přenášela tvoji urnu a urny babičky, mámy a strejdy – na náš koupený hrob. Tvoje urna a urna babičky byly dvakrát těžší, než mámina a strejdova, z toho prostého důvodu, že jste zemřeli dřív. Spalování tehdy nebylo tak intenzivní a zbyly po vás ještě kosti. Však také v urně chrastily. A tak jsem začala přemýšlet o kostech.

Proč Bůh učinil, aby se naše těla rozpadla, ale zůstaly po nás kosti? Vždyť přece i ony mohly podlehnout rozkladu. To je první proč. Druhé následuje: proč se dnes spaluje tak dokonale, že po nás zbyde jenom prach, který už nemá, na rozdíl od kostí, zjistitelnou DNA? Argument, že se šetří místo, je absurdní, protože urny jsou zhruba stále stejně velké. Proč tedy po nás nesmí zůstat nic, ale vůbec nic? Vždyť ani ten prach, který je v urně, zřízenci naberou do urny bez velkého rozlišování a nemusí to být ani prach po daném člověku!

Boží záměr s kostmi se po letech spalování a praxe koncentračních táborů podivuhodně ozřejmuje. Bůh prostě chtěl, aby po nás zůstaly kosti. Mnohé z toho jsem si uvědomila před nedávnem u dominikánů, když tam byla vystavena lebka Tomáše Akvinského při příležitosti 750 let jeho odchodu na věčnost. A jsme u našich ostatků svatých, které církev vždycky uctívala a ještě občas uctívá. Zdá se to pro dnešní, bez myšlenky na smrt orientovaný svět morbidní, nechutné, zbytečné. Proč se o ně vůbec zajímat? Na jedné straně je to hmatatelný důkaz, že daný světec skutečně existoval. Na straně druhé je to vzkaz z nebe: vidíš, i já čekám na vzkříšení těla. Můžeme se bavit představami, jak na konci časů takové kosterní ostatky sv. Antonína budou fičet povětřím a bude chvíli trvat, než se Antonín dá dohromady, ale zároveň se musíme sklonit před tím praktickým nápadem, že každý kostel má aspoň nějakou tu kostičku a můžeme blahořečit našemu Karlu IV. za jeho koníčka sbírat ostatky svatých, protože kdo má lebku sv. Lukáše? No, jenom my, na Pražském hradě. A abych se svou úvahou nezůstala bez opory Písma, u Ezechiela (Ez 37) se můžeme dočíst, jak Hospodin shledává kosti, které pak potahuje šlachami a kůží. Morbidní? Možná. Ona smrt těla taky není žádný muzikál, je to tvrdá řeč.

Slyšela jsem námitku, že zpopelňovat či nezpopelňovat, je zbytečná starost, protože Bůh je všemohoucí, může zdolat všechny překážky, které jsme mu nastražili, a mávnutím proutku oživit naše původní těla. Vždyť pro Boha není nic nemožného. Jistě, Bůh může všechno. Jde jen o to, jestli taky chce.

PS: Pohřeb do hrobu není vůbec dražší. A že se urnami šetří místo, o tom bych taky pochybovala. Hřbitovy jsou plné opuštěných hrobů.

Věra Eliášková