Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!

09.12.2024, RC Monitor 22/2024

Pouštím se do kontroverzního tématu. Vím to, a proto předem říkám: berte moje názory jen jako úvahu nad zvykem, který byl původně alternativou, ale rozšířil se jako jediná správná možnost.

Přemýšlela jsem v době „dušiček“ o spalování našich zemřelých těl. Těla, která mají být vzkříšena. Nejen duše, ale i těla. Odříkáváme to věrně při vyznání víry, ale věříme tomu, my věřící, opravdu? Začnu malou zkušeností. Když jsme kdysi s mužem konvertovali, jedna z prvních věcí, kterou jsme chtěli změnit v praktickém životě, byla koupě hrobu, i když všichni naši předci z obou stran tráví své čekání na vykoupení těla spáleni v urnách. Moji předci v československém kostele, v kolumbáriu, dvě poschodí pod zemí, namačkáni čtyři v jedné schránce, a manželovi rodiče v urnovém háji na hřbitově. Pokud jde o mého dědečka, přání být spálen bylo podloženo nejspíš nějakým vážným, snad až ideovým přesvědčením, protože byl členem Společnosti přátel žehu a poctivě platil příspěvky. Takže, dědečku – promiň. Ale koneckonců, na myšlenku, že spalování našeho zemřelého těla není zrovna nejlepší nápad, jsem přišla ve chvíli, kdy jsem z kolumbária před nedávnem přenášela tvoji urnu a urny babičky, mámy a strejdy – na náš koupený hrob. Tvoje urna a urna babičky byly dvakrát těžší, než mámina a strejdova, z toho prostého důvodu, že jste zemřeli dřív. Spalování tehdy nebylo tak intenzivní a zbyly po vás ještě kosti. Však také v urně chrastily. A tak jsem začala přemýšlet o kostech.

Proč Bůh učinil, aby se naše těla rozpadla, ale zůstaly po nás kosti? Vždyť přece i ony mohly podlehnout rozkladu. To je první proč. Druhé následuje: proč se dnes spaluje tak dokonale, že po nás zbyde jenom prach, který už nemá, na rozdíl od kostí, zjistitelnou DNA? Argument, že se šetří místo, je absurdní, protože urny jsou zhruba stále stejně velké. Proč tedy po nás nesmí zůstat nic, ale vůbec nic? Vždyť ani ten prach, který je v urně, zřízenci naberou do urny bez velkého rozlišování a nemusí to být ani prach po daném člověku!

Boží záměr s kostmi se po letech spalování a praxe koncentračních táborů podivuhodně ozřejmuje. Bůh prostě chtěl, aby po nás zůstaly kosti. Mnohé z toho jsem si uvědomila před nedávnem u dominikánů, když tam byla vystavena lebka Tomáše Akvinského při příležitosti 750 let jeho odchodu na věčnost. A jsme u našich ostatků svatých, které církev vždycky uctívala a ještě občas uctívá. Zdá se to pro dnešní, bez myšlenky na smrt orientovaný svět morbidní, nechutné, zbytečné. Proč se o ně vůbec zajímat? Na jedné straně je to hmatatelný důkaz, že daný světec skutečně existoval. Na straně druhé je to vzkaz z nebe: vidíš, i já čekám na vzkříšení těla. Můžeme se bavit představami, jak na konci časů takové kosterní ostatky sv. Antonína budou fičet povětřím a bude chvíli trvat, než se Antonín dá dohromady, ale zároveň se musíme sklonit před tím praktickým nápadem, že každý kostel má aspoň nějakou tu kostičku a můžeme blahořečit našemu Karlu IV. za jeho koníčka sbírat ostatky svatých, protože kdo má lebku sv. Lukáše? No, jenom my, na Pražském hradě. A abych se svou úvahou nezůstala bez opory Písma, u Ezechiela (Ez 37) se můžeme dočíst, jak Hospodin shledává kosti, které pak potahuje šlachami a kůží. Morbidní? Možná. Ona smrt těla taky není žádný muzikál, je to tvrdá řeč.

Slyšela jsem námitku, že zpopelňovat či nezpopelňovat, je zbytečná starost, protože Bůh je všemohoucí, může zdolat všechny překážky, které jsme mu nastražili, a mávnutím proutku oživit naše původní těla. Vždyť pro Boha není nic nemožného. Jistě, Bůh může všechno. Jde jen o to, jestli taky chce.

PS: Pohřeb do hrobu není vůbec dražší. A že se urnami šetří místo, o tom bych taky pochybovala. Hřbitovy jsou plné opuštěných hrobů.

Věra Eliášková

Další články

Všechno je tak, jak má být

02.06.2025, RC Monitor 10/2025

Jsou chvíle, kdy si člověk říká, že nemá to, co by chtěl a po čem touží. A tak stále hledá něco jiného, lepšího. Hodně lidí na světě cítí jakousi neúplnost, ne–celost a podvědomě cítí nenaplnění, i kdyby třeba vyhráli milion ve sportce nebo dostali nejprestižnější světovou cenu. Pořád má takový člověk pocit, že mu něco chybí a není nikdy spokojený.

Opovážlivost není víra

27.04.2025, RC Monitor 8/2025

Díky sv. papeži Janu Pavlu II. je druhá neděle velikonoční zasvěcena Božímu milosrdenství. V předvečer této neděle, dne 2. dubna 2005, si náš Pán povolal svého svatého služebníka do Božího království. Současný papež František vyhlásil rok 2015 jako mimořádný rok Božího milosrdenství a nynější rok 2025 je jubilejním rokem spásy, ve kterém je dán též zvláštní zřetel na velikost Božího milosrdenství.

Modleme se za hříšníky

29.04.2025, RC Monitor 8/2025

Když roku 1934 malíř Evžen Kazimirowski dokončil obraz Božího Milosrdenství podle pokynů sestry Faustyny a ona ho poprvé spatřila, byla zklamaná a dala se do pláče. Ježíš totiž dle jejího vyjádření nebyl tak krásný, jak ho vídala. Dá se totiž pochopit obojí, jak zklamání sestry Faustyny, tak nedokonalou práci pana malíře. Není totiž v našich lidských silách popsat či jinak ztvárnit něco, co nás přesahuje. Jeví se to takřka nemožné.

Liturgické vzpomínky stárnoucího faráře

17.03.2025, RC Monitor 5/2025

Změna (či úprava, jak chcete) ritu mše svaté vstoupila v účinnost o první neděli adventní 30. listopadu 1969. Někde se na to připravovali s dychtivostí, jinde s nechutí, ne-li docela věcnými výhradami. Já tomu tehdy jako čtrnáctiletý ještě tak moc nerozuměl, ale připadlo mi divné, když se v sobotu 29. listopadu po ranní mši svaté misál odnesl s tím, že už nebude potřeba. Jak to? říkal jsem si už tehdy. Po nějaké době to vyjádřil kardinál Ratzinger mnohem fundovaněji: není přece možné, aby to, co ještě včera bylo tím správným, ba jediným, se nyní považovalo za škodlivé a touha po tom za něco nepatřičného? Leč byli jsme vycepování k poslušnosti, a tak se začalo „po novu“.

Osm málo známých skutečností o katedrále Notre-Dame

06.02.2025, National Catholic Register

Tento středověký gotický klenot – který byl až do svého uzavření nejnavštěvovanějším místem Francie se zhruba 13 miliony návštěvníky ročně, tedy mnohem více, než kolik jich přijde na Eiffelovu věž – je nerozlučně spjata s velkolepými dějinami Francie a s duší jejího lidu.

Všudypřítomná obrazovka

09.01.2025, Crisis Magazine

Naše kultura založená na obrazovkách je plochá a časově omezená, naprosto imanentní, v jistém smyslu velmi pomíjivá. Žádná z těchto vlastností nepřispívá k otevřenosti vůči transcendenci.

načíst další

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.