Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!

09.12.2024, RC Monitor 22/2024

Pouštím se do kontroverzního tématu. Vím to, a proto předem říkám: berte moje názory jen jako úvahu nad zvykem, který byl původně alternativou, ale rozšířil se jako jediná správná možnost.

Přemýšlela jsem v době „dušiček“ o spalování našich zemřelých těl. Těla, která mají být vzkříšena. Nejen duše, ale i těla. Odříkáváme to věrně při vyznání víry, ale věříme tomu, my věřící, opravdu? Začnu malou zkušeností. Když jsme kdysi s mužem konvertovali, jedna z prvních věcí, kterou jsme chtěli změnit v praktickém životě, byla koupě hrobu, i když všichni naši předci z obou stran tráví své čekání na vykoupení těla spáleni v urnách. Moji předci v československém kostele, v kolumbáriu, dvě poschodí pod zemí, namačkáni čtyři v jedné schránce, a manželovi rodiče v urnovém háji na hřbitově. Pokud jde o mého dědečka, přání být spálen bylo podloženo nejspíš nějakým vážným, snad až ideovým přesvědčením, protože byl členem Společnosti přátel žehu a poctivě platil příspěvky. Takže, dědečku – promiň. Ale koneckonců, na myšlenku, že spalování našeho zemřelého těla není zrovna nejlepší nápad, jsem přišla ve chvíli, kdy jsem z kolumbária před nedávnem přenášela tvoji urnu a urny babičky, mámy a strejdy – na náš koupený hrob. Tvoje urna a urna babičky byly dvakrát těžší, než mámina a strejdova, z toho prostého důvodu, že jste zemřeli dřív. Spalování tehdy nebylo tak intenzivní a zbyly po vás ještě kosti. Však také v urně chrastily. A tak jsem začala přemýšlet o kostech.

Proč Bůh učinil, aby se naše těla rozpadla, ale zůstaly po nás kosti? Vždyť přece i ony mohly podlehnout rozkladu. To je první proč. Druhé následuje: proč se dnes spaluje tak dokonale, že po nás zbyde jenom prach, který už nemá, na rozdíl od kostí, zjistitelnou DNA? Argument, že se šetří místo, je absurdní, protože urny jsou zhruba stále stejně velké. Proč tedy po nás nesmí zůstat nic, ale vůbec nic? Vždyť ani ten prach, který je v urně, zřízenci naberou do urny bez velkého rozlišování a nemusí to být ani prach po daném člověku!

Boží záměr s kostmi se po letech spalování a praxe koncentračních táborů podivuhodně ozřejmuje. Bůh prostě chtěl, aby po nás zůstaly kosti. Mnohé z toho jsem si uvědomila před nedávnem u dominikánů, když tam byla vystavena lebka Tomáše Akvinského při příležitosti 750 let jeho odchodu na věčnost. A jsme u našich ostatků svatých, které církev vždycky uctívala a ještě občas uctívá. Zdá se to pro dnešní, bez myšlenky na smrt orientovaný svět morbidní, nechutné, zbytečné. Proč se o ně vůbec zajímat? Na jedné straně je to hmatatelný důkaz, že daný světec skutečně existoval. Na straně druhé je to vzkaz z nebe: vidíš, i já čekám na vzkříšení těla. Můžeme se bavit představami, jak na konci časů takové kosterní ostatky sv. Antonína budou fičet povětřím a bude chvíli trvat, než se Antonín dá dohromady, ale zároveň se musíme sklonit před tím praktickým nápadem, že každý kostel má aspoň nějakou tu kostičku a můžeme blahořečit našemu Karlu IV. za jeho koníčka sbírat ostatky svatých, protože kdo má lebku sv. Lukáše? No, jenom my, na Pražském hradě. A abych se svou úvahou nezůstala bez opory Písma, u Ezechiela (Ez 37) se můžeme dočíst, jak Hospodin shledává kosti, které pak potahuje šlachami a kůží. Morbidní? Možná. Ona smrt těla taky není žádný muzikál, je to tvrdá řeč.

Slyšela jsem námitku, že zpopelňovat či nezpopelňovat, je zbytečná starost, protože Bůh je všemohoucí, může zdolat všechny překážky, které jsme mu nastražili, a mávnutím proutku oživit naše původní těla. Vždyť pro Boha není nic nemožného. Jistě, Bůh může všechno. Jde jen o to, jestli taky chce.

PS: Pohřeb do hrobu není vůbec dražší. A že se urnami šetří místo, o tom bych taky pochybovala. Hřbitovy jsou plné opuštěných hrobů.

Věra Eliášková

Další články

Novus rex, nova lex

24.11.2024, RC Monitor 22/2024

Tato latinská věta mi nezůstala v paměti z doby mých teologických studií. Za mých středoškolských let jsme ji na hodinách dějepisu několikrát slyšeli v souvislosti s učivem a občas ji slýcháme doposud. Měl jsem učitele s nebývalou schopností vštípit nám kromě znalostí dějepisu i další informace, které nám přidávají něco na lidskosti a budují nás. Právě při jedné takové příležitosti zazněl výše uvedený citát.

Technická kontrola Boží

05.03.2025, RC Monitor 4/2025

Po Novém roce jsem si všiml řady článků, které řešily otázku, jak si v roce 2025 udržet pocit štěstí. Vědecké studie zjistily, že štěstí má tři hlavní pilíře: přátelství, žití v přítomném okamžiku a dobrovolnictví. Ty prý dokážou přeprogramovat náš mozek na optimističtější vlny.

Rozhovor s Eugeniuszem Mrózem, přítelem z dětství papeže sv. Jana Pavla II.

13.11.2024, Catholic Culture

Eugeniusz Mróz žil ve Wadowicích ve stejném nájemním domě jako rodina Wojtyłových. Na gymnáziu studoval s Karolem Wojtyłou. Oba zůstali 70 let přáteli.

Za biskupem Hučkem: Kde je vzájemná láska, tam je i On

03.02.2025, RC Monitor 2/2025

Dne 14. ledna 2025 zemřel ve věku nedožitých 77 let apoštolský exarcha řeckokatolické církve v České republice biskup Ladislav Hučko. Otec biskup byl dlouholetým inspirátorem našeho časopisu a v letech 2018 až 2021 také aktivním teologickým poradcem (cenzorem). K číslu 23/2024, které vyšlo na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie přispěl vynikajícím textem na téma, kterým se intenzivně zabýval, a sice téma rozdílu mezi rovností a stejností. Pojmenoval mnohá nebezpečí a totalitní potenciál diktátu stejnosti, který je tak charakteristický pro naše časy.

Nesnášenlivost tolerantních

13.01.2025, The Catholic Thing

Stále častěji zjišťuji, že nejméně tolerantní lidé, se kterými se setkávám, jsou právě ti, kteří se neustále ohánějí slovem „tolerance“. Neměli bychom to považovat za pokrytectví. Není to jako chování farizeů, kteří si dávají záležet na tom, aby každý viděl, jak dávají almužnu. Tím z dobročinnosti dělají divadelní představení, aby si vysloužili chválu lidí, a pokud stojí především o ni, pak ji také dostanou. „Odpovídající odměnu,“ jak píše Milton, „prázdnou jako jejich skutky.“

Rozdíl mezi rovností a stejností

20.12.2024, RC Monitor 23/2024

Je jasné, že fyzický svět (ale zřejmě ani duchovní) není dvourozměrný, ale třírozměrný, a takové má být i naše myšlení, resp. chápání celé Boží duchovní skutečnosti, které se zakládá na pozorování světa jako takového, byť ho ve svém „dvourozměrném“ myšlení nedokážeme nikdy plně pochopit a plně vyjádřit. Bůh (Trojice) evidentně není „dvourozměrný“ (Bůh a ďábel, jak si to většinou představujeme), ale trojiční (Otec, Syn a Duch svatý). Ďábel je jen padlý anděl... stvoření, ale často ho svět považuje za rovnocenný protiklad trojičního Boha.

načíst další

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.