Volby bez volby

Ne, příčinou podivně chladného průběhu „horké fáze“ kampaně před prezidentskými volbami není snad to, že bychom brali funkci prezidenta republiky na lehkou váhu. Naopak. Je naší stoletou tradicí upínat se k prezidentskému majestátu daleko více, než by odpovídalo reálným ústavním kompetencím prezidentského úřadu. Dokonce i za komunismu směřovaly na Hrad tisíce proseb, žádostí a stížností, i když reálnou exekutivní moc držely Národní výbory ovládané komunistickou stranou. A co dělal třeba takový Husák? Nebo spíše jeho lidé? Ano, z výše hradního majestátu občas napomenuli horlivé úředníky kdesi na okrese a dotyčnému stěžovateli pomohli. Z altruismu? Ne, to pro udržení výjimečnosti prezidentského majestátu, který měl v očích lidí stát nad režimem.

Takže v marginalizaci prezidentského stolce u veřejnosti nuda kolem kampaně nespočívá. Ta je v čemsi jiném. Horším. Velká většina kandidátů vůbec nemá zájem roztočit veřejnou polemiku na prezidentské téma do vyšších obrátek. Proč? Aby se nemuseli vybarvit. Voliče je třeba do poslední chvíle udržet v neznalosti o nejhlubším hodnotovém, principiálním, světonázorovém zázemí kandidátů. A opět: proč? Aby si kandidáti mohli říkat a slibovat cokoli. Hlavně cokoli nezávazného. A dotřetice: proč? Aby si volič do jednotlivých kandidátů mohl projektovat libovolně to, co chce. Aby bylo možné, že jednoho kandidáta budou volit zcela protichůdné skupiny voličů, protože si ho budou moci přivlastnit, nevědouce, že to vůbec není šálek jejich čaje.

Kandidáti odmítají obrazně řečeno navléci si tričko příslušnosti k hlavním a nejzásadnějším otázkám doby. Zakrývají to frázemi o tom, jestli patříme na sever, východ, jih či západ, nebo o tom, jak máme být věrným a spolehlivým kolečkem mezinárodních mechanismů. Avšak kdo, v jakém duchu, v jakém zájmu a s jakou motivací tímto mechanismem otáčí? To je jedno. To nepitvejme. Nejdůležitější je do poslední chvíle neříci nic.

Když totiž kandidát v rozhovoru řekne, že se mu víc líbí jablko než hruška, přijde o fanoušky hrušky. Tak raději neříká nic, aby ho mohli volit i hruškaři. A tak je to se vším. Nepřiznat barvu. A co je na tom nejhorší? Že jim to u mnoha voličů prochází. Že běžnému voliči často stačí, jak mu na oblíbeném kandidátovi zas tak nicmoc nevadí, ale za co by šel ten jeho rytíř do boje, to je voličovi asi jedno.

Náš svět se však mění a rychlost změn se bláznivě urychluje. V Kanadě a za chvíli i v Nizozemsku se dobrovolná smrt stává nejčastější příčinou odchodu z tohoto světa. Zastánci rodiny jsou vysmíváni a zvrhlosti adorovány. Drolí se civilizační, duchovní a kulturní podstata, na které stojí naše národní společenství. A k tomu v kampani že nezazní nic? Vůbec nic?

Ono už to, že jen dvě politické síly měly kuráž postavit otevřeně své kandidáty, kteří se tedy dají snadno spojit s nějakým programem, zatímco ostatní zbaběle, alibisticky a stydlivě nenápadně podporují politické začátečníky, aby snad nic neriskovaly, je příznačné. Proto se v nadcházející volbě nerýsuje kardinální střet idejí, ale jen castingová soutěž o nejfotogeničtější gesto.

Jaký mandát si z takových voleb odnese vítěz? K čemu získá „zmocnění“ od voličů? Zmocnění takové, že se mu nelze zpronevěřit? Žádné. Proto nebude vítěz ničím vázán a bude klidně zadobře s jakoukoli zájmovou a vlivovou skupinou, která si k němu bude umět najít cestičku.

Ne, není jedno, kdo bude v lednu zvolen prezidentem České republiky. Ale připravme se na to, že boj o společnost, o zásadní ideje, o naše srdce a duše, ten se povede jinde než mezi státními institucemi. Odehraje se napříč společností.

Ladislav Jakl