Jaký život, taková smrt, jaká smrt, taková věčnost!

Milovaní bratři a sestry!

V době, kdy vzpomínáme na naše zesnulé, připomínáme si pomíjivost života na zemi a to, že i ta nejlépe vysportovaná a udržovaná těla se po smrti v hrobě rozkládají. Veškerá energie, finance, čas... investované do zdraví byly promarněny?

A jaký smysl má křest a další svátosti, když stejně zemřeme? Křest je zárodkem věčného života a i při umírání má velký význam, protože "život (člověka) neodnímá, pouze mění", obrazně řečeno - ve smrti přecházíme jakoby "lávkou" na druhou stranu řeky, na níž život pokračuje, ale bez konce. Křest nám umožnil rozvíjet v sobě Boží život přijímáním svátostí ve společenství církve. Jak jsme tuto Boží nabídku využili - to bude rozhodující pro celou naši věčnost. Po smrti automaticky nevběhneme do nebe sportovců, umělců, kominíků, zedníků... a tak dále, protože žádné takové "nebe" neexistuje! Existuje jen jedno nebe, které nám otevřel Ježíš Kristus svou smrtí na kříži a vzkříšením. Na druhé straně života na nás bude Ježíš čekat s našimi drahými zesnulými, kteří už jsou v nebi. Po smrti na nás bude čekat jako věčný Soudce, který nám připomene, že „ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi" (srov. Mt 10,32). Připomene nám také: Když jsem umíral na kříži, dva lotři vedle mě měli možnost buď litovat svého hříšného života, nebo odmítnout mou nabídku odpuštění. Jeden z nich nabídku přijal a ještě ten den byl se mnou v ráji. Druhý se mi vysmál a nabídku odmítl, nevyužil šance!

Také každý pokřtěný člověk v okamžiku, kdy se mu zhorší zdravotní stav (tj. nečeká, až upadne do bezvědomí, i když i tehdy je třeba zavolat kněze), má šanci a může zavolat kněze, litovat hříchů celého života, vyzpovídat se, přijmout svátost pomazání nemocných a eucharistii, a tak se s plnou důvěrou svěřit do náruče Božího milosrdenství. Přijetí těchto svátostí má pro umírajícího pokřtěného důsledky pro celou věčnost! Pokud pokřtěný člověk praktikoval za života některou z pobožností, které slibují, že takový člověk nezemře bez kněze a bez slavení svátostí umírajících (např. pobožnosti k Nejsvětějšímu Srdci a devíti prvním pátkům nebo pobožnosti pěti prvních sobot...), stane se tak. I kdyby k nemocnému nemohl přijít kněz, ať nemocný činí pokání za všechny hříchy života a Bůh ve svém milosrdenství již zajistí, aby milost odpuštění přišla tam, kde v danou chvíli nemohla přijít vytoužená svátost.

Je velmi potřebné a důležité modlit se také za nerozhodného člověka, který odmítá přijmout svátostné smíření s Bohem, když umírá. Pamatujme na dané sliby: v modlitbě ke svatému Josefovi za dobrou smrt; k Panně Marii; a v modlitbě Korunky k Božímu milosrdenství za umírající, a to i na dálku. Znovu a znovu si připomínejme, že Ježíš na kříži odkázal každého z nás do starostlivé péče Panny Marie, když nám skrze Jana řekl: "Všichni se modlíme: "Hle, Tvá matka!" (J 19,27). A tak se při modlitbě Zdrávas Maria zastavme a ztišme zvláště u slov "pros za nás hříšné nyní i v hodině smrti naší". Tato slova modlitby mohou jednoho dne rozhodnout o naší věčnosti. Pán Ježíš nám však Pannu Marii doporučil pro celý život, nejen pro jeho konec. Proto pravá mariánská úcta patří zcela přirozeně k životu věřícího člověka.

Nepodceňujme staré rčení: "Jaký život, taková smrt, jaká smrt, taková věčnost!" a "čas plyne a věčnost čeká". Děkujme Bohu, že i když jsme žili nedobře, můžeme se i v poslední chvíli upřímnou lítostí zachránit pro věčnost. Rozhodně však na tuto chvíli nespoléhejme, protože víme, jak bychom měli žít, abychom měli dobrou smrt a šťastnou věčnost. Modleme se denně před spaním kajícnou modlitbu za své hříchy. To nás může zachránit, kdybychom v noci náhle zemřeli.

Když svatá Monika umírala mimo svou vlast, řekla svým synům, svatému Augustinovi a jeho bratrovi: "Není důležité, kde mě pohřbíte, především na mě vzpomínejte u oltáře." Doporučení svaté Moniky je velmi důležité i po smrti našich bližních, kteří, pokud se i v poslední chvíli obrátí a budou zachráněni pro věčnost, se pravděpodobně musí připravovat na vstup do nebe v očistci. Tato příprava je obvykle velmi bolestná, protože očistcová muka jsou srovnatelná s pekelnými. Rozdíl je v tom, že pekelná muka pro zatracence nikdy nekončí, jsou věčná. Za duše v očistci můžeme prosit o zkrácení jejich utrpení prostřednictvím mší, modliteb a obětí. Ve svaté zpovědi se odpouštějí hříchy, ale existují také tresty za spáchané hříchy, které nejsou plně odpuštěny ani ve svaté zpovědi. Proto se živému člověku uděluje pokání nebo si ho sám ukládá, protože pokáním se člověk očišťuje i od trestů za hříchy. Těžkosti a nemoci, pokud je přijmeme v pokoře a odevzdanosti, mohou být odčiněním našich trestů za hříchy již zde na zemi.

Ať smrt milované osoby neznamená konec našeho vztahu s ní. Pociťujme v sobě potřebu neustále pomáhat zemřelému, aby se co nejdříve dostal z očistce do nebe. Modleme se za duše v očistci zvláště v "pašijové" době (od 1. do 8. listopadu, také návštěva hřbitova) a o prvních sobotách v měsíci. Pokud se v rodinách udrží tato praxe pomoci duším v očistci, nyní žijícím se tato pomoc vrátí, až budou sami v očistci. I když procházíme kolem hřbitova, vždy se alespoň krátce pomodlíme za duše v očistci. Ježíš byl po své smrti na kříži sňat z kříže a vložen do náruče Panny Marie. Každá naše upřímná modlitba za zesnulé může být také prosbou, aby "náš" zesnulý byl ve svých očistcových bolestech také "objat" Pannou Marií a dostal sílu tyto bolesti snášet.

Dáme-li si na hrob nápis "nezemřeme v srdcích lidí", nebude mít dlouhého trvání, protože i oni zemřou. Není to ani svědectví o naší víře v Krista, který zvítězil nad smrtí. Pokud však na našem hrobě bude Kristův kříž a například jeho slova: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít" (J 11,25), může tento nápis na chladném kameni oslovit ty, kdo se u hrobu zastaví, a přimět je k zamyšlení nad věčností s Kristem.

Hrob není "konečnou zastávkou", neboť věříme, že v poslední den vstaneme z prachu země a setkáme se se svým Vykupitelem, a to už bude věčné setkání v radosti. A všechno to začalo křtem. Jak moc musíme děkovat všem, kteří se postarali o náš křest a otevřeli nám tak cestu do nebe! Jak jsme stárli, nemuseli jsme se už o udržení směru do nebe starat sami. Možná je důležité si znovu připomenout potřebu přijímat svátosti, které nás usmiřují s Bohem v době našeho odchodu před jeho tváří. Přijímání těchto svátostí je zvláštním časem obnoveného vztahu s Bohem. Je to jako "nové Vánoce" v duši člověka, kdy se možná po dlouhých letech bloudění, nezájmu a hříchu znovu rodí Kristus a do duše pokřtěného znovu vstupuje Boží pokoj. Při vstupu na věčnost pak po Ježíšových slovech: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem." (srov. Mt 25,23), jistě nebudeme litovat, že jsme se během svého pozemského života zajímali o Boží život ve své duši nebo se alespoň v poslední chvíli smířili s Bohem.

S prosbou: "Odpočinutí věčné dej všem věrným zemřelým, Pane, a světlo věčné ať jim svítí" vám žehnám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Mons. Stanislav Stolárik
slovenský římskokatolický duchovní, biskup rožňavský